„Dobrá, dobrá, dobrá,“ přikývl netrpělivě lord Hong. „Mohli bychom při této příležitosti vynechat všechny poetické obraty, prosím?“
„Hm. ‚Byl bez připomínek podepsán zápis z minulého setkání Osvícené rady‘.“
„To je všechno?“
„No… víte, musel jsem dokončit kresbu okvětních plátků na —“
„Dobrá, v tom případě si přeji, aby byla rada pro dnešní večer ukončena. Odejdi.“
Eunuch se poplašeně rozhlédl po tvářích kolem stolu, pak si spěšně posbíral svitky pergamenů a štětce a tiše se vytratil.
„Výborně,“ řekl lord Hong. Na přivítanou se přátelsky uklonil ostatním náčelníkům. Zvláště přátelskou poklonu věnoval lordu Tangoví. Lord Hong měl myšlenku, kterou teď obracel s poněkud užaslým zájmem, ale tak či tak, zdálo se, že lord Tang je čestný muž. Byla to sice taková nejistá a zatrpklá čest, ale bylo jisté, že se v něm někde ukrývala a on, lord Hong, s tím bude muset něco udělat.
„V každém případě bude lepší, vznešení pánové, když si promluvíme v soukromí,“ řekl. „Jedná se o vzbouřence. Dostal jsem znepokojující zprávy o jejich činnosti.“
Lord McSweeney přikývl. „Já sám jsem dohlédl na to, aby bylo v Kolikasi popraveno třicet vzbouřenců. To byla zatím jen výstraha,“ dodal.
A důkaz o naprosté ignoranci lorda McSweeneyho, pomyslel si lord Hong. Protože podle jeho rozsáhlých vědomostí v Kolikasi v té době nebylo po Rudé armádě ani potuchy. Zato tam zaručeně byla teď. Bylo to skutečně velice jednoduché.
I ostatní náčelníci pronesli krátké, ale pyšné projevy o svých pokusech obrátit zanedbatelný místní nepokoj v krvavou revoluci, i když bylo téměř jisté, že oni to tak neviděli.
Pod hraným klidem a odvahou byli nervózní jako ovčáčtí psi, kterým dal někdo nahlédnout do světa, kde nežijí ovce. Lord Hong si jejich nervózu opatroval. Usmíval se a usmíval.
Nakonec řekclass="underline" „Tak nebo tak, mí vzácní pánové, navzdory vašim odhodlaným snahám, situace je smrtelně vážná.
Obdržel jsem informaci, že na náš kontinent dorazil Velký mág, nejstarší mág Ankh-Morporku, který má přispět na pomoc vzbouřencům tady ve Visovisu. Je připravováno spiknutí, jehož cílem je svrhnout dokonalý systém našeho světa a zavraždit císaře, nechť žije deset tisíc let! Nezbývá mi nic jiného než předpokládat, že za tím vším jsou ti cizí ďáblové.“
„O tom nic nevím!“ vyštěkl lord Tang.
„Drahý pane Tangu, ani mě nenapadlo naznačovat, že byste mohl,“ odpověděl mu lord Hong.
„Chtěl jsem tím říci —“ začal Tang.
„O vaší oddanosti císaři by si nikdo nedovolil pochybovat,“ pokračoval lord Hong hladce, jako když másla ukrajuje. „Je pravda, že těm lidem musí pomáhat nějaký opravdu vysoce postavený člověk, ale neexistuje jediný útržek důkazu, který by ukazoval vaším směrem.“
„To doufám!“
„Zajisté.“
Pánové Fang a McSweeney si od lorda Tanga velmi opatrně a nenápadně odsedli.
„Jak jsme mohli dopustit, aby k něčemu takovému došlo?“ řekl lord Fang. „Vím, že někteří lidé, ubozí a pomýlení, občas utíkají za Velkou zeď. Vím, že někteří lidé toužící po dobrodružství dokonce vycestovali s úředním svolením. Ale povolit některému z nich, aby se vrátil —“
„Obávám se, že velkovezírem byl v té době člověk s podivnými nápady,“ vysvětloval lord Hong. „Myslel si, že by bylo zajímavé zjistit, jakou moudrost a poznatky s sebou takový člověk přiveze zpět.“
„Moudrost?“ ušklíbl se lord Fang. „To město Ankh… Mor… Pork… to je zrůdnost! Anarchie! Nezdá se, že by tam byly nějaké významné šlechtické rody, i mraveniště termitů je lépe organizováno než tahle společnost! Bylo by pro nás mnohem lepší, kdyby taková ohavnost zmizela z povrchu světa!“
„Vaše sžíravě výstižné poznámky nezůstanou nepovšimnuty, lorde Fangu,“ přikývl lord Hong vážně, zatímco větší část jeho já se válela smíchy po zemi. „V každém případě,“ pokračoval, „dohlédnu na to, aby k císařovým komnatám byly postaveny zdvojené stráže. Ať už tyhle obtíže začaly kdekoliv, postaráme se o to, aby skončily tady.“
Díval se, jak ho pozorují. Jsou přesvědčeni, že chci vládnout říši, pomyslel si. Takže teď uvažují, s výjimkou lorda Tanga, který se zabývá myšlenkou, že by se přidal ke vzbouřencům, jak by to mohli využít ke svému prospěchu.
