„Pitomý a ještě němý,“ odplivl si strážný.
To, jak se zdálo, pana Čabajku popudilo.
„Myslel jsem, že se od vás čeká, že nepříčetným budete projevovat zvláštní úctu!“ prohlásil.
„Nemůžete být nepříčetný, když nemáte papíry na to, že jste nepříčetný,“ odpověděl mu strážný.
„Tak teď už toho ale začínám mít dost,“ zavrčel Cohen. „Říkal jsem ti, že to nezabere, když narazíme na pořádnýho strážce.“
„Vy drzí venkovani!“
„Já zdaleka nejsem tak drzý jako tady mí kamarádi,“ upozornil ho Cohen.
Horda přisvědčila skoro jako jeden muž.
„To jsme my, platfuse.“
„Fenďáka na tebe!“
„So říkáte?“
„Obzvláště pitomý vojáku!“
„So říkáš? Kdo je hnoják?“
Kapitána to poněkud zaskočilo. V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.
„Vezměte je na strážnici,“ vykřikl nakonec. Horda s sebou nechala cloumat a dělala to moc dobře. Pan Čabajka je to učil celé hodiny, protože věděl, že má co do činění s muži, jejichž obvyklá reakce na to, když je někdo poklepe po rameni, je otočit se a useknout mu ruku.
Na strážnici bylo přeplněno, zvláště teď, když se tam kromě vojáků mačkala i Stříbrná horda a kolečkové křeslo starého Bláznivého Humoše. Jeden ze strážných se zadíval na Humoše, jehož ruce se neklidně pohybovaly pod přikrývkou. „Copak to tam máme, dědečku?“ Dekou projela čepel meče a bodla strážného do stehna.
„So? So? So řek?“
„Řekl ‚auvajs‘, Humoši,“ odpověděl mu Cohen a v ruce se mu objevil nůž. Jediným plynulým pohybem se jeho šlachovité paže sevřely ve smrtícím zámku na kapitánově hrdle a voják cítil, že se jeho ohryzku dotýká čepel ostrá jako břitva.
„So řek teďko?“
„Řekl ‚auhmmm…‘ “
„So? Dyť já nejsem ani ženatej!“
Cohen přitiskl nůž ještě o něco silněji.
„Takže teď, příteli,“ oznámil kapitánovi, „teď to můžeme provést po dobrém, rozumíš, nebo po zlém To záleží jen na tobě.“
„Ty krvežíznivé prase! Tomuhle ty říkáš po dobrém?“
„No, já se nepotím.“
„Zajímavé časy na tebe! Raději zemřu, než bych zradil svého císaře!“
„To je od tebe slušný.“
Kapitánovi ovšem trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomil, že Cohen je muž meče, a proto zákonitě předpokládá, že ostatní jsou stejní. Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech. Jenže to už bylo příliš pozdě. Tiše se svezl kupředu.
„Já žiju neustále v zajímavých časech,“ oznámil jeho chladnoucímu tělu Cohen hlasem člověka, který navíc dělá hodně pro to, aby i zajímavé zůstaly.
Zamířil hrot nože na ostatní strážné. Ústa pana Čabajky byla doširoka otevřena hrůzou.
„Správně bych měl ten nůž pořádně vypucovat,“ zavrčel Cohen. „Ale jestli má ještě někdo z vás v úmyslu umřít za svýho císaře, tak se tím nebudu unavovat. Poslyšte, já osobně bych vás pozabíjel tak rychle, jak rychle bych stačil dojít od jednoho k druhýmu, ale tadyhle Profi mi říká, že bych toho měl nechat a stát se ctihodným občanem.“
Jeden ze strážných vrhl koutkem oka pohled na ostatní a pak klesl na kolena.
„Jaké máš přání, ó pane?“
„Ach, tohle je důstojnický materiál,“ zaliboval si Cohen. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Devět pomerančovníků, pane.“
Cohen se obrátil k panu Čabajkovi. A co teď?“ zeptal se.
„Teď je zajmi. Prosím tě.“
„Jak se to dělá?“
„No… snad je svážeš, položíš je na zem… tak nějak.“
„A pak jim podříznu krk!“
„Ne! Ne. Podívej, jak mile jsou ti jednou vydáni na milost a nemilost, už je nesmíš zabít.“
Stříbrná horda do posledního muže obrátila hlavy a upřela pohled na bývalého profesora.
„Obávám se, že to je ta civilizace,“ dodal pan Čabajka.
„Ale ty jsi řekl, že ti srabáci nemají žádný zbraně!“ rozohnil se Podrs.
„No ano,“ přikývl pan Čabajka a mírně se otřásl. „Proto je taky nesmíte zabít.“
„Zbláznil ses? Ty snad máš vážně papíry na hlavu!“
Cohen se zamyšleně poškrábal ve strništi na bradě. Přítomní vojáci ho pozorovali v němé hrůze. Byli zvyklí na kruté a neobvyklé tresty, ale nebyli zvyklí, aby se o tom předtím diskutovalo.
„Ty nemáš moc vojenskejch zkušeností, Profi, že ne?“ řekl Cohen nakonec.
„Kromě čtvrtýho protokolu? Moc ne. Ale obávám se, že tohle je způsob, jak by se to mělo dělat. Promiň, řekl jsi, že chceš, abych —“
„Dobrá, tak já tedy hlasuju pro to, abysme jim hned tady podřízli krky,“ prohlásil Cucák Vilda. „Mně se nějaký to zajímání taky moc nezamlouvá. Heleďte, například kdo je bude živit?“
„Obávám se, že to budete muset dělat vy.“
„Kdo? Já? Ani náhodou! Hlasuju proto, abysme jim dali sežrat jejich vlastní oči. Kdo je pro, tak dá ruku nahoru.“
Horda nadšeně souhlasila a mezi zvednutýma rukama Cohen zahlédl i ruku Devíti pomerančovníků.
„A ty taky hlasuješ, mladíku?“ zeptal se ho Cohen.
„Promiňte, pane, ale já bych si potřeboval odskočit na záchod.“
„Tak a teď mě chvilku poslouchejte,“ zarazil Cohen další dohadování. „Tohle vraždění a mordování už se dneska nenosí, chápete? To tvrdí pan Čabajka, a ten dokonce ví, jak se píše slovo ‚vypiglovaný‘, což je víc, než kolik umí kterejkoliv z vás. Takže podívejte, všichni víme, proč tady jsme, a jestli chceme pokračovat, tak bysme udělali líp, kdybysme vyrazili.“
„Jo, ale tys toho kapitána podříznul,“ zabručel Bleskový Podrs.
„Taky si teprv zvykám,“ připustil Cohen. „K civilizaci se musíme připlížit opatrně, krok za krokem.“
„A já pořád trvám na tom, že bysme jim měli usekat hlavy, jak jsem to udělal šíleným kněžím Ee obcujícím s démony!“
Klečící strážný znovu pozvedl ruku.
„Prosím, pane?“
„Copak, chlapče?“
„Mohl byste nás zamknout v támhleté cele. Pak už nebudeme nikoho obtěžovat.“
,Dobrý nápad,“ přikývl Cohen. „Ten mladík si zachovává jasnou hlavu i v kritickejch okamžikách. Zamkněte je.“
O třicet vteřin později horda vykulhala do ulic města.
Vojáci seděli v horké přeplněné cele.
Nakonec se jeden z nich ozvaclass="underline" „Co to bylo za lidi?“
„Já si myslím, že to mohli být předkové.“
„A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej.“
„Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky.“
„Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?“
„Co kdyby nás zaslechli?“
„Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné.“
„Výborně.“