„Ronald Čabajka,“ představil se a potřásl Mrakoplašovi rukou. „Ten gentleman mi, obávám se, přisuzuje mnohem větší znalosti, než jakými vládnu. Tak dobrá, mrkněme se na to… Chcete do Visovisu, ano?“
Mrakoplaš se nad tím na okamžik zamyslel.
„Rád bych znal cestu do Visovisu,“ odpověděl nakonec opatrně.
„Dobře. V tomhle ročním období bych zamířil směrem k zapadajícímu slunci, dokud bych nevyšel z hor a nedostal se na náplavovou rovinu. Tam najdete stopy po drumlinech a několik překrásných bludných balvanů. Je to tam asi šestnáct kilometrů.“
Mrakoplaš na něj zíral s mírným úžasem. Směrové informace klasického dobrodruha obvykle zněly: budete se držet směrem na to hořící město, a až dorazíte k řadě obyvatel pověšených za uši, dáte se doprava.
„Ti drumlini vypadají nebezpečně,“ řekl, aby řeč nestála.
„Jsou to jen štěrkové pahorky glaciálního původu,“ vysvětlil mu pohotově pan Čabajka.
„A co ty bludné balvany? To zní, jako kdyby se mluvilo o něčem, co by na člověka mohlo odněkud vyskočit a —“
„To jsou jen balvany, které z jejich původního místa odsunul ledovec,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Není důvod se bát. Krajina není nepřátelská.“
Mrakoplaš mu nevěřil. Zem ho už mnohokrát tvrdě udeřila.
„Ale musím vás upozornit,“ pokračoval pan Profi, „že kolem Visovisu a v městě samém je teď trochu nebezpečno.“
„No ne, vážně?“ odpověděl mu Mrakoplaš poněkud unaveně.
„Oni ho vlastně neoblékli. Všichni čekají, až císař zemře. A tohle je právě to, co oni nazývají,“ teď se usmál, „těmi ‚zajímavými časy‘.“
„Nenávidím zajímavé časy!“
Ostatní příslušníci hordy se rozešli po okolí, někteří spali a jiní si vzájemně stěžovali na nohy. Odněkud zpovzdáli bylo slyšet Cohenův hlas: „Tak podívej se, tohle je sirka a tohle je —“
„Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně,“ řekl Mrakoplaš.
„Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi.“
„A co jste vyučoval?“
„Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient[19]. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem.“
„Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?“
„Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu.“
„Ale… to přece… co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života…“
Pan Čabajka se rozzářil. „Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?“
Někdo zakřičel a Mrakoplaš se ohlédl. Viděl, jak se dva členové hordy hádají, nos přitisknutý k nosu.
Pan Čabajka si povzdechl.
„Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže.“
Mrakoplaš se k němu naklonil.
„Podívejte, co se týče Čingise Cohena, no?“ řekl. „Pomátl se? Tedy, víte, co myslím? Zabít půl tuctu přestárlých knězi a ukrást nějakej ten drahokam, to jo. Ale zaútočit na čtyřicet tisíc strážných úplně sám, to je přece sebevražda!“
„Ale on přece nebude sám,“ uklidňoval ho pan Čabajka.
Mrakoplaš zamrkal. Na Cohenovi něco bylo. Lidé se od něj dokázali nakazit optimismem stejně snadno, jako kdyby to byla chřipka.
„Aha, ano. Samozřejmě. Promiňte. Zapomněl jsem. Sedm proti čtyřiceti tisícům? To asi nebudete mít žádné potíže. Tak já se raději vydám na cestu. A čím rychleji, tím líp, myslím.“
„Máme plán. Je tak trochu —“ pan Čabajka zaváhal. Oči se mu maličko rozostřily. „Znáte to? Tu věc? Dělají to včely. Vosy taky. A taky nějaké medúzy, myslím… měl jsem to slovo právě teď na jazyku… hm. Bude to jedna z největších událostí, řekl bych…“
Podal Mrakoplašovi malý svazeček papírů, spojených v jednom rohu kusem provázku.
