Jakmile byl jednou za vesnicí, nikdo si ho už nevšímal. Občas narazil na osamělého vodního buvola, ale odborníci, kteří zvířata řídili, se sice většinou otočili a dívali se za ním, dokud jim nezmizel z dohledu, ale jinak neprojevovali nijak zvlášť nemístnou zvědavost. Dělali to ostatně jen proto, že bylo o něco zajímavější pozorovat Mrakoplaše než vylučujícího vodního buvola.
Držel se v polích, ale na dohled silnice, a k večeru dorazil na křižovatku.
Tam stál hostinec. Poslední, co měl Mrakoplaš v ústech, byl kousek leoparda. Hostinec znamenal jídlo a jídlo zase znamenalo peníze. Mrakoplaš měl hlad, a neměl peníze.
Pokáral se za takové negativní myšlení. To byl chybný přístup. Teď bylo potřeba jít dovnitř a objednat si pořádné, vydatné jídlo. Pak, místo aby byl hladový a bez peněz, bude sytý a bez peněz, což se v jeho současné situaci nedá hodnotit jinak než jako zisk. Je pochopitelné, že svět nakonec vznese nějaké námitky, ale podle Mrakoplašových zkušeností existovalo jen velmi málo problémů, které by se nedaly vyřešit výkřikem a desetimetrovým náskokem. A to už v sobě bude samozřejmě mít ono posilující jídlo.
Kromě toho měl rád visoviskou kuchyni. Několik uprchlíků si otevřelo restauraci v Ankh-Morporku a Mrakoplaš se považoval za něco jako experta na jednotlivá jídla[21].
Jediná obrovská místnost byla plná kouře, a pokud se to dalo v kotoučích dýmu rozeznat, plná ruchu, pár starců sedělo před složitou hromadou hracích známek ze slonoviny a hráli Su Dah Mord-san. Nebyl si jistý, co to staříci kouří, ale podle vzhledu jejich tváří se dalo soudit, že jsou šťastní, že si to vybrali. Mrakoplaš se prodral ke krbu, kde hubený muž míchal čímsi ve velikém kotli.
Přátelsky se na něj usmál. „Dobré ráno! Mohl bych ochutnat vaši proslulou specialitu ‚Jídlo pro dva lidi s krevetovými krekry‘?“
„V životě jsem o něčem takovém neslyšel.“
„Hm… No v tom případě… mohl bych vidět bolavé ucho… žabí kvakot… á! Menu?“
„Co je to menu, příteli?“
Mrakoplaš přikývl. Věděl, co to znamená, když vás cizinec tímhle tónem osloví „příteli“. Nikdo, kdo takhle osloví toho druhého „příteli“, není ve zvláště přátelské náladě.
„Zajímalo by mě, co tady máte k jídlu.“
„Nudle, vařené zelí a vepřové štětiny.“
„A to je všechno?“
„Vepřové štětiny nerostou na stromech, san.“
„Celý den jsem procházel kolem vodních buvolů,“ řekl Mrakoplaš. „Copak vy, lidi, nikdy nejíte hovězí?“ Měchačka s hlasitým šplouchnutím dopadla do kotle. Někde za Mrakoplašovými zády upadla na zem hrací známka Su Dah. Pod soustředěnými pohledy se Mrakoplašovi zježily všechny vlasy v týle.
„V téhle hospodě vzbouřence neobsluhujeme,“ prohlásil hostinský nahlas.
Asi je na ně málo tučné, pomyslel si Mrakoplaš. Ale stejně měl dojem, že ta slova byla spíš než jemu adresována všeobecně všem.
„No to rád slyším,“ řekl, „protože —“
„Samozřejmě,“ zvýšil hospodský hlas, „protože v téhle hospodě nejsou vzbouřenci vítanými hosty.“
„To mi velmi vyhovuje, protože —“
„Kdybych věděl o nějakém vzbouřenci, okamžitě bych o tom uvědomil příslušné úřady,“ zařval hospodský.
„Já nejsem vzbouřenec, já jsem jen hladový,“ ohradil se Mrakoplaš. „Dal bych si… é… plnou misku.“
Miska byla naplněna. Na její mastné hladině se prolínaly duhové obrazce.
„Tak to máme půl rhinu,“ nastavil hospodský dlaň.
„To chcete říct, že mám zaplatit dřív, než to sním?“ podíval se na něj Mrakoplaš zmateně.
„No, potom byste třeba nechtěl, příteli.“
Rhinu bylo víc peněz, než kolik kdy v životě Mrakoplaš měl. S teatrálními gesty si začal prohledávat kapsy.
