Cohen Mrakoplašovi řekclass="underline" „Tady jsou chlápci, kteří utlačí plnou káru padesát kiláků, a přitom do nich stačí nasypat jen misku prosný kaše omaštěný lojem. Co ti to říká? Mně to říká, že nějakej prasák zašantročí všechno hovězí.“
Mrakoplaš se rozhodl vyzkoušet společenskou vstřícnost a také svoji slovní zásobu. Už to bylo celé roky, kdy naposled mluvil místním jazykem, ale musel připustit, že v téhle věci měl Výsměšek pravdu. Hel dar na řeči. Achátština byla jazyk, který měl jen několik základních slabik. Spočívala prakticky v tónině, slovesných koncovkách a souvislosti ve větě. Jen pro informaci, slovo pro vojenského náčelníka označovalo současně dlouhoocasého sviště, mužský pohlavní orgán a prastarou slepici kukaň.
„Hej, haló, vy tam!“ zakřičel. „Ehm… ohýbaný bambus? Výraz nesouhlasu? Moment… myslel jsem… Stůjte!“
Kára zpomalila a zůstala stát. Nikdo se na něj nepodíval. Dívali se vedle něj, skrze něj, okolo něj, upírali mu oči nad hlavu nebo pod nohy.
Nakonec se muž, jenž káru tlačil, ozval hlasem člověka, který ví, že je v maléru, ať dělá co dělá. „Vaše milost poroučí?“ zamumlal.
Mrakoplaš později velmi litoval toho, co odpověděl. Řekclass="underline" „Teď mi dejte všechno jídlo, které máte a…tvrdohlavé psy, ano?“ Nechápavě ho pozorovali.
„Sakra. Chtěl jsem říct… uspořádané brouky?… měnivost vodopádu?… Aha, ano… peníze.“
Mezi cestujícími začal všeobecný pohyb, prohledávání kapes a prohlížení ranečků. Pak se muž-strkač, s hlavou uctivě skloněnou, přišoural k Mrakoplašovu koni a pozvedl k mágovi svůj klobouk. Byla v něm trocha rýže, kousek sušené ryby a velmi nebezpečně vyhlížející vejce. A asi půl kila zlata ve velkých kulatých mincích.
Mrakoplaš zíral na zlato.
Na Vyvažovacím světadíle bylo zlato tak běžné jako měď. To byla jedna z těch věcí, které věděl každý. Jak se zdálo, ani kdyby chtěl, nemohl Cohen provést nějakou velkou krádež. Množství peněz, které u sebe mohl mít jeden člověk, bylo omezené. Cohenovi by stačilo vyloupit jednu chudou vesničku, a zbytek života mohl žít v Ankh-Morporku jako král. A ještě by mu zbylo.
Ale v té chvíli Mrakoplaše dohonilo ono „později“ a on se najednou velmi zastyděl. Tihle lidé neměli prakticky vůbec nic, s výjimkou nějakého toho kusu zlata.
„Ehm. Díky. Děkuju vám. Tak v pořádku. Jenom jsem si to ověřoval. Teď si to zase můžete rozebrat. Já… já si nechám… éé… tu starou babičku… poskoky stranou…, ale fíxnámol… tu rybu.“
V sociální pyramidě byl Mrakoplaš vždycky v té nejspodnější vrstvě. Nezáleželo na tom, jak byla ta pyramida vysoká. Vrcholek mohl být výš či níž, ale dole bylo vždycky dole. Ale byla to alespoň ankh-morporská pyramida.
V Ankh-Morporku se nikdo nikomu neklaněl. A každý, kdo by se pokusil udělat v Ankh-Morporku to, co se on pokusil udělat tady, by už teď hledal v příkopě vlastní zuby a sténal by při tom kvůli nesnesitelné bolesti mezi nohama, zatímco jeho kůň už by byl dvakrát přebarven a prodán člověku, který by odpřisáhl, že ho vlastní celé roky.
Mrakoplaš nad tím faktem cítil podivnou pýchu.
Z hustého kalu na dně jeho duše se vynořilo cosi podivného. K jeho úžasu to byl záchvat velkorysosti.
Sklouzl ze sedla a podával otěže staříkovi. Kůň byl sice užitečný, ale on byl zvyklý obejít se bez něj. Kromě toho na krátkou vzdálenost dokázal člověk běžet rychleji než kůň a tato myšlenka byla Mrakoplašovu srdci velmi drahá.
„Tu máte,“ řekl, „vezměte si ho. Za tu rybu.“
Muž-strkač vykřikl, uchopil držadla svého dopravního prostředku a se zoufalým výrazem se dal na útěk. Těch několik cestujících, kteří při tom spadli z vozu, se na Mrakoplaše skoro podívalo, neméně zděšeně vykřiklo a vyrazilo za károu.
