Выбрать главу

„Vstaň, Cucáku Vildo,“ řekl Cohen.

Na nohy se zvedl vysušený muž jen o trochu méně svrasklý než ostatní. Nejpozoruhodnější na něm byly jeho nohy. Byl obut v botách s výjimečně silnými podrážkami.

„To proto, aby se moje nohy pořádně dotýkaly země,“ vysvětloval.

„A že se tak ptám… v obyčejných botách se země nedotýkají?“

„Ne. Je to ortopedický problém, chápete? Jak bych vám to… víte, že je spousta lidí, kteří mají jednu nohu kratší než druhou? Možná vám to bude připadat jako legrace, ale já mám —“

„Už mi nic neříkejte,“ zarazil ho Mrakoplaš. „Občas mám zvláštní záblesky inteligence… Vy máte obě nohy kratší než tu druhou, že?“

„Úžasné. No, ale vidím, že jste mág,“ řekl Cucák Vilda. „Vy se holt v těchhle věcech vyznáte.“

Na dalšího člena hordy vrhl Mrakoplaš zářivý, napůl šílený úsměv. Byla to skoro jistě lidská bytost, protože scvrklé malé opice obvykle nejezdí sem a tam v kolečkovém křesle a nemají při tom na hlavě helmici zdobenou kravskými rohy. Tvor se na Mrakoplaše na oplátku zašklebil.

„Tohle je —“

„Sožééé? So řikáá?“

„Bláznivý Humoš,“ představil ho Cohen.

„So to žvaní? So to furt kesá?“

„Vsadil bych se, že ta židle každýho nepřítele vyděsí k smrti,“ řekl Mrakoplaš. „Zvlášť ty čepele na kolech.“

„Musím ti říct, že nám vždycky dá zatracenou práci dostat ho přes hradby,“ přiznal Cohen, „ale divil by ses, jak rychle na tom umí jezdit.“

„Vo so de? Koho chce zhyzdit?“

„A tohle je Bleskovej Podrs.“

„Odpal, mágu!“

Mrakoplaš se znovu usmál. Další člen strašlivé tlupy si s ostatními v ničem nezadal. „Ty berly… úžasný. Skvělý nápad napsat si na jednu LASKÁ a na druhou NENÁVIST, to dělá dojem!“

Cohen se pyšně usmál.

„Bleskovýho kdysi považovali za nejhroznějšího lumpa a hrdlořeza na světě. Starý, mladý, ženský, děti, kálel na nějakou etiku,“ pochlubil se.

„Vážně? Přímo tenhle?“

„Ale nevěřil bys, co se dá dokázat s dobrejma přírodníma čípkama.“

„Šup tam s tím, člověče,“ zavrčel Podrs.

Mrakoplaš zamrkal. „Hm. Mohl bys na slovíčko, Cohene?“

Odvedl prastarého barbara stranou.

„Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakej kverulant, rozumíš,“ začal, „ale tebe, předpokládám, nenapadlo, že ti chlápci mají tak trochu, jak bych to řekl, prošlou záruční lhůtu? Teda, bez urážky, nejsou trochu staří?“

„So? So vaří?“

„Ale říká, ŽE JE RAD, ŽE SE VÁM DAŘÍ.“

„Sožeéé?

„Jak to myslíš? Je v nich uložených skoro pět set let koncentrovanýho hrdinskýho barbarismu,“ nechápal Cohen.

„Pět set let válečnejch zkušeností je dobrejch. To je fakticky skvělý. Ale měly by bejt rozložený na víc než jednu osobu. Hele, co od nich čekáš? Že budou na lidi omdlívat?

„Jsou úplně v pořádku,“ bránil své lidi Cohen a ukázal na křehkého muže stojícího opodál, který upřeně zíral na velký týkový špalek. „Podívej se támhle na starýho Caleba Rozparovače. Vidíš? Zabil víc než čtyři sta lidí holejma rukama. Je mu pětaosumdesát a kromě toho, že je trochu zaprášenej, je ve skvělý formě.“

„Ale co to, u čerta, dělá?“

„Aha, jo, no tak to máš tak. Místní tady jsou velcí fandové na boj holejma rukama. Těžký myšlení a velkej kumšt, tyhle bojový umění. Učej se to vlastně jenom proto, že tady až na nějaký výjimky nikdo nesmí nosit zbraně. Caleb si myslí, že na to kápnul. Vidíš ten špalek? Je to úžasný, ale on ze sebe vyrazí svůj proslulej výkřik, při kterým lidem tuhne krev v žilách a —“

„Cohene, jsou to hrozně starý lidi.

