„Dobrá. A teď poslouchej. Jsi z Bes Pelargicu. Máš ten správný přízvuk, i když, čert mě vezmi, jestli vím proč. Bes Pelargic je námořní přístav a lidé jsou tam tak trochu divní. Okradli tě lupiči a tobě se podařilo uprchnout na jednom z jejich koní. Proto nemáš žádné papíry. Tady potřebuješ papír na všechno i na to, abys někdo byl. A předstírej, že mě neznáš.
„Ale já tě přece neznám.“
„Výborně. Nechť dlouho žijí změny vedoucí ke spravedlivějšímu státu, které respektují svaté tradice našich předků a samozřejmě nikterak neubližují „snahám vznešené osoby velkého císaře!“
„Ano. Správně. Cože?“
Jeden z vojáků kopl Mrakoplaše někam do oblasti ledvin. V univerzálním jazyce bot to znamená, že máte vstát.
Podařilo se mu zvednout se právě na jedno koleno, když uviděl Zavazadlo.
Nebylo to jeho Zavazadlo a nebylo jedno, ale byla tři.
Zavazadlo doklusalo na vrcholek nízkého pahorku a při pohledu, který se mu naskytl, se zastavilo tak rychle, že za ním v prachu zbyla celá řada malých rýh.
Kromě toho, že nemělo nic, čím by mohlo myslet a cítit, nemělo Zavazadlo ani nic, čím by vidělo. Způsob, jakým přijímalo vjemy ze svého okolí, byl naprostou záhadou.
Zpozorovalo další Zavazadla. ‘ Všechna tři stála trpělivě v řadě za nosítky. Byla obrovská. A černá.
Zavazadlo zatáhlo nohy.
Po nějaké chvíli velmi opatrně otevřelo víko. Jen na malou štěrbinku.
Ze tří věcí, které většina lidí ví o koních, ta třetí je, že na krátkou vzdálenost dokáže člověk běžet rychleji než oni. Jak se Mrakoplaš ke svému prospěchu brzo naučil, je to především tím, že se koně musí starat o víc nohou najednou.
Jsou tady ještě další věci, které vám poskytují jisté výhody: a) jestliže člověk na koni nečeká, že se dáte na útěk, a b) jste-li shodou okolností na začátku útěku ve startovní poloze.
Mrakoplaš vyletěl jako zkažená ryba ze slabého žaludku.
Ozvalo se množství výkřiků, ale příjemné a důležité na nich bylo to, že se všechny ozývaly za ním. Jistě se ho pokusí co nejdříve dostihnout, ale to už byl problém, který bude řešit až v budoucnosti. Někdo jiný by se možná alespoň trochu staral o to, kam běží, ale Mrakoplaš, zkušený zbabělec-praktik, se nikdy nezajímal o to kam, protože pro něj mělo nejdůležitější význam slůvko od.
Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.
Před ním se objevila velká vesnice s domy roztroušenými široko kolem. Postavena byla především z bláta a trusu, V polích před ní zvedlo od práce hlavy tucet vesničanů a užasle se zadívalo na pádícího mága.
Možná to byla jen Mrakoplašova představivost, ale byl by přísahal, že zaslechl výkřik:
„Nezbytně dlouho trvající existenci Rudé armádě! Minimálně nutný rozklad silám utlačovatelů bez nezbytného utrpení!“
Mrakoplaš proběhl chatrčemi ve chvíli, kdy vojáci zaútočili na rolníky.
Cohen měl pravdu. Jak se zdálo, byla tady revoluce. Jenže říše bez jakýchkoliv podstatných změn existovala tisíce let, dvornost a úcta k vžitým tradicím byly přímo jedním z jejích stavebních materiálů a podle toho, co slyšel, budou muset revolucionáři teprve ovládnout způsob, jak tvořit krátká a úderná hesla.
Mrakoplaš dával přednost útěku před ukrýváním. Schovat se do úkrytu — to bylo v pořádku, ale háček byl v tom, že když vás tam našli, většinou vás tam i zabili. Jenže vesnice byla v okruhu několika kilometrů jediné vhodné místo, kde se mohl schovat, a někteří z vojáků jeli na koních. Člověk je možná na krátkou vzdálenost rychlejší než kůň, ale v tomhle rovném a přehledném kraji, plném luk a polí, by kůň dohonil běžícího muže na to tata.