Propustil je a vrátil se zpět do svých komnat. Bylo pravda, že duchové a ďáblové, kteří žili za Velkou zdí, neměli nejmenší představu o kultuře, tudíž neznali knihy, takže vlastnictví takového prakticky neexistujícího předmětu se trestalo smrtí. A zabavením veškerého majetku.
Lord Hong si vybudoval skvělou knihovnu. Podařilo se mu dokonce obstarat si mapy.
A víc než mapy! V pokoji s velkým zrcadlem měl masivní ozdobnou truhlici, která byla neustále zamčena…
Ne, teď ne. Později…
Ankh-Morpork! I to jméno znělo bohatě.
Potřeboval ještě rok. Strašlivá metla revoluce mu dovolí vládnout mocí, o jaké se nesnilo ani tomu nejšílenějšímu vládci. A pak by bylo nemyslitelné nepostavit pomstychtivou, trestající flotilu, která by vnesla hrůzu do řad cizích ďáblů. Díky, lorde Fangu. Vaše poznámka nebude zapomenuta!
Jako kdyby záleželo na tom, kdo je císařem! Císařský titul byl takovou malou hrozinkou, kterou se může odměnit později, možná jen mimochodem. Nejdříve musí získat Ankh-Morpork s jeho pracovitými trpaslíky, a především s jeho technickou vyspělostí. Vezměte si třeba Štěkající psy. Polovina z nich se při výstřelu roztrhne. Jsou nepřesní. Princip byl skvělý, ale praktický výkon byl strašný, zvláště když vybuchli obklopeni posádkou.
Lordu Hongovi to připadalo jako vnuknutí z nebes, když se na ten problém podíval ankh-morporským způsobem a uvědomil si, že by bylo patrně mnohem lepší udělit úřad Šťastného psovýrobce nějakému venkovanovi se slušnou dávkou znalostí z oboru kovotepectví a výbušných prášků než nějakému úředníkovi, který získal nejvyšší ohodnocení za svou báseň o kovech. V Ankh-Morporku se takové věci skutečně běžně stávaly.
Jen počkejte, až půjde po Broadwayi jako její majitel a bude spokojeně ukusovat masové koláčky pana Kolíka! Jen počkejte, až si zahraje partii šachů s lordem Vetinarim! Jistě, to znamená, že tomu člověku bude muset ponechat jednu ruku.
Třásl se vzrušením. Ne pak… teď hned! Ano! Prsty zašmátral po svém tajném klíči, který měl pověšený na pevném řetízku kolem krku.
Byla to sotva stezička. I divocí králíci by ji přehlédli. A vy byste byli přísahali, že tam není nic jiného než kolmá, nepřístupná stěna, dokud jste neobjevili onu puklinu.
Jakmile jste ji jednou našli, zjistili jste, že to za tu práci nestálo. Vedla do dlouhé rokle, v níž bylo několik přirozených jeskyní, trocha trávy a malý potok.
A jak se ukázalo, Cohenův gang. Až na to, že on mu říkal horda. Seděli na slunci a stěžovali si jeden druhému, že už nehřeje, jako hřálo dřív.
„Tak jsem zpátky, hoši,“ řekl Cohen.
„A tys někde byl?“
„Sože? So řiká?“
„Říká, že je ZPÁTKY!“
„Svátky? Jaký svátky?“
Cohen se zářivě usmál na Mrakoplaše. „Ty jsem si přivedl s sebou,“ chlubil se. „Jak jsem ti říkal, samotnej člověk dneska nemá šanci.“
„Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš nejistě a poněkud zmateným pohledem zkoumal okolí, ‚je některému z nich pod osmdesát?“