Udýchaný Mrakoplaš se po delším čase zastavil v nějaké uličce. Nenamáhal se zjišťovat, jestli ho někdo honí. Byla to pravda — tady člověk mohl být svobody, i když to mělo jistý velký háček. Museli jste si uvědomit, že je to jen jedna z možností.
Svoboda, kromě jiných, dává člověku i jedno z nejstarší lidských práv — zemřít hladem. Zdálo se, že už je to celé roky od chvíle, kdy měl poslední slušné jídlo. Jako kdyby byla jeho myšlenka divadelní narážkou, ozval se na konci uličky hlas.
„Rýžové koláčky! Domácí rýžové koláčky! čaj! Stoletá vejce! Vejce! Pojďte si na ně, dokud jsou starý! Domácí — ano? Co se děje?“
K obchodníkovi přistoupil jakýsi starší gentleman. „Kuli-k’e-sane! To vejce, co jste mi prodal —“
„Co je s ním, ctihodný sudí?“
„Byl byste tak laskav a přičichl k němu?“
Pouliční podnikatel zhluboka nasál nosem. „Ach ano, překrásné, že?“
„Překrásné? Překrásné? Tohle vejce,“ zamračil se zákazník, „tohle vejce je prakticky čerstvé!“
„Sto let staré, na den, šógune,“ vrtěl prodavač se šťastným úsměvem hlavou. „Podívejte se na barvu té skořápky, jak je překrásná a černá —“
„Vždyť pouští!“
Mrakoplaš naslouchal. Možná skutečně bylo něco na té teorii, že na celém světě prakticky existuje jen několik typů lidí. Samozřejmě existuje mnoho těl, ale jen několik lidí. Proto člověk neustále naráží na ty samé. Někde pro ně musí existovat odlévací forma. „To se snad snažíte naznačit, že moje zboží je čerstvé!? No ale ať spáchám čestné harakiri! Koukněte, já vám řeknu, co udělám —“
Ano, na tom prodavači se zdálo být něco magicky známého. Někdo si přišel stěžovat na čerstvé vejce a během pěti minut nejen že byl přemluven k tomu, aby na to zapomněl, ale ještě k tomu, aby si koupil dva rýžové koláčky a nějakou podivnou věc zabalenou v listí.
Ty rýžové koláčky ostatně vůbec nevypadaly špatně… No, rozhodně lépe než to ostatní.
Mrakoplaš se pomalu přišoural k obchodníkovi. Ten sice znuděně přešlapoval z nohy na nohu a tiše si pohvizdoval, ale zarazil se a vrhl na Mrakoplaše široký, přátelský, a především počestný úsměv.
„Nádherné prastaré vejce, šógune?“
Miska uprostřed podnosu byla plná velkých zlatých mincí. Mrakoplašovi pokleslo srdce. Za cenu, za kterou pan Kuli-k’e-san prodával jedno zkažené vejce by člověk v Ankh-Morporku dostal celou ulici.
„Předpokládám, že nedáváte na… půjčku?“ nadhodil.
Kuli-k’e-san na něj vrhl Pohled.
„Budu dělat, že jsem to neslyšel, šógune,“ odpověděl.
„Řekněte mi,“ pokračoval Mrakoplaš, „nevíte náhodou o tom, že byste měl nějaké příbuzné v zámoří?“
Otázka mu vysloužila další pohled — tentokrát velmi kosý a plný odhadování.
„Cože? Vždyť za mořem není nic jiného než duchové, kteří sají lidskou krev. To přece všichni vědí, šógune. Udivuje mě, že vy ne.“
„Duchové?“ ujišťoval se Mrakoplaš.
„Pokoušejí se proniknout sem a ublížit nám,“ prohlásil Spáchám čestné harakiri. „A možná nám dokonce chtějí ukrást naše zboží! Nacpěte jim do chřtánu staré dobré rakety, to říkám já! Duchové nesnášejí poctivou silnou pecku.“
Pak vrhl na Mrakoplaše další zvláštní pohled, ještě mnohem delší a mnohem vypočítavější.
„Odkud račte být, šógune?“ zeptal se a jeho hlas měl najednou maličko zubaté ostří podezření.
„Z Běs Pelargicu,“ odpověděl pohotově Mrakoplaš. „Proto mám taky ten poněkud zvláštní přízvuk a způsoby, které by některé lidi mohly přivést k domnění, že jsem snad nějaký cizinec,“ dodával spěšně.