Namátkou proto vrazil do jedné budovy a vběhl do prvních dveří, které se mu naskytly.
Ty dveře na sobě měly nápis: Zkoušky. Zachovejte ticho!
Od nízkých psacích stolků se k němu zvedlo čtyřicet čekajících, většinou ustaraných obličejů. Nebyly to děti, ale skutečně dospělí lidé.
Na jednom konci třídy byl pultík na knihy a na něm štos papírů pevné ovázaný provázkem, na kterém byla velká pečeť.
Mrakoplaš cítil, že kolem panuje známá atmosféra. Už ji dýchal předtím, i když o celý světadíl dál. Byl plný oněch nasládle kyselých pachů vznikajících v okamžiku, kdy si uvědomíte, že na tu kontrolu a doplnění firemních knih, kterou jste tak dlouho odkládal, už je pozdě. Mrakoplaš stál v minulosti tváří v tvář mnoha hrůzám, ale ani jedna z nich nebyla v lexikonu děsu na témže místě jako těch několik vteřin potom, co jakýsi neosobní hlas řekne: „Obraťte papíry — teď!“
Všichni kandidáti se dívali na něj.
Někde venku se ozval křik.
Pospíšil si ke stojánku, zlomil pečeť, strhl provaz a rozdával papíry tak rychle, jak to dokázal. Pak se vrhl do bezpečí za stojánkem, sundal si klobouk, a když se dveře pomalu pootevřely, byl sehnut hluboko k desce stojánku.
„Běžte pryč!“ vykřikl. „Tady probíhají zkoušky!“
Neviditelná postava za dveřmi něco zamumlala k někomu dalšímu a dveře se zavřely.
Kandidáti na něj stále ještě užasle zírali.
„Ehm. Tak dobrá. Obraťte své papíry.“
Ozvalo se šustění, pak nastalo několik minut zhrozeného ticha a nakonec začaly kmitat štětce.
Vylučovací zkoušky. To je ono. To byla další věc, kterou většina lidí o říši věděla. Tyhle zkoušky byly jedinou možností, jak získat zaměstnání ve státních službách, a jistotu, kterou s sebou takové místo přinášelo. Lidé říkali, že to musí být velmi dobrý systém, protože dává příležitost těm nejschopnějším.
Mrakoplaš uchopil jeden ze zbylých papírů a začetl se do něj.
Byl nadepsán: Zkouška na místo zástupce sběrače lidských fekálií okresu Wung.
Přečetl si první otázku. Ta požadovala, aby kandidát napsal šestnáctiřádkovou báseň o večerní mlze nad trsy rákosí.
Otázka druhá se dotazovala na užití metafor v jakési knize, o níž Mrakoplaš nikdy neslyšel. Pak tam byla další otázka o hudbě… Mrakoplaš papír několikrát otočil. Nezdálo se, že by se tam někde vyskytoval znak pro něco jako kompost“, „kýbl“, „kára“. Ale je možné, že tenhle systém produkoval lepší pracovníky než ten ankh-morporský, kde obvykle kandidát na podobné místo uslyšel jedinou otázku: „Máš, doufám, vlastní lopatu?“ Jak se zdálo, křik venku utichl. Mrakoplaš se rozhodl riskovat a vystrčil hlavu ze dveří. Kolem cesty se sice stále ještě tu a tam něco hýbalo, ale už se to nezdálo být orientováno na Mrakoplaše. A tak vzal nohy na ramena. Studenti pokračovali v práci na zadaných otázkách. Jeden z odvážnějších si dokonce vyhrnul nohavici kalhot a opsal báseň o mlze, kterou si s velkou námahou složil už dříve. Po nějakém čase dokážete celkem snadno odhadnout, jaké otázky vám zkoušející položí.
Mrakoplaš vyběhl ven a snažil se držet v příkopech, pokud v nich nebylo víc než po kolena bláta. Tahle krajina nebyla stavěná na nějaké valné ukrývání. Acháťané něco pěstovali na každém kousku země, odkud se neskulila semena. Kromě nějakého toho bludného kamene nebo skalního hřbítku nebylo široko daleko místo, kudy by se mohl člověk tajně krást.