„Tedy, abych tak řekl, zdá se mi, že —“ Ozvalo se tiché „plesk“.
„Ano, děkuji vám, to je více než dost,“ oznámil hospodský všeobecně do místnosti. Vstrčil Mrakoplašovi do rukou plnou misku a jediným plynulým pohybem sebral ze země knížečku a zasunul ji mágovi do kapsy.
„Běž a sedni si támhle do rohu!“ sykl. „Pozděj ti někdo řekne, co máš dělat!“
„Ale já jsem si jistý, že vím, co mám dělat. Ponořit lžíci do té omáčky, pak ji zvednout k ústům a —“
„Sedni si!“
Mrakoplaš si našel ten nejtemnější kout a posadil a Lidé ho stále ještě pozorovali.
Aby se vyhnul skupinovému pohledu, vytáhl si kapsy Co jsem dělal a namátkou knížečku otevřel v zoufalém pokusu zjistit, proč měla na hostinského tak magický účinek.
„…prodal mi kus pečiva obsahujícího věc řečenou (složitý piktogram) ‚ vyrobenou celou z vnitřností vepře (močící pes) ‚“ četl, „A takové a podobné věci je možno koupit kdykoliv za velmi malý peníz, a tak sytí byli obyvatelé města, že si tyto (složitý piktogram) u stánku (složitý piktogram, ale zdálo se, že obsahuje postavičku muže, který si přikládá k hlavě jakousi zbraň) — sana téměř nekupovali.“
Párky naplněné kusy prasete, pomyslel si Mrakoplaš. No, to by mohlo být vážně něco, jestliže až do chvíle, než jste se s nimi setkali poprvé, pro vás představovala slušné jídlo miska vody od nádobí s podezřelým tukem, který se srážel na hladině.
Pch! Pan Co-jsem-dělal-o-prázdninách, by si měl příště zajet do Ankh-Morporku a zkusit, jak by mu chutnal jeden párek v rohlíku starého… Kolíka… plný pravých… vepřových…
Lžíce se šplouchnutím dopadla do misky.
Mrakoplaš horečně listoval knížečkou.
„…na mírumilovných ulicích, po kterých jsem kráčel, se člověk nesetkal se zločinem, násilím ani krádežemi…“
„Samozřejmě, že ses s nima nesetkal, ty čtyřokej malej parchante!“ zaječel Mrakoplaš. „Protože s tím vším jsem se za tebe setkal já!“
„Město, kde jsou všichni lidé svobodní…“
„Svobodní? Svobodní! No jo, můžou svobodně umřít hladem, svobodně se dát oloupit Cechem zlodějů…“ diskutoval Mrakoplaš s knížečkou rozhořčeným tónem.
Obrátil na další stranu.
„…mým společníkem byl Velký mág (složitý piktogram, ale teď, když ho Mrakoplaš pečlivě prohlížel, zjistil s bušícím srdcem, že je vněm několik čar, které vypadají jako agateánský ekvivalent slova ‚mrak‘) ‚ nejproslulejší a nejmocnější mág oné země…“
„Nikdy jsem nic takovýho neřekl! Já —“ Mrakoplaš se zarazil. Z jeho paměti se zrádně vynořilo několik vět, jako No samozřejmě, arcikancléř poslouchá všechno, co mu řeknu nebo Nebýt mě, tak by se tohle místo už dávno rozpadlo. Ale to byly takové ty věci, které člověk vždycky vykládá, když si dá pár piv nebo nějakého toho panáka. Ale nikdo přece není tak naivní, aby na jejich základě napsal…
V Mrakoplašově mysli se zformoval obrázek. Podoba malého šťastného mužíčka s velkými tlustými brýlemi a důvěřivým, bezelstným přístupem k životu, který všude, kam Dvoukvítek vkročil, nabízel neštěstí a zkázu. Dvoukvítek nedokázal uvěřit, že svět je špatný, a to především proto, že jemu tak nepřipadal. Svět si všechny ty ošklivé věci nechával pro Mrakoplaše[22].
21
Pozn. autora: Dokázal spolehlivě pojmenovat i jídla jako Jídlo s lesklou hnědou omáčkou, Jídlo, co má v sobě chrupané oranžové kruťánky, nebo Jídlo s měkkými bílými cucky.
22
Pozn. překl.: Pokud nové čtenáře zajímá, jak to skutečně bylo, je třeba nahlédnout do knihy Terryho Pratchetta Barva kouzel, která před časem vyšla ve stejném nakladatelství jako tato.