Mrakoplašův život byl před setkáním s Dvoukvítkem celkem obyčejný a nudný. Ale od té chvíle, pokud si pamatoval, se v něm začaly dít věci po tuctech.
A ten malý človíček se vrátil domů, ne? Do Bes Pelargicu — pravděpodobně jediného přístavu v říši. Nikdo by přece nebyl tak naivní, aby napsal takovouhle věc!
Nikdo kromě jediné osoby, která tak naivní skutečně byla.
Mrakoplaš se nezajímal o politiku, ale bylo mnoho věcí z oblastí politického dění, které snadno a rychle chápal. Ne proto, že měly něco společného s politikou, ale proto, že měly mnoho společného s lidskou povahou. Do myšlenek se mu jako ošklivá krajina promítly ošklivé představy.
Říše byla obehnána zdí. Když jste žili v říši, naučili jste se vařit z prasečího kvikotu a polykat sliny, protože tak to bylo zvykem, a přitom vás neustále sužovali vojáci, protože takový byl váš svět.
Jenže když pak někdo napsal takovou optimistickou knížečku o tom…
…co dělal o prázdninách…
…jak se měl v místech, kde svět funguje úplně jinak…
…pak bez ohledu, jak stará ta zkostnatělá společnost je, vždycky se najdou lidé, kteří si začnou klást nebezpečné otázky jako například: „Kde je všechno to vepřové?“
Mrakoplaš zachmuřeně upíral pohled na zeď. Venkovani celé říše — vzbuřte se! Nemáte co ztratit, jen své hlavy, ruce a nohy, a pak je tady ještě ta věc, co dělají s drátěnou vestou a kráječem na sýr…
Znovu obrátil knížečku v rukou. Autorovo jméno tam nebylo uvedeno. Místo něj tam bylo jen takové malé poselství: Zajistěte si štěstí! Dělejte opisy! Dlouhý život a štěstí Velkému úsilí!
I v Ankh-Morporku docházelo během let občas ke vzpourám. Ale nikdo to neorganizoval. Lidé prostě popadli zbraň, kterou měli po ruce, a vyrazili do ulic. Nikdo se neunavoval nějakým oficiálním válečným pokřikem, většinou se lidé spokojili s osvědčeným: „Támhle běží!“ — „Chyťte ho!“ — „Máte ho?“ — „A teď mu nakopejte zadek!“
Co ale bylo důležité… ať už tyhle události vyvolalo cokoliv, málokdy to bylo jejich skutečnou příčinou. Když například lidé pověsili šíleného lorda Picbudku na veřejném prostranství za piškot[23], nebylo to proto, že přinutil chudáka starého Zmatu Šourala, aby si snědl vlastní nos, ale za ta léta vynalézavé odpornosti, která se kupila na sebe, až jejich hromada byla tak vysoká, že…
Ze vzdáleného konce místnosti se ozval strašlivý výkřik. Mrakoplaš už se napůl rozeběhl, když si všiml malého jeviště a herců.
Na podlahu si dřeplo trio muzikantů. Hosté se otočili, aby pozorovali představení.
Bylo svým způsobem velmi hezké. Mrakoplaš nestačil děj sledovat do podrobná, ale bylo to zhruba takhle: Nějaký muž má dívku a ta ho opustí kvůli — jinému muži, a ten první muž dvojici rozseká na kusy. Pak se nabodne na svůj meč a všichni pak vyjdou do popředí jeviště, kde se klaní. Podrobnosti se mu ovšem pochopit nepodařilo, protože herci neustále křičeli „hurá“ a větší část představení stáli a promlouvali k divákům a měli masky, které se Mrakoplašovi zdály úplně stejné. Hudebníci žili ve svém vlastním světě, nebo spíš — podle zvuku, který vydávali — ve třech různých světech.
„Koláček štěstí?“
„He?“
Mrakoplaš se vynořil z houštin Thespidových a zjistil, že vedle něj stojí hostinský.
Ten mu pod nos strkal tác s pečivem připomínajícím malé koblihy.
„Koláček štěstí?“
Mrakoplaš natáhl ruku. Když se jeho prsty už už svíraly na jednom z koláčků, tác se bleskově pohnul a přisunul mu tak pod ruku koláček jiný.
No dobrá. Vzal si ten.
Háček je v tom, uvažoval o celé situaci, zatímco hra pokračovala, že v Ankh-Morporku alespoň seženete pořádné zbraně.
Chudáci. K dobré revoluci je třeba víc než pár sloganů a velká dávka nadšení. Potřebujete vycvičené bojovníky, a především dobrého vůdce. Doufal, že nějakého najdou. Až bude on, Mrakoplaš, dost daleko.
