Už nějakou chvíli podvědomě vnímal cinkot rolniček na cestě, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Nezvedl hlavu, ani když už bylo jasné, že se někdo přibližuje. Ve chvíli, kdy se rozhodl hlavu zvednout, už bylo pozdě, protože mu někdo přišlápl krk botou.
Než ztratil vědomí, stačil říci jen: „Sakra, močící pes.“
Ve vzduchu to tiše udělalo „pfft“, objevilo se Zavazadlo a těžce dopadlo do sněhu.
Ve víku mělo zaťatý sekáček na maso. Nějakou chvíli zůstalo zcela nehybné, pak se ale jeho nožičky začaly pohybovat v jakoby složité taneční figuře a Zavazadlo se pomalu otočilo o tři sta šedesát stupňů.
Nemyslelo. Nemělo čím. Ať už se v jeho nitru odehrával jakýkoliv proces, měl zřejmě více společného se způsobem, jakým stromy reagují na slunce, déšť a náhlé bouře, jenže byl mnohem rychlejší.
Jak se zdálo, po nějaké chvíli se zaměřilo a vykročilo po tajícím sněhu.
Zavazadlo ani necítilo. Nemělo čím. Ale reagovalo podobně, jako stromy reagují na střídání ročních období.
Zrychlilo krok.
Domov byl nablízku.
Mrakoplaš musel připustit, že onen křičící muž má pravdu. Ne v tom, že Mrakoplašův otec byl choré střevo horského pandy a jeho matka putýnka želvího slizu. Mrakoplaš sice osobně neznal ani jednoho ze svých rodičů, ale, předpokládal, vzhledem ke své vlastní osobě, že oba museli být vzdáleně humanoidní. Rozhodně aspoň krátkou chvíli. Ale muž měl pravdu, co se týkalo skutečnosti, že Mrakoplaš jede na ukradeném koni. Tady nejenže zahnal Mrakoplaše do úzkých, ale pěkně ho podusil. Nohou. Noha na krku, to je skoro jako sbírka paragrafů.
Cítil, jak se mu kapsami probírají cizí ruce.
Další osoba — Mrakoplaš neviděl nic jiného než několik decimetrů blátivé země —, podle všeho velmi nesympatická, se přidala ke křiku té první.
Pak Mrakoplaše někdo zvedl na nohy.
Vojáci byli stejní jako většina vojáků, se kterými se Mrakoplaš setkal kdekoliv a kdykoliv předtím. Měli právě dost inteligence na to, aby někoho dokázali zmlátit a odtáhnout k jámě se škorpióny. Byli to šampióni ve řvaní do tváře cizích lidí ze vzdálenosti několika centimetrů.
Celá záležitost nabyla nereálné podoby díky tomu, že vojáci neměli obličeje, alespoň ne takové, kterým by mohli říkat vlastní. Jejich ozdobné, černě emailované helmice měly na přední straně namalované tváře s obrovskými kníry a ponechávaly volná jen ústa. Ústa tak mohla, jako například právě teď, řvát na Mrakoplaše, že jeho otec byl sud trusu zlatých rybiček.
Někdo mu zamával před očima svazečkem Co jsem dělal o prázdninách.
„Jsi jen pytel shnilých ryb!“
„Já vůbec nevím, co to znamená,“ bránil se Mrakoplaš. „Někdo mi to prostě dal…“
„Zbytku zkyslého mléka!“
„Nemohl byste, laskavě, trochy míň křičet? Mám pocit, že mi právě praskly ušní bubínky.“
Zbrojnoš umlkl, pravděpodobně proto, že mu momentálně došel dech. Mrakoplaš měl chvilku času rozhlédnout se kolem sebe.
Na silnici byly dva vozy. Jeden vypadal jako klec na kolech; mezi mřížemi rozeznal několik tváří, které ho s hrůzou pozorovaly. Druhý vůz nebyl vůz, ale jakási ozdobná nosítka nesená osmi venkovany. Boky nosítek byly zastřeny drahocennými záclonami, ale viděl, že v jednom místě je látka poodhrnuta, aby na něj cestující zevnitř viděl.