Horší než bič, říkal Cohen. Mají tady něco horšího než bič. Oni už biče nepotřebují. Jestliže to s lidmi udělá tohle, pomyslel si Mrakoplaš, pak doufám, že nikdy nezjistím, o co jde.
Projížděl nekonečným panoramatem polí. Nikde nezahlédl ani proužek trávy podle cesty, nějaké křoví, nebo dokonce zájezdní hospodu. Mezi poli sice v dáli občas zahlédl něco, co mohlo být malým městečkem nebo vesnicí, jenže z hlavní cesty tam neodbočovala žádná cesta, snad proto, že každá pěšina by ubírala kus důležitého zemědělského bahna.
Nakonec si sedl na kámen, kterým pravděpodobně nedokázala pohnout ani soustředěná snaha všech okolních venkovanů, a sáhl do kapsy pro onen ostudnou cestou nabytý kus uzené ryby.
Rukou při tom zavadil o svazek papírů, které mu dal pan Čabajka. Vytáhl je a vytřásl z nich mastné drobečky.
Tohle je to, oč tady jde, řekl mu barbar-učitel. Ale už mu nevysvětlil, co to „to“ je.
Nadpis říkaclass="underline" CO JSEM DĚLAL O PRÁZDNINÁCH. Byl psán špatným rukopisem, nebo spíš špatným rukomalem — Acháťané psali štětcem a sestavovali při tom z různých součástí malé obrázky pro jednotlivá slova. Nejen že by se jeden každý z nich těžko popsal sto slovy, on byl sto slov.
Mrakoplaš neuměl tenhle jazyk číst právě nejlépe. V knihovně Neviditelné univerzity bylo jen několik achátských knih. A tahle vypadala, jako by se ten, kdo ji napsal, pokoušel vysvětlit něco, čemu absolutně nerozuměl.
Mrakoplaš otočil několik stran. Byl to příběh o Velkém městě, v němž se nacházely a odehrávaly úžasné a nevídané věci. Pivo „silné jako býk“, říkalo se v knize, a „pečivo obsahující mnoho masitých částí vepřů“. Jak se zdálo, každý ve městě byl moudrý, laskavý, silný nebo to všechno dohromady, zvláště jakási postava nazývaná Velký mág, která se v knize vyskytovala prakticky neustále.
Ve spisku byly tajemné poznámky typu: „Spatřil jsem, jak jeden muž šlápl na nohu vojákovi Městské stráže, který mu řekclass="underline" ‚Tvoje žena je obrovský hroch!‘ Na to mu onen muž odpověděclass="underline" ‚Zastrč si ji tam, kam ti slunce nesvítí, velká osobo.‘ Poté onen voják (a tenhle kousek byl zapsán červeným inkoustem a rukomal byl velmi roztřesený, jako kdyby byl autor neobyčejně vzrušený) neuťal mužovu hlavu, jak je u nás zvykem.“ Toto prohlášení bylo následováno piktogramem znázorňujícím psa, který vylučoval moč, což byl z jakéhosi podivného důvodu achátský ekvivalent vykřičníku. Těch tam bylo pět.
Mrakoplaš zalistoval dál. Další stránky byly vyplněny stejně nezáživným vyprávěním, věty sdělovaly tytéž samozřejmé a obvyklé věci, a přitom byly často ukončeny několika močícími psy. Například: „Hostinský řekl, že město od něj požaduje daň, ale on ji nemá v úmyslu zaplatit, a když jsem se ho zeptal, zda nemá strach, on mi odpověděclass="underline" ‚Ti mi tak můžou (velmi složitý piktogram) až na jednoho, a ten ať si (velmi složitý piktogram).‘ (močící pes, močící pes). Pak pokračovaclass="underline" ‚(piktogram, znázorňující nejvyššího vládce) je (další piktogram, který, jak Mrakoplaš zjistil, když knihu několikrát obrátil všemi směry, vypadal jako koňský zadek) a klidně mu to můžete říct.‘ A v té chvíli mu voják přítomný v hostinci nerozpáral břicho (močící pes, močící pes), jak je u nás zvykem, ale řekclass="underline" ‚A ode mě mu to vyřiďte taky.‘ (močící pes, močící pes, močící pes, močící pes, močící pes).“
Co na tom bylo tak divného? V Ankh-Morporku tak lidé mluvili neustále, bylo to pro ně běžné vyjadřování. Až na ty psy.
Tedy promiňte, ale země, která zničí celé město jen proto, aby dala ostatním městům odstrašující příklad — to není země, ale blázinec. Možná že tohle byla kniha vtipů a on prostě nepochopil pointu. Možná že tady komedianti sklidí největší aplaus, když. vyprávějí historky jako: „Poslyšte, co se mně stalo, to ale byla psina, když jsem šel do divadla, potkal jsem chlapa a on mně neusekl nohu! Močící pes, močící pes.“