„Tak mi řekni, je něco, co máme a vy byste chtěli? Nenech se pobízet a vezmi si ještě koláček! Je to na účet pagody. A nechceš zkusit masovou kuličku? Na jídelní hůlce?“
Mrakoplaš si vybral koláček. Na ostatní zboží se raději neptal.
„Máte zlato,“ odpověděl.
„Oh, zlato. Je moc měkké, než by se z něj dalo udělat něco pořádného,“ odpověděl mu Kuli-k’e. „Ale na odpadní trubky a na střechy je docela dobrý,“ připustil.
„Já si myslím,“ odpověděl Mrakoplaš, „že lidi v Ankh-Morporku už by pro nějaký to zlato uplatnění našli.“ Pohledem znovu zabloudil k misce na podnosu.
Země, kde je zlato levné jako olovo…
„Co je tohle?“ zeptal se a ukázal na pomačkaný obdélník papíru napůl pokrytý mincemi.
Kuli-k’e S.Č.H. se podíval do misky. „To my tady máme takovou věc,“ řekl dost pomalu. „Ale pro tebe to bude asi novinka. Říká se tomu pe-ngi-ze. Je to způsob, jak s sebou můžeš nosit skoro všechno u svoje —
„Já myslel ten kousek papíru,“ řekl Mrakoplaš.
„Já taky,“ přikývl Kuli-k’e-san. „To je deseti-rhinuový pe-ngi-z.“
„Co to znamená?“ zeptal se Mrakoplaš.
„To znamená, co říkám,“ odpověděl mu Kuli-k’e. To znamená, že má hodnotu deseti těchhle,“ pozvedl v ruce zlatou minci velikosti rýžového koláčku.
„Ale proč by sis měl kupovat kus papíru?“ nechápal Mrakoplaš.
„Ty to nekupuješ, naopak, to je na kupování věcí,“ poučoval ho Kuli-k’e.
Mrakoplaš se tvářil nechápavě.
„Půjdeš na tržiště,“ snažil se mu věc vysvětlit Kuli-k’e a začal mluvit mnohem pomaleji, což signalizovalo, že myslí na to, co vysvětluje, „a řekneš: ‚Dobrý den, řezníku, kolik stojí tyhle psí čenichy?‘ a on řekne: ‚Tři rhinu, šógune.‘ Nato ty řekneš: ‚Mám jenom poníka, jo?‘ (podívej, na tom papíře je vytištěný poník, vidíš? to je obrázek, který je na všech deseti-rhinuových pe-ngi-zech) a on ti dá psí čenichy a vrátí ti sedm mincí, kterým říkáme ‚drobné‘. A teď, kdybys měl třeba opici, to je padesát rhinu, on by třeba řekclass="underline" ‚Nemáte menší?‘ a ty bys —“
„Ale vždyť je to jenom kus papíru!“ zasténal vyděšeně Mrakoplaš.
„Pro tebe to může být jen kus papíru, ale pro mě Je to deset rýžových koláčků,“ odpověděl Kuli-k’e. „A co používáte vy, cizozemští krvežíznivci? Velké kameny s provrtanými otvory?“
Mrakoplaš zíral na papírový peníz.
V Ankh-Morporku bylo několik papíren a někteří z šikovných členů Cechu rytců dokázali vyrýt své jméno i s adresou na špendlíkovou hlavičku.
Cítil se najednou na své krajany neobyčejně pyšný. Možná že jsou úplatní a chamtiví, ale nebesa vědí, že v tom byli dobří a vždycky byli ochotní se ještě něco přiučit.
„Myslím, že rychle zjistíš, že v Ankh-Morporku je spousta budov, které potřebují nové střechy.“
„Vážně?“ podivil se Kuli-k’e.
„Jistě. Všude zatéká.“
„A lidé můžou platit? Já jen, že jsem slyšel, že —“
Mrakoplaš se znovu podíval na papírový peníz. Nechápavě potřásl hlavou. Tak větší cenu než zlato…
„Zaplatí papírama alespoň tak dobrejma, jako je tenhle,“ řekl. „Ale spíš ještě lepšíma. Přimluvím se za tebe. Ale teď —“ odmlčel se a rozhlédl se kolem, „kudy nejlíp pryč?“
Kuli-k’e se poškrábal za uchem.
