„Pak vám musím říct, že se vám to nepodaří zpěvem písní, vylepováním plakátů a tím, že se postavíte svejm nepřátelům s holejma rukama,“ oznámil jim Mrakoplaš. „Ne, když stojíte proti skutečnejm lidem se skutečnejma zbraněma. Vy musíte…“ hlas se mu vytratil, když si uvědomil, že na jeho rtech visí sto párů očí a napjatě mu naslouchá dvě stě uší.
Přehrál si v duchu svá poslední slova. Pak pokračovaclass="underline" „Jsem tady, abych vám řekl…“
Rozhodil ruce a zoufale jimi zamával.
„…teda, jak bych to…, že.to není moje věc, vůbec něco vám říkat,“ dokončil.
„To je správné,“ přikývl Dvě ohnivé byliny. „My zvítězíme, protože historie je na naší straně.“
„My zvítězíme,“ zasyčela ostře Motýl, „protože je na naší straně Velký mág!“
„Tak jednu věc vám řeknu!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já osobně bych vždycky věřil spíš sobě než historii. Ale do prkenný vohrady, co to žvaním!?“
„Takže pomůžeš Třem buvolům v chomoutu,“ usmála se Motýl.
Prosím!“ přidala se Lotosový květ.
Mrakoplaš se podíval na ni, na slzy, jež měla v koutcích očí, a na chumel nezletilých dětí, které skutečně věřily, že dokážou porazit armádu zpěvem vzbouřeneckých písní.
Když se nad tím zamyslel, mohl udělat jen jedinou věc.
Teď s nimi musí hrát jejich hru a pak při nejbližší příležitosti zmizí. Zlost Půvabného motýla byla ošklivá, ale kůl je kůl. Jistě, nějakou dobu ho pak bude bodat osten svědomí, ale to byla podstata věci. Lepší v hlavě osten svědomí než dubový kůl v tom…
Svět má příliš mnoho hrdinů a dalšího už nepotřebuje. Mrakoplaše však má svět jen jednoho jediného, a ten dluží světu povinnost zachovat se při životě tak dlouho, jak to jenom jde.
Byl tam hostinec. Byl tam dvůr. Byla tam ohrada pro Zavazadla.
A v ohradě jste mohli vidět Zavazadla tak velká, že by se do nich vešlo vybavení celé domácnosti potřebné na čtrnáctidenní cestu. Byly tu i malé vzorkovnice podomních obchodníků i štíhlé truhlice spotřebami na jednu noc.
Zavazadla bezcílně přešlapovala ve svém vězení. Občas se ozvalo zaklepání držadla nebo zaskřípění závěsů, jednou dvakrát klapnutí víka a cvak-cvak-cvak truhlic, které ustupují a omylem do sebe narazily.
Tři z truhlic byly obrovské, potažené černou kůží a pobité mosaznými nýty. Byl to přesně ten typ cestovních potřeb, který se s oblibou potuluje kolem laciných hotelů a pokřikuje dvojsmyslné poznámky na dámské cestovní kabelky.
Objektem jejich pozornosti byla malá štíhlá truhlice s nádherně vykládaným víkem a líbeznýma nožkama. Ustoupila tak daleko do rohu ohrady, jak to bylo možné.
Největší z beden potažených kůží se k ní neustále pomalu přibližovala a při tom několikrát s ošklivým zaskřípěním otevřela víko.
Malá truhlice ustoupila tak, že se několika zadníma nohama pokoušela vylézt po břevnech ohrady.
Za zdí dvora byl slyšet zvuk běžících nohou. Rychle se přibližovaly, ale pak najednou utichly.
Ozval se dutý, rezonující zvuk, jako když nějaký předmět dopadne na pevně napjatou vozovou plachtu.
Na pozadí měsíce, v úplňku se pak na okamžik objevil tvar něčeho, co se v pomalém saltu obracelo nočním vzduchem.
Těžce to dopadlo před tři obrovské truhlice, zvedlo se to do přirozené výše a zaútočilo.
Nervalo dlouho a do noci začali vybíhat hosté, ale to už byl dvůr pokryt potrhaným a špinavým prádlem a šatstvem. Kožené truhlice, potlučené a zjizvené, našli lidé na střeše. Všechny tři nejen že se zoufale snažily udržet se na střešní krytině, ale strkaly jedna do druhé ve snaze být co nejvýš. Ostatní Zavazadla se splašila, prorazila stěnu ohrady a rozeběhla se po okolí.
