Ozvalo se mumlání, které snad vyjadřovalo váhavý souhlas.
„Výborně,“ řekl Cohen. „Pojďme a ukážeme jim, zač je toho loket.“
Velká zeď obklopuje úplně celou Achátovou říši. Důležité je to slůvko úplně.
V průměru je zhruba sedm metrů vysoká a na vnitřní straně dokonale kolmá. Je postavena na plážích i žhavých pouštích, dokonce i na vrcholcích strmých útesů, kde je útok zvenčí velmi nepravděpodobný. Na podřízených ostrovech, jako je Brmbrmduc nebo Činky Link, jsou podobné zdi — metaforicky je to tatáž zeď, a to je samozřejmě divné nemyslícím militaristům, kteří si neuvědomují její pravou funkci.
Je to víc než obyčejná zeď, je to jakési návěstí, upozornění, maják. Na jedné straně je říše, což je v jazyce Acháťanů slovo totožné s výrazem „vesmír“. Na druhé straně je — nic. Koneckonců kdo ví, co začíná tam, kde končí vesmír?
Oh, ano, jistě, může se zdát, že i tam jsou různé věci, jako moře, ostrovy, jiné světadíly a tak dále. Možná že vypadají docela skutečně, třeba by se daly dokonce dobýt, chodit po nich…, ale nejsou dokonale reálné. Achátský výraz pro cizince je stejný jako výraz označující ducha, a jen jeden tah štětcem ho dělí od slova oběť.
Zeď je kolmá a hladká, aby odradila ty obtížné lidi, kteří se neustále snaží tvrdit, že tam za ní by přece jen mohlo být něco zajímavého. Je to neuvěřitelné, ale i po tisíci letech pořád ještě existují lidé, kteří to nepochopili. Ti, kteří žijí na pobřeží, svazují vory a vyplouvají přes pusté mořské pláně k zemím existujícím jen v pověstech. Ti ve vnitrozemí si stavějí velké draky a židle, které se snaží pohánět raketami používanými k ohňostrojům. Mnoho z nich při svých pokusech samozřejmě zahyne. Většina těch ostatních je brzo chycena a přinucena žít v zajímavých časech.
Tu a tam se však skutečně některým z uprchlíků podařilo dosáhnout toho obrovského vroucího kotle nazvaného Ankh-Morpork. Dorazili tam bez peněz — ti, kteří připluli po moří, s trochou něčeho, co se pokusili prodat na trhu, a na trhu se dalo prodat všechno —, většina z nich s nepříčetným leskem v oku. Ti si pak otevřeli malé obchůdky nebo hospůdky a začali pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Lidé tomu stavu říkali ankh-morporský sen (o tom, jak vydělat obrovské množství peněz ve městě, kde smrt člověka je často jedním z principů mezilidského soužití). A čím méně lidé spali, tím silněji snili svůj sen.
Mrakoplaš měl někdy dojem, že jeho život je přerušován probuzeními. Nebyla vždycky ošklivá. Někdy byla jen nepříjemná. A pár z nich, možná jen jedno dvě, bylo docela hezkých a příjemných, zvláště ta na ostrově. Slunce si každý den stejně jednotvárně vyšlo na východě, vlny znuděně a pravidelně omývaly pláž a jemu se několikrát podařilo probrat se ze sna bez obvyklého zděšeného výkřiku.
Tohle ráno nebylo jen ošklivé. Bylo zcela nestydaté. Potloukli ho a někdo mu svázal ruce za zády. Navíc byl ve tmě, což zapříčiňoval pytel, který měl přes hlavu.
Mrakoplaš chvíli v duchu počítal a pak došel k jistému závěru. Tak tohle je sedmnácté nejhorší ráno v mém životě, pomyslel si.
To, že ho někdo omráčil v hostinci, to bylo zcela normální. Kdyby se vám to přihodilo v Ankh-Morporku, měli byste zhruba stejnou šanci, že se s prázdnými kapsami vzbudíte či nevzbudíte na hladině Ankhu, nebo — pokud se.našla loď, která se vydávala na dlouhou a mizernou plavbu — se proberete spoutaný v odpadním žlabu s tím, že příští dva roky budete orat lodním kýlem mořskou pláň[24]. Ale většinou se vás ten, kdo vás omráčil, pokoušel udržet naživu. Na to byl Cech zlodějů velmi háklivý. Jejich motem bylo: „Udeřte člověka s citem, a můžete ho okrást každý týden.“
Jestliže byl skutečně v něčem, co mu připomínalo vůz, pak měl někdo důvod nechat ho naživu.