Uvědomovali si to i strážní. Jak se zdálo, velmi je to znervózňovalo.
„Kdybyste mi dovolili, abych vám to vysvět-“
„Ticho, ty tlamo —“ voják zaváhal.
„Už jste použil želvu, zlatou rybičku a něco, co byl pravděpodobně sýr,“ napovídal mu Mrakoplaš.
„Ty chřtáne kuřecího předžaludku!“
Mezi záclonkami se objevila dlouhá hubená ruka a jednou kývla.
Strážní Mrakoplaše postrčili kupředu. Ruka měla nejdelší nehty, jaké kdy viděl u tvora, který nepředl.
„Po-to-se!“
„Cože?“ řekl Mrakoplaš.
„Po-to-se!“
Bylo taseno několik mečů.
„Nevím, co to znamená,“ zakvílel Mrakoplaš.
„Po-to-se, prosím,“ zašeptal nějaký hlas u jeho ucha. Nebyl to nijak zvlášť přátelský hlas, ale v porovnání s těmi ostatními v něm zcela jistě zněla jistá účast. Zdálo se, že náleží poměrně mladému muži. A mluvil velmi dobrou ankh-morporštinou.
„Ale jak?“
„Ty nevíš ani tohle? Klekni a přitiskni čelo k zemi. Tedy, chceš-li ještě kdy nosit něco na hlavě.“
Mrakoplaš zaváhal. Byl přece jen svobodný Ankh-rnorporčan a na seznamu věcí, které svobodný občan nedělá, bylo na jednom z prvních míst, že se neklaní nikomu, natož nějakému cizinci.
Na druhé straně, úplně na nejvyšší příčce seznamu věcí, které žádný občan nepřipustí, je, že si nenechá useknout hlavu.
„To už je lepší. Výborně. Jak jsi věděl, že se při tom máš třást?“
„To jsem si vymyslel sám.“
Ruka znovu kývla prstem.
Jeden z vojáků udeřil Mrakoplaše přes tvář blátem obaleným Co jsem dělal… Mrakoplaš s pocitem viny svazeček zachytil, zatímco strážný popošel k prstu svého pána.
„Hlase?“ řekl tiše Mrakoplaš.
„Ano?“
„Co by se stalo, kdybych se dožadoval imunity, protože jsem cizinec?“
„Oni tady provádí s lidmi takovou speciální proceduru, ke které potřebují vestu upletenou z drátu a kráječ na sýr.“
„Oh.“
„A ve Visovisu mají katy, kteří dokáží udržet člověka naživu celé roky.“
„To se asi nemluví o zdravých ranních vycházkách a vlákninové dietě?“
„Ne. Takže mlč a s trochou štěstí tě nezabijí, ale pošlou jako otroka do paláce.“
„,Štěstí‘ je mý druhý jméno,“ zahuhlal Mrakoplaš téměř nesrozumitelně. „První je ‚Žádný‘.“
„A pamatuj, musíš vyděšeně drmolit a plazit se.“
„Udělám, co budu moct.“
Opět se objevila bílá ruka a svírala proužek papíru. Voják jej převzal, obrátil se k Mrakoplašovi a odkašlal si.
„Žasni nad moudrostí a milosrdenstvím oblastního komisaře Kee, ty závane bahenního plynu!“
Voják si znovu odkašlal a nahlédl do papíru způsobem člověka, který čte tak, že si nejprve sám pro sebe každé písmeno vysloví nahlas.
„ ‚Bílý poník běží mezi květy…‘ “ Strážný se obrátil a chvilku šeptem komunikoval se zataženými záclonkami. Pak se otočil zpět k Mrakoplašovi.
Několik kolem stojících vojáků nadšeně zatleskalo. „Zvedni hlavu a zatleskej,“ řekl Hlas.
„Mám strach, aby mi neupadly mé přečnívající kousky.“
„Je to velký kráječ na sýr!“
„Vivat! Úžasné! Ještě! A ten kousek o chryzantémách? Skvost!“