Rozbalil papírek s věštbou a začetl se do ní, aniž si všiml, že ho hostinský tiše obešel zezadu.
Místo obvyklého „Právě jste si pochutnal na skvělém jídle“ tam byl složitý piktogram.
Mrakoplaš si začal ukazovat jednotlivé znaky prstem.
„Mnoho… mnoho… omluv… Co je to za pito-“
Hudebník s činely jimi udeřil prudce o sebe.
Od Mrakoplašovy hlavy se odrazil dřevěný obušek.
Staříci hrající Mord-san na sebe šťastně zakývali hlavami a vrátili se ke hře.
Bylo překrásné ráno. Celá skrýš se ozývala zvuky Stříbrné hordy. Muži vstávali, sténali, upravovali si podomácku vyrobené zdravotnické pomůcky, stěžovali si, že nemohou najít brýle, a omylem si nasazovali cizí chrupy.
Cohen seděl s nohama ve kbelíku teplé vody a vyhříval se na sluníčku.
„Profi?“
Bývalý učitel zeměpisu se soustředěným výrazem kreslil mapu.
„Copak, Čingisi?“
„Co to dělá Bláznivej Humoš?“
„Ale, stěžuje si, že je okoralý chléb a on nemůže najít zuby.“
„Řekni mu, že jestli se nám ta věc vydaří, může si pořídit tucet mladejch holek, který mu budou chleba předžvejkávat,“ řekl Cohen.
„To ale není příliš hygienické, Čingisi,“ prohlásil pan Čabajka, aniž se unavoval tím, že by zvedl oči. „Vzpomeň si, co jsem ti říkal o hygieně.“
Cohen mu ani neodpověděl. Hlavou mu běželo: šest staříků. A s Profim člověk nemůže moc počítat, protože to je spíš myslitel než válečník…
Pochybnosti nebyly hosty, kteří by Cohenovo kranium navštěvovali často. Když se v jedné ruce pokoušíte odnést kopající a škrábající panenskou chrámovou kněžku a pytel s kořistí a druhou odrážíte útoky půltuctu rozzuřených knězi, není na nějaké dlouhé myšlení čas. Přirozený výběr už dohlédne na to, aby hrdina, který má sklony klást si v rozhodujícím okamžiku otázky jako „Jaký je vlastně smysl mého života?“, velmi rychle přišel o obojí.
Ale: šest staříků… a říše, která má téměř milion mužů ve zbrani.
Když jste se na své šance zadívali v chladném světle časného rána, nebo dokonce i v tomto překrásném teplém úsvitu, měli jste pocit, že by bylo dobře se zastavit a zamyslet se nad statistikou úmrtí. Kdyby se plán zvrtnul…
Cohen se zamyšleně zakousl do rtu. Nebyla to nejpříjemnější představa. Kdyby se plán zvrtnul, trvalo by celé týdny, než by je všechny pozabíjeli. Možná že s sebou přece jen měl vzít i starého Thoga Řezníka, i když ten musel každých deset minut ustát v boji a odskočit se vyčurat.
No dobrá. Teď už bylo rozhodnuto, takže z toho musí vymáčknout to nejlepší.
Když byl Cohen ještě malým chlapcem, vzal ho otec na vrchol hory, vysvětlil mu, co je to krédo hrdinů, a řekl mu, že neexistuje větší štěstí než zemřít v boji.
Cohen našel slabinu tohoto tvrzení už jako dítě a životní zkušenost posílila jeho přesvědčení, že ve skutečnosti je mnohem větším štěstím pozabíjet v bitvě ty druhé a po boji si sednout na hromadu zlata vyšší, než je jeho kůň. A tahle zkušenost mu opravdu dobře posloužila.
Vstal a protáhl se na sluníčku.
„Je překrásné ráno, mládenci,“ řekl. „Cítím se líp, než kdybych měl milion tolarů. Co vy?“
23
Pozn. autora: Alespoň tak se to praví v historických knihách. Mrakoplaš, jak už to u mladých studentů bývá, se s nadějí vrhl na naučný slovník, hledal slovo piškot a napjatě čekal, co se dočte. Dočetl se, že je to malé sladké pečivo kulatého nebo charakteristického podlouhlého tvaru, podávané především dětem a při některých dietách. To znamená, že se buď během let změnil jazyk, nebo že pověsit člověka do zákrytu za mole sladké pečivo představuje něco neobyčejně strašlivého. Co, to ovšem Mrakoplašovi unikalo.