„Byli by tě tam na místě zabili, kdybych ti nenapovídala, co máš dělat.“
„Ty jsi byla ten strážnej?“
„Museli jsme tě dohonit rychle. Bylo to nesmírné štěstí, že tě zahlédl Čtyři velké sandály.“
„My?“
Jeho otázku přešla mlčením. „Jsou to jen místní vojáci. Ve Visovisu by mi něco takového neprošlo. Ale umím hrát mnoho rolí.“
Nůž zmizel, ale Mrakoplaš měl dojem, že se mu nepodařilo přesvědčit ji, aby mu uvěřila, jen ji zatím přiměl, aby ho nezabila.
Hledal nějaké stéblo, kterého by se zachytil. „Mám kouzelnou truhlici na nožičkách,“ řekl se záchvěvem pýchy. „Chodí za mnou, kam se jenom pohnu. Teď se mi na nějakou chvíli ztratila, ale jinak je to skutečně úžasná věc.“
Dívka na něj vrhla podivně dřevěný pohled. Pak se sehnula, chytila ho štíhlou ručkou pod krkem a zvedla ho na nohy.
„Je to něco takového?“ řekla a poodhrnula závěs v zadní části káry.
V prachu za povozem poklusávaly dvě velké truhly. Byly mnohem otlučenější a lacinější než Zavazadlo, ale patřily evidentně k témuž živočišnému druhu, lze-li takový výraz použít o cestovních potřebách.
„Hm,jo.“
Pustila ho. Mrakoplaš dopadl na dno vozu.
„Poslouchej mě,“ řekla. „Děje se mnoho ošklivých věcí. Já nevěřím na žádné Velké mágy, ale lidé ano a lidé občas potřebují na něco věřit. A jestli tihle lidé zemřou proto, že jsme dostali mága, který zdaleka není tak velký, jak se myslelo, pak ti zaručuju, že to bude velmi nešťastný mág. Možná že skutečně jsi Velký mág. Jestli nejsi, tak ti doporučuju začít okamžitě studovat, abys byl. Vyjádřila jsem se srozumitelně?“
„Tedy… jaksi… ano.“
Mrakoplaš stál tváří v tvář smrti mnohokrát. Často v tom svou roli hrála zbroj a ostré meče. Při této příležitosti jen hezká dívka a nůž, ale podařilo se jí zařadit se mezi ty nejnepříjemnější.
„Jsme kočovné divadlo,“ pokračovala normálním tónem, když se pak v klidu opřela o postranici káry. „Je to výhodné. Herci divadla Noh se mohou zemí volně pohybovat.“
„To jim vážně dovolí?“ podivil se Mrakoplaš.
„Ty mi asi nerozumíš. My jsme divadlo Noh.“
„Aha, no nebyli jste tak špatní.“
„Velký mágu, Noh je abstraktní, symbolická forma divadla, které používá archaického jazyka, stylizovaná gesta a hudební doprovod fléten a bubínků. Tvoje předstírání hlouposti je dokonalé. Tak dokonalé, že ani nemohu uvěřit, že bys nebyl hercem.“
„Promiň, ale mohla bys mi říct, jak se jmenuješ?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Půvabný motýl.“
„Hm. Vážně?“
Podívala se na něj a přesunula se do přední části vozu.
Vůz se kodrcal dál po nerovné cestě. Mrakoplaš ležel s hlavou položenou na pytli páchnoucím cibulí a systematicky klel. Začal tím, že proklel dívky s noži, historii všeobecně, Neviditelnou univerzitu, nepřítomné Zavazadlo a celou populaci Achátové říše. V tomto okamžiku byl na řadě ten, kdo vymyslel tuhle pitomou káru. Podle toho, jak se Mrakoplaš cítil, tak osoba, která myslela, že drsné, nehoblované dřevo plné třísek je ten pravý materiál na podlahu vozu, musela být totožná s tou, která považovala trojúhelník za docela přijatelný tvar kola.
Zavazadlo se pomalu ploužilo. příkopem, pozorováno bez valného zájmu mužem, který vedl na konci delšího provazu vodního buvola.
Cítilo se zahanbené, zaskočené a ztracené. Bylo ztracené, protože všude kolem to bylo… známé. Světlo, vůně i pachy, zem pod nohama… A navíc se necítilo být vlastněno.
Bylo vyrobeno ze dřeva a dřevo je na tyhle věci velmi citlivé.