„To bude trochu problém,“ řekl nakonec. „Všude kolem jsou armády. V tomhle klobouku vypadáš poněkud nápadně. To bude asi přece jen —“
O kus dál v uličce došlo k jakémusi pohybu, nebo lépe řečeno ke znásobení pohybu. Dav se rozestupoval oním uspěchaným způsobem, jakým to většinou neozbrojený zástup dělá v přítomnosti zbraní, a k panu Spáchám čestné harakiri pospíchala skupina vojáků.
Ustoupil o krok a vrhl na ně šťastný úsměv člověka, který rád poskytne velkou slevu každému, kdo je ozbrojen alespoň nožem.
Dva vojáci mezi sebou vlekli bezvládnou postavu. Když míjeli Kuli-k’e-sanův stánek, postava pozvedla zkrvavenou hlavu a řekla: „Budiž dopřána dlouhá —“ je to už jí ústa zavřel úder pěstí v kovové rukavici. Strážní se zajatcem odcházeli ulicí. Dav znovu zaplnil vzniklou uličku.
„Cc,“ zavrtěl hlavou Kuli-k’e S.Č.H. „Jak se zdá, tak dostali — hej! Kam jsi zmizel?“
Mrakoplaš vylezl zpoza rohu. Na S.Č.H. udělal poměrně velký dojem, protože, když se pohnul, ozvalo se slabé zahřmění.
„Jak vidím, tak chytili dalšího,“ oznámil mu Kuli-k’e. „Asi zase vylepoval nějaké letáky.“
„Dalšího koho?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Člena Rudé armády. Hu!“
„Och.“
„Já si toho moc nevšímám,“ vysvětloval mu S.Č.H. „Poslední dobou se vypráví, že se začínají vyplňovat nějaké staré legendy o císařích a tak. Já tomu moc nevěřím.“
„Ten na nějakou legendární postavu moc nevypadal,“ zabručel Mrakoplaš.
„Ale, někteří lidi věří taky všemu.“
„Co s ním bude?“
„Těžko říct, teď když má prý císař smrť na jazyku. Asi mu useknou ruce a nohy.“
„Cože? Proč?“
„Protože je mladý. Jsou shovívaví. Kdyby byl o trochu starší, tak by mu usekli hlavu a narazili ji na kůl vedle brány.“
„To je trest za to, že vylepil nějakej pitoměj leták?“
„No, příště už to neudělá,“ odpověděl S.Č.H.
Mrakoplaš ustoupil.
„Díky,“ vypravil ze sebe a spěchal pryč.
„Ale ne,“ říkal, když si prorážel cestu davem, se v žádným případě nebudu míchat do nějakýho sekání lidskejch hlav —“
Vzápětí ho zase někdo udeřil. Velmi uctivě.
Klesl na kolena, pak dopadl na bradu a v pádu přemýšlel, kam se podělo to starosvětské, společenské „Hej, ty tam!“.
Stříbrná horda bloudila ulicemi Visovisu.
„Tak tomuhle já neříkám plenění města a mordování každýho, kdo se nám postaví na odpor,“ huhlal rozhořčeně Bleskový Podrs. „Když jsem jezdil s Brucem, zvaným Hurigán, nikdy jsme nevcházeli do města hlavní branou jako houf ubrečenejch matek —“
„Pane Podrsi,“ pospíšil si pan Čabajka, „myslím, že je právě vhodný čas připomenout vám ten seznam, který jsem pro vás vyhotovil?“
„Jakej zatracenej seznam?“ zamračil se Bleskový Podrs a vystrčil na něj sveřepě bradu.
„Ten seznam přípustných civilizovaných slov, ano?“ Pak se pan Čabajka obrátil i k ostatním. „Vzpomeňte si, jak jsem vám vyprávěl o ci-vi-li-zo-va-ném cho-vá-ní. Civilizované chování je nesmírně důležité pro naši dlouhodobou strategii.“
„Co je to dlouhodobá strategie?“ zajímal se Caleb Rozparovač.
„To je to, k čemu se dostaneme později,“ vysvětlil mu s převahou Cohen.
„Ale co to bude potom?“
„Plán,“ odsekl mu Cohen.
„No, tak teda, já se z toho snad po-“ začal Bleskový.
„Seznam, pane Podrsi, jen slova uvedená na seznarnu,“ zvýšil hlas pan Čabajka. „Poslyšte, skláním se před vašimi zkušenostmi, když se jedná o to, projít drsnou divočinou, ale tohle je civilizace a vy musíte používat ta správná slova. Prosím!“
„Radši dělej, co ti říká, Bleskovej,“ přikývl Cohen. Se špatně skrývanou nechutí vylovil Podrs z kapsy kus papíru a rozložil ho.