Nezastavil se, dokud nenarazil na malý zastrčený výklenek mezi stánkem se zpěvným ptactvem a další boudou, nabízející jakési podivnosti, které se kroutily v miskách. Noha mu rozhořčeně pískala.
Kopl několikrát do dláždění, až se klec rozpadla. Kohout, zřejmě omámený silným vzduchem svobody, ho klovl do kolena a se zapleskáním křídel zmizel.
Mrakoplaš neslyšel nic, co by svědčilo o tom, že je pronásledován. Na druhé straně, na místním trhu by bylo obtížné zaslechnout i oddíl trollů v kovových botách.
Dovolil si znovu chytit svůj dech.
Takže se zase postavil na vlastní nohy. To je celá ta jejich Rudá armáda. Musel připustit, že je v hlavním městě, kde být nechtěl, a bylo jen otázkou času, kdy se mu přihodí nějaká další nepříjemnost, ale právě v tomto okamžiku se mu nic takového nedělo. Teď mu stačí pět minut, aby se zorientoval, dalších pět minut náskoku a oni uvidí, jak se mu práší za patami. Nebo jak mu za nimi odstřikuje bláto. Obojího tady bylo habaděj.
Takže… tohle je Visovis.
Zdálo se, že tady nejsou ulice v tom slova smyslu, jak je Mrakoplaš znal. Uličky ústily do dalších uliček, všechny temné, úzké a ještě zúžené všudepřítomnými stánky. Na trhu bylo také nevídané množství živých tvorů. Ve většině stánků byly vidět klece se živými kuřaty a slepicemi, kachny v pytlích a podivné věci, které se kroutily v miskách. V jiném stánku zase byla k vidění hromada želv, které se plazily jedna přes druhou, a ta úplně nahoře, pod cedulkou s nápisem kus — 3 Rh. výborné na Ying, na Mrakoplaše pomalu mrkla, jako kdyby říkala: „Tak ty si myslíš, že tohle jsou nepříjemnosti?“
Každopádně bylo těžké říci, kde končí stánky a kde začínají budovy. Ty věci na šňůrách mohly být právě tak dobře něčí zboží jako velké prádlo nebo zásoba jídla na celý příští týden.
Visovisané byli lidé zvyklí žít pod širým nebem. Podle toho, co mohl Mrakoplaš říci, tak trávili většinu života na ulici a řvali při tom z plných plic.
Když jste se chtěli někam dostat, znamenalo to použít lokty a tvrdě odstrkovat lidi stranou, protože stát na místě a říkat: „Dovolil byste laskavé? S prominutím, nemohl byste…?“ znamenalo odsoudit se k nehybnosti.
Dav se ovšem kupodivu rozdělil, když zazněl zvuk gongu a řada hlasitých „vzííí“. Kolem protančila skupina lidí v bílých rouchách, kteří kolem vypalovali barevné rakety, tloukli do gongů, pánví a jakýchsi podivných kusů kovu. Hluku, který vyluzovali, se podařilo dokonce přehlušit obvyklý pouliční ruch, ale stálo ho to velikou námahu.
Mrakoplaš zjistil, že lidé, kteří přestali křičet alespoň na tak dlouho, aby si ho stihli všimnout, po něm vrhají zvláštní pohledy. Možná že nastal čas chovat se jako domorodec.
Obrátil se k nejbližšímu člověku a vykřikl mu do obličeje: „To je ale vydařená taškařice, co?“
Zmíněná osoba, malá stařenka ve slamáku, na něj vrhla znechucený pohled.
„To je pohřeb pana Wu,“ utrhla se na něj a odkráčela.
Nedaleko stála dvojice vojáků. Kdyby to bylo v Ankh-Morporku, podávali by si jednu cigaretu a pokoušeli se nevidět nic, co by je mohlo rozrušit. Jenže tihle vypadali ostražitě.
Mrakoplaš opatrně zacouval do další uličky. Bylo jisté, že nezkušený návštěvník se tady mohl velmi rychle dostat do velkých nesnází.
Tahle ulička byla užší, tišší a temnější a na protějším konci se otevírala do nějakého mnohem většího prázdného prostoru. Na základě své zkušenosti, že lidé většinou také znamenají nepříjemnosti, vydal se Mrakoplaš tím směrem.