Jedna z jeho nožiček nepřítomně črtala do prachu podivný obrazec. Byl to obrazec známý každému, kdo kdy stál u tabule a byl týrán dotěrným a neodbytným pedagogem.
Nakonec došlo k něčemu, co bylo tak blízko rozhodnutí, jak jen dřevo dokázalo k rozhodnutí dojít.
Bylo darováno. Mnoho let se toulalo po cizích zemích, potkávalo podivná stvoření a dupalo po nich Teď se najednou ocitlo zpět v zemi, kde bylo stromem. To znamená, že je svobodné.
Nebyl to právě nejlogičtější myšlenkový postup ale více než dobrý, když jediné, čím můžete myslet, jsou otvory po vypadlých sucích.
A pak tady bylo něco, po čem hrozně toužilo.
„Kdy budeš hotovej, Profi?“
„Promiň, Čingisi, už končím…“
Cohen si povzdechl. Horda trávila vítaný odpočinek ve stínu stromu a její členové si navzájem vyprávěli nehorázné lži o svých hrdinských činech. Pan Čabajka zatím stál na velkém balvanu opodál a střídavě pošilhával do jakéhosi domácky vyrobeného přístroje a do svých map.
Svět teď ovládají kousky papíru, pomyslel si Cohen. Rozhodně tuhle část světa. A Profi… Profi ovládal kousky papíru. Možná že nepředstavuje tradiční materiál na barbarského hrdinu, a to navzdory Cohenovu přesvědčení, že všichni ředitelé škol by měli být přibiti na vrata u stodoly, ale s papíry byl skutečně úžasný.
A uměl achátsky. No, rozhodně uměl achátštinou mluvit mnohem lépe než Cohen, který cestou nasbíral nějaká ta slova. Profi tvrdil, že se ji naučil z nějaké staré knihy. Říkal, že je až neuvěřitelné, co všechno se ve starých knihách najde.
Cohen vstal a vylezl za ním na balvan.
„Co máš přesně v plánu, Profi?“ zeptal se.
Pan Čabajka vrhl pohled směrem k Visovisu, který se rýsoval na obzoru.
Vidíš ten pahorek za městem?“ zeptal se. „Ten vysoký kulatý?“
,Připomíná mi pohřební mohylu mýho táty,“ přikývl Cohen.
„Tohle musí být přírodní útvar. Na mohylu je to příliš velké. Na vrcholku je něco jako pagoda, jak vidím. Zajímavé. Možná že bych se tam mohl později podívat.“
Cohen obrátil pohled k velkému oblému vrchu. Byl to velký oblý vrch. Neohrožoval ho a nezdálo se, že by měl nějakou cenu..Co se Cohena týkalo — pro něj to byl konec ságy. Byly tady mnohem naléhavější věci.
„Jak se zdá, tak do vnějšího města a z něj chodí lidé celkem běžně,“ pokračoval pan Čabajka. „Oblehnout město, to je v našem případě spíše teorie než skutečnost. Proniknout dovnitř nebude těžké. Jenže dostat se pak do Zakázaného města, to bude mnohem těžší.“
„A co kdybysme všechny pobili?“ navrhl Cohen.
„To není špatný nápad, ale dost nepraktický,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „A určitě by to vzbudilo spoustu zbytečné pozornosti. Ne, moje průběžné plánování je založeno na základě toho, že Visovis je určitý kus cesty od řeky a má téměř milion obyvatel.“
„Přiznanejch, co já vím,“ přikývl Cohen.
„A místní geologické poměry jsou absolutně nevhodné pro vrtání artézských studní.“
„Jo, no vidíš, zrovna jsem si říkal něco podobnýho…“
„A dívej se, jak chceš, hledej jak hledej, žádný akvadukt.“
„No jasně, nikde jedinej kavkadukt, to vidí každej,“ bručel Cohen. „Asi odletěli na léto na okraj, to některý ptáci dělaj.“
„Což mě v závěru přivádí k domněnce, že to jejich rčení, že se do Zakázaného města nedostane ani myš, je jen bohapustá smyšlenka,“ uzavíral své vývody pan Čabajka s jistou dávkou samolibosti. „Já si myslím, že do Zakázaného města se může dostat každá myš, která dokáže na dost dlouho zatajit dech.“
„Nebo použít nějakýho toho neviditelnýho… neviditelnou kavku… tu, co?“ odvážil se Cohen.