Mrakoplaš onu věc spěšně zastrčil do kapsy a všiml si jen titulu na první straně.
Ten praviclass="underline"
CO JSEM DĚLAL O PRÁZDNINÁCH
Mrakoplaš měl dojem, že si nemá z čeho vybírat. Jednak tady bylo město Visovis, obležené, překypující nebezpečím a revolucí, a pak tady bylo všude jinde.
Proto bylo důležité zjistit, kde Visovis leží, aby na něj náhodou nenarazil. Proto věnoval pokynům pana Čabajky velkou pozornost a pak vyrazil opačným směrem.
Může někde najít loď. Samozřejmě, mágy překvapí, když zjistí, že je už zpátky, ale pořád jim může namluvit, že nikdo nebyl doma.
Pahorky pomalu ustoupily zarostlým svahům, „ které se posléze změnily ve vlhké pláně, po nichž se v mlhavé dálce vinula řeka tak klikatá, že na ní čas musel zpoloviny běžet nazpět.
Krajina byla rozdělena pravidelnými obrazci trávopolního systému. Mrakoplaš měl zemědělskou půdu velmi rád, pokud se nezvedala, aby se s ním setkala tváří v tvař, a všechno, co se dělo, raději sledoval z opačné strany hradební zdi, ale tohle snad ani jako venkov nevypadalo. Podobalo se to spíše jediné rozlehlé farmě bez plotů. Tu a tam obrovské balvany s nebezpečně zvětralým vzhledem, které se zvedají z polí.
Občas v dáli zahlédl lidi při těžké práci. Pokud se mu podařilo zjistit co a jak, tak dělali jediné: přehazovali sem a tam bláto.
Jindy uviděl člověka, který stál po kolena v zaplaveném poli a na konci řemene držel vodního buvola. Buvol se pásl a občas pohnul střevy. Muž držel řemen. Zdálo se, že je to jediný cíl a náplň jeho života.
I na silnici byli tu a tam nějací lidé. Obvykle tlačili káry naložené buvolím trusem, nebo možná blátem. Mrakoplaše si nikdo z nich nevšímal. Lépe řečeno, dávali najevo, že si ho nevšímají. Míjeli ho s pohledy upřenými soustředěně do polí, jako by největším zájmem jejich života byla dynamická činnost buvolích vnitřností, která se právě odehrávala v okolních polích.
Mrakoplaš byl první, kdo by připustil, že mu to myslí pomalu[20]. Ale byl na světě dost dlouho, aby poznal jisté příznaky. Tihle lidé mu nevěnovali pozornost, protože lidi na koni prostě neviděli.
Pravděpodobně byli potomky lidí, kteří se naučili, že podívat se do tváře někomu v sedle znamená prožít onen bolestivý pocit, který je způsoben úderem hole za ucho. Nedívat se na lidi v sedle se stalo dědičným. Lidé, kteří si dovolili zvednout pohled k jezdcům na koních jinak než uctivým způsobem, nikdy nežili tak dlouho, aby si stačili pořídit nějaké potomky.
Rozhodl se, že podnikne jistý pokus. Další kára, která projížděla kolem, neobsahovala hnůj, ale zhruba půl tuctu lidí, kteří byli rovnoměrně rozmístěni na sedadlech po obou stranách obrovských středních kol. Kára měla dva zdroje pohonu — sekundární, který představovala malá plachta, jež měla nabírat vítr, a primární, obstarávaný oním základním a nejlevnějším zdrojem společným všem rolnickým komunitám — pradědečkem některého z místních obyvatel, nebo někým, kdo jako pradědeček vypadal.
19
Pozn. autora: To je jméno, které se občas v Ankh-Morporku používá pro Vyvažovači světadíl a okolní ostrovy. V překladu to znamená „místo, odkud pochází zlato“.
20
Pozn. autora: Přesněji řečeno, vzhledem k tomuto stavu by si ten fakt pravděpodobně nepřipustil dříve než třiasedmdesátý.