Vzápětí své logiky zalitoval.
Někdo mu stáhl pytel z hlavy. Díval se na něj strašlivý obličej.
„Nejraději bych snědl vaši nohu,“ řekl Mrakoplaš.
„Nebojte se, jsem přítel.“
Zjevení si zvedlo masku. Pod ní se objevil dívčí obličej — kulatá tvář, tupý nosík, úplně jiná než všechny ostatní, které tady Mrakoplaš potkal. Uvědomil si, že je to tím, že se mu dívá přímo do tváře, její oblečení, i když ne obličej, naposled viděl na scéně v hostinci.
„Nekřič,“ řekla.
„Proč? Co teď se mnou budete dělat?“
„Přivítali bychom tě, jak se sluší a patří, ale nebyl na to čas.“ Sedla si mezi balíky v zadní části pohybující se káry a kriticky si ho prohlížela.
„Čtyři velké sandály řekl, že jsi přiletěl na draku a pobil oddíl vojáků,“ řekla.
„Že by?“
„A pak že jsi očaroval ubohého starce a on pak bojoval jako hrdina z pověstí,“ pokračovala.
„Že by?“
„A Čtyřem velkým sandálům jsi pak dal skutečné maso, i když je jenom z kasty pung.“
„Že by?“
„A máš svůj klobouk.“
„Ano mám, mám svůj klobouk.“
„A přes to všechno,“ vrtěla dívka hlavou, „nevypadáš jako Velký mág.“
„Aha. No, abych ti řekl pravdu, tak —“
Dívka vypadala křehce jako květ orchideje. Ale teď právě vytáhla odněkud ze záhybů svého roucha malý, ale evidentně zcela pravý a nabroušený nůž.
Vůči takovým věcem si Mrakoplaš vypěstoval jistý instinkt. Zdálo se, že tohle není ten pravý čas popřít své Velké mágství.
„Abych ti řekl pravdu… tak,“ opakoval, „tak jak mám vědět, že ti můžu důvěřovat?“
Dívka se zatvářila rozhořčeně. „Cožpak nedisponuješ úžasnými magickými silami?“
„Jistěže! Samozřejmě! Ale —“
„Řekni něco v magickém jazyce!“
„Ehm. Stercus, stercus, stercus, morituri sum,“ řekl Mrakoplaš s očima upřenýma na čepel nože.
„Cože? ‚Ó exkrementy, asi umřu‘?“
„To je… é… zvláštní mantra, kterou vzývám magické proudy.“
Dívka se maličko uvolnila.
„Ale vyžaduje to hrozný soustředění a hodně sil,“ kul Mrakoplaš železo. „Lítat na dracích, měnit starce ve válečníky… Takovejch věcí můžu udělat vždycky jen pár a pak si musím odpočinout. Akorát teď jsem strašně zesláblej z toho nesmírnýho množství magie, kterou jsem musel použít.“
Podívala se na něj a v očích měla stále nedůvěru.
„Všichni utiskovaní věří v příchod Velkého mága,“ řekla. „Ale jak pravil velký filozof Li-Tin O’Wevidle: ‚Když mnozí toužebně očekávají mocného hřebce, najdou podkovy i na mravenci.‘ “
Vrhla na něj další nespokojený pohled.
„Když jsi byl na cestě,“ pokračovala, „plazil jsi se před správcem prefektury, který se jmenuje Kee. Měl jsi ho spálit pekelným ohněm.“
„Získávám čas, obhlížím krajinu, nechtěl bych se hned prozradit,“ zadrmolil Mrakoplaš. „No uznej, jakou by mělo cenu, kdybych se hned prozradil, co?“
„A to jsi v převleku?“
„Jasně, že jo.“
Je to skvělý převlek.“
„Dík, protože —“
„Jen Velký mág se může odvážit vypadat jako tak smutná ukázka lidství.“
Díky. Hm… Jak jste věděli, že jsem na cestě?“