„Je to výkvět. Smetánka!“

Mrakoplaš si povzdechl.

„Cohene, už jsou trochu odkvetlí. Zbyl z nich akorát tak sýr. Proč jsi je sem vlastně přivedl?“

„Pomůžou mi něco ukrást,“ odpověděl Cohen.

„A co? Nějaký skvost, nebo něco takového?“

„No něco,“ odpověděl Cohen umíněně. „Je to ve Visovisu.“

„Vážně? No tohle,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „A předpokládám, že ve Visovisu je taky hodně lidí, ne?“

„Asi půl milionu,“ připustil Cohen.

„A mají hodně stráží, že?“

„Asi čtyřicet tisíc, co jsem slyšel. Asi tři čtvrti milionu, když připočítáme všechny armády.“

„Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš. „A ty chceš tady s tím půltuctem staříků —“

„To je Stříbrná horda,“ přerušil ho pyšně Cohen.

„Cože? Prosím?“

„Tak se jmenujou. V tomhle podnikání musíš mít nějaký jméno. Je to Stříbrná horda.“

Mrakoplaš se otočil. Několik členů hordy mezitím usnulo.

„Stříbrná horda,“ opakoval. „Skvělé. Přesně to popisuje barvu jejich vlasů. Alespoň u těch, kterejm ještě nějaký vlasy zbyly. Takže s touhle… Stříbrnou hordou chceš napadnout město, pobít stráže a odvézt si poklad?“

Cohen přikývl. „Jo… nějak tak. Samozřejmě, když to nebude nutný, nemusíme zabít ty stráže všechny…

„Vážně ne?“

„Asi by to trvalo zbytečně dlouho.“

„To určitě, a vy si navíc jistě chcete něco nechat napříště, ne?“

„Podívej, budou mít plný ruce práce s tou revolucí a tak.“

„Ona je tady ještě ke všemu i revoluce? No nazdar.“

„Říkají se, že nastal čas těžkých zkoušek,“ informoval ho Cohen. „Říká se —“

„Překvapuje mě, že při tom všem mají čas starat se ještě o svý vzdělání,“ zabručel Mrakoplaš.

„Uděláš nejlíp, když se nás budeš držet,“ pokračoval Čingis Cohen. „S náma budeš bezpečnější.“

„No, to si nejsem jistej,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou a vyděšeně se usmál. „To si vůbec nejsem jistej.“

Když budu sám, pomyslel si, můžou mě potkat jen ty obvyklé strašné věci.

Cohen pokrčil rameny a pak se chvilku rozhlížel kolem, až jeho zrak spočinul na štíhlé postavě, která seděla kousek stranou od ostatních a četla knihu.

„Podívej se na něj,“ řekl Cohen s přízvukem majitele psa, jehož přítel nejvěrnější právě sám od sebe provádí nějaký důmyslný trik. „Pořád má nos v knihách.“ Zvýšil hlas. „Profi? Pojď sem a vysvětli tomuhle mágovi, jak se dostane do Visovisu!“

Pak se obrátil zpět k Mrakoplašovi. „Řekne ti všechno, co budeš potřebovat, protože ví všechno. Nechám vás o samotě. Musím si vážně promluvit s Hrbatým Vincentem.“ Cohen zamával rukou. „Ne že by s ním bylo něco v nepořádku, to ne,“ zatvářil se optimisticky. „Akorát se mu nějak zhoršila paměť. Měli jsme s tím v okolí trochu potíže. A přitom mu pořád říkám: znásilňujou se ženský a zapalujou domy.“

„Znásilnění? Ale to snad —“

„Je mu sedmaosmdesát,“ přerušil ho Cohen. „Doufám, že bys nechtěl tomu starýmu chlapovi bourat jeho sny?“

Jak se ukázalo, byl Profi vysoký hubený muž s přátelsky nepřítomným výrazem a hustým věnečkem bílých vlasů, který při pohledu shora připomínal kopretinu. V žádném případě nevypadal jako krvežíznivý brigant, i když byl oblečen v kroužkové vestě, která mu byla poněkud velká, a u pasu měl obrovskou pochvu, v níž neměl meč, ale několik svitků pergamenu a pár štětců. V náprsní kapsičce kroužkové košile měl tři různobarevná pera v koženém pouzdře.