Nakonec se je podařilo znovu najít a sehnat zpět. Až na jediné.
Když horda zasedla k večeři, cítili se její členové sami na sebe pyšní. Pan Čabajka si s jistým dojetím pomyslel, že se spíš chovají jako chlapci, kteří právě dostali své první dlouhé kalhoty.
Což také dostali. Každý z nich měl na sobě jedny pytlovité kalhoty a dlouhé šedé roucho.
„Byli jsme nakupovat,“ holedbal se Caleb pyšně, „platili jsme za věci penězma! Oblíkli jsme se jako civilizovaný lidi!“
„Ano, to jistě,“ přikývl pan Čabajka shovívavě. On osobně hlavně doufal, že celé tohle dobrodružství absolvují, aniž někdo z hordy zjistí, za jaké civilizované lidi jsou to oblečeni. Lidé, kteří v Zakázaném městě nosili tohle oblečení, obvykle nemívali vousy. Byli naopak pověstní právě tím, že je nemají. Ve skutečnosti byli vlastně pověstní spíše tím, že nemají jiné věci, ale faktem je, že vousy neměli také.
Cohen si poposedl. „To jsou věci,“ prohlásil. „Tak tohle jsou kalhoty, co? Nikdy předtím jsem je neměl na sobě. A s tou košilí je to to samý. K čemu je vůbec taková košile, když není kroužková?“
„Vedli jsme si skvěle,“ nemohl si Caleb vynachválit sám sebe. Dal se dokonce oholit. Byl příčinou toho, že holič musel poprvé v životě použít dláto. Neustále si rukou hladil svou hladkou růžovou bradu.
„Jo, byli jsme děsně civilizovaní, fakticky,“ liboval si Hrbatý Vincent.
„Až na tu chvíli, co jsi zapálil ten obchod,“ zabručel Cucák Vilda.
„Houby, já akorát trochu zapálil jeho.“
„So to kesá? Jaký lého?“
„Profi?“
„Copak, Cohene?“
„Proč jsi vykládal tomu obchodníkovi s rachejtle, má, že každej, koho jsi znal, brzo umřel?“
Pan Čabajka jemně zavadil o velký balík, který měl pod stolem postavený vedle velkého nového kotle.
„Aby náhodou neměl podezření, že s tím, co kupuji, něco není v pořádku,“ vysvětloval.
„Pět tisíc bouchacích kuliček?“
„So říká?“
„No, dobrá,“ podíval se pan Čabajka po svých společnících. „Řekl jsem vám už někdy, že potom, co jsem učil zeměpis v Cechu vrahů a Cechu instalatérů a žumponorů, jsem několik semestrů přednášel i v Cechu alchymistů?“
„Alchymisti? To jsou magoři, všem se jim viklá mícha,“ zabručel Bleskový Podrs.
„Ale v zeměpisu jsou dobří,“ podotkl pan Čabajka. „Myslím, že to potřebují, aby vždycky zjistili, kam dopadli. Najezte se pořádně, gentlemani, možná to bude dlouhá noc.“
„Co to vlastně je?“ zeptal se Bleskový Podrs a šťouchl svými tyčinkami do jídla.
„Ehm. Oni tomu říkají ‚čou‘. Je to jistý druh… é… masa… ze psa.“
Horda se na něj zadívala jako jeden muž.
„Není na tom nic špatného,“ řekl spěšně s upřímností člověka, který si objednal bambusové výhonky a teď se na sebe za tu slabost upřímně zlobí.
„Jedl jsem teda kdeco,“ zabručel Podrs, „ale psa nejím. Kdysi jsme měli psa. Jmenoval se Tulák.“
„Jo, pamatuju,“ přikývl Cohen. „Ten s obojkem pobitým hřebama? Co žral lidi?“
„Říkej si o něm, co chceš, ale pro mě to byl kamarád,“ prohlásil Podrs a odsunul maso stranou.
„Ale smrt vzteklinou pro všechny ostatní. Já to sním. Objednej mu nějaký kuře, Profi.“
„Kdysi jsem jed šlověka,“ zahuhlal Bláznivý Humoš. „Bylo to za dlouhýho oblíhání.“
„Ty jsi vážně někoho snědl?“ užasl pan Čabajka mávl na obsluhujícího.
„Jenom nohu.“
„To je hnusné!“
„S hořšisí ani ne.“
A to právě ve chvíli, kdy jsem věřil, že už je znám, pomyslel si pan Čabajka…