Tady byl alespoň dostatek místa. Otevřený prostor. Až příliš otevřený. Bylo to vydlážděné náměstí, velké tak, že by se tam vešla celá armáda. Jeho okraje byly lemovány třešňovou alejí. A když vezmeme v úvahu ty davy všude jinde, pak bylo až překvapivě bez lidí…
„Ty!“
…když nepočítáme vojáky.
Objevili se najednou; vystoupili zpoza každého stromu a sochy.
Mrakoplaš se pokusil ucouvnout, ale zjistil, že to není nejšťastnější nápad, protože za ním stál strážný. Přímo do tváře se mu dívala strašlivá maska.
„Cháme! Ty nevíš, že tohle je Císařské Náměstí?“
„Slyšel jsem dobře, velký N u toho náměstí, prosím?“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.
„Ty nemáš právo klást otázky!“
„Aha. Tak si budu myslet, že to bylo ‚ano‘. Takže je to nějaké důležité místo. Tak pardon. To nic, já se klidně zase ztratím, abych…“
„Stát!“
Co se zdálo Mrakoplašovi ze všeho nejpodivnější, bylo to, že se ho ani jeden z vojáků vlastně nepokusil chytit. A pak si uvědomil důvod. Oni to totiž obvykle vůbec nepotřebovali. Lidé tady dělali přesně to, co se jim řeklo.
V téhle říši je něco mnohem horšího než bič, takhle to přece řekl Cohen.
Mrakoplaš si uvědomil, že v téhle chvíli už by měl být na kolenou. Přikrčil se a rukama se lehce opřel o zem před sebou.
„Tak mě napadlo,“ prohlásil lehkým tónem a zvedl se do startovní polohy, Jestli náhodou nenadešel čas obrátit vaši pozornost k jednomu skvělému rčení?“
Cohen se v městských branách vyznal. V minulosti jich vyvrátil celou řadu, některé dobývacími berany, jiné obléhacími katapulty a v jednom případě dokonce vlastní hlavou.
Ale brány Visovisu byly po čertech kvalitní. Nebyly jako brány Ankh-Morporku, které bývaly většinou dokořán, aby přilákaly rozmařilé zákazníky a hosty, a jejichž jediným příspěvkem k ochraně města bylo, že nesly cedule s nápisem: „Děkujeme vám, že jste nezaútočili na naše město. Bonům Diem.“ Tahle brána byla obrovská, kovová, hned vedle ní stála strážnice a kolem ní se bezcílně pohyboval přinejmenším tucet vojáků v černé zbroji.
„Profi?“
„Copak, Cohene?“
„Proč to děláme? Já myslel, že použijeme tu neviditelnou kavku, co ji používá ta myš?“
Pan čabajka na něj zahrozil prstem. „To použijeme až k tomu, abychom se dostali do Zakázaného města. Doufám, že to najdeme uvnitř. A teď si zopakujeme, co jsme se učili,“ pokračoval. „Je důležité, abyste všichni věděli, jak se chovat ve městě.“
„Já přeci, sakra, vím, jak se mám chovat v nějakým zatraceným městě,“ utrhl se na něj Bleskový Podrs. „Bořit, loupit, plenit, ničit, mordovat, znásilňovat a na cestě ven zapálit. Zrovna tak jako v malým městečku, akorát že to trvá o něco dýl!“
„No, to je v pořádku, když jenom procházíš, ale co když se pak druhý den potřebuješ vrátit toutéž cestou?“
„No, to město už tam přece další den nejni!“
„Gentlemani! Vyslechněte mě. Budete se muset přece jen přiučit alespoň základům civilizace!“
Lidé nemohli jen tak vstoupit do města. U brány byla fronta a stráže se poměrně agresivně shlukovaly kolem každého roztřeseného návštěvníka, aby zkontrolovaly jeho dokumenty.
Pak přišla řada na Cohena.
„Papíry, dědo?“
Cohen šťastně přikývl a podal kapitánovi kousek papíru, na němž bylo nejlepším rukopisem pana Čabajky napsáno:
JSME POTULNÍ BLÁZNI.
NEMÁME ŽÁDNÉ PAPÍRY.
RAČTE PROMINOUT.
Strážný zvedl oči od papíru a zadíval se na Cohenův bezelstný úsměv.
„A ták,“ ušklíbl se zle. „Umíš mluvit, dědo?“
Cohen, stále ještě s úsměvem na tváři, se tázavě zadíval na pana Čabajku. Tohle nepřebírali.