„Jo, Běs Pelargic,“ řekl Spáchám čestné harakiri zasněně. „No, v tom případě tam jistě budete znát mého starého přítele Pět kleští, který žije na Nebeské třídě, že?“
Na takový starý trik byl Mrakoplaš ovšem připraven.
„Ne,“ zavrtěl sebejistě hlavou. „Nikdy jsem neslyšel ani o něm, ani o té ulici.“
Spáchám čestné harakiri Kuli-k’e se šťastně usmál. „Kdybych teď začal dost hlasitě křičet ‚cizí ďábel‘, neudělal byste ani tři kroky,“ prohlásil konverzačním tónem. „Vojáci by vás odvlekli do Zakázaného města a tam se zajatci provádějí velmi speciální věci, ke kterým používají —“
„Už jsem o tom slyšel,“ přerušil ho Mrakoplaš.
„Pět kleští byl pět let okresním komisařem a Nebeská třída je hlavní ulice města,“ oznámil mu Spáchám čestné harakiri. „Vždycky jsem si přál setkat se s duchem, který se živí lidskou krví. Vezměte si rýžový koláček.“
Mrakoplaš rychle zaletěl pohledem sem a tam. Ale kupodivu, situace nevypadala nijak nebezpečně, alespoň zatím ne. Zdálo se, že o nebezpečí se dá vyjednávat.
„No a předpokládejme, že bych připustil, že jsem z míst za Velkou zdí?“ řekl tak tiše, jak to jen šlo.
Kuli-k’e přikývl. Vsunul jednu ruku do záhybů roucha a bleskovým pohybem vytáhl a zase ukryl jakýsi předmět. Mrakoplaše tak docela nepřekvapilo, když zahlédl část nápisu, který praviclass="underline" CO JSEM DĚLAL…
„Někteří lidé říkají, že za Velkou zdí není nic než pouště a hořící pláně, zlí duchové a strašlivé příšery“ prohlásil Kuli-k’e, „ale já říkám, co obchodní ráznosti? Nové trhy? Muž se správnými styky… Víte, co myslím, šógune? Takový člověk by mohl v zemi duchů vysávajících lidem krev dojít daleko.“
Mrakoplaš přikývl. Nechtělo se mu právě v této chvíli poukazovat, že když se v Ankh-Morporku objeví jeden člověk s hrstí zlata, objeví se vzápětí alespoň tři sta lidí, kteří v hrsti svírají ocel.
„Já to vidím tak, že při veškeré té nejistotě kolem císaře — dlouhý život budiž zaručen synu nebes —, při tom, jaké slyším řeči o povstalcích, by tady mohl být docela slušný vývar pro svobodomyslného obchodníka, nemám pravdu?“
„Vývar?“
„Vývar. Tak třeba… máme tady takovou věcičku,“ naklonil se blíž, „leze to housenkám ze (nesrozumitelný piktogram). Říká se tomu… hedvábí. Je to —“
„Jo, to znám. To dovážíme z Klače,“ přikývl Mrakoplaš.
„No, to nevadí, ale potom tady máme takové křoví, rozumíte, šógune, a vy usušíte jeho listí, a když ho nasypete do horké vody, je to skvělé pi-“
„Čaj, jasně,“ přikývl Mrakoplaš. „Ten pochází z Jakazačistánu.“
Jak se zdálo, tohle už Kuli-k’e-sana S.Č.H. mírně zaskočilo.
„No… tak potom máme prach, kterým se plní rakety, a ony —“
„Myslíte ohňostroj? Střelnej prach? To my známe.“
„A co takhle fakticky kvalitní porcelán? Je tak —“
„V Ankh-Morporku máme trpaslíky a ti dokážou vyrobit porcelán, skrzevá kterej můžeš přečíst knihu,“ zarazil ho Mrakoplaš, „i když má poznámky autora napsaný hodně drobným písmem.“
Kuli-k’e zamyšleně zkrabatil čelo.
„Tak to vypadá, že na duchy, kteří se živí lidskou krví, jste zatraceně mazaní,“ řekl a o něco ustoupil. „Asi vážně bude něco na tom, když se říká, že jste nebezpeční.“
„My? S náma si nelam hlavu,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „My v Ankh-Morporku například cizince zabíjíme jen velmi zřídka. Potom jim totiž hrozně těžko prodáš zboží.“