Vzpomněl si na dny, kdy byl velice mladý student, a na Ječila Kebuli. Každý chtěl být Ječilovým kamarádem, ale nějakým podivným způsobem, jakmile jste se dostali do jeho party, zjistili jste, že po vás najednou dupe Městská stráž, nebo vás alespoň pronásleduje, nebo vás někdo tluče ve rvačce, kterou jste nezačali, zatímco Kebule stál někde opodál a srdečně se bavil.
Kromě toho císař nejenže stál na Smrťově prahu, on už byl v předsíni, prohlížel si koberec a kritizoval věšák na klobouky. Člověk nemusel být politický génius na to, aby věděl, že jakmile takový vládce zemře, začnou se vyřizovat vzájemné účty dříve, než vychladne. Každý, koho alespoň jednou na veřejnosti nazval přítelem, bude mít od té chvíle předpokládanou životnost hmyzu, který se při západu slunce vznáší nízko nad hladinou pstruhového potoka.
Mrakoplaš poodešel od lebky, která se válela na dlažbě, a sedl si. Předpokládal, že by tady byla jistá možnost záchrany, ale jistě bude těžké přesvědčit Rudou armádu, že je třeba zachránit gumovou kachničku před utopením. A to by ho navíc opět uvrhlo do rukou Půvabného Motýla, a ta ho dokázala vyděsit skoro stejně jako císař.
Zbývalo mu jen věřit, že po všech těch dobrodružstvích bohové nemají v úmyslu nechat Mrakoplaše shnít ve vězení.
Ne, pomyslel si trpce, ti mají v úmyslu něco mnohem vynalézavějšího.
Ta trocha světla, která osvětlovala vězení, sem pronikala nevelkou mřížkou a měla vzhled zboží z druhé ruky. Nábytek se skládal z hromady něčeho, co patrně kdysi bývalo senem. A pak…
…se ozvalo tiché klepání na stěnu.
Jednou, dvakrát, třikrát.
Mrakoplaš zvedl lebku a opětoval signál.
Ozval se jeden úder.
Opakoval ho. Pak dva. Zaklepal dvakrát.
Tohle je známé. Rozhovor, který nemá obsah… to bylo jako být zpět na Neviditelné univerzitě.
„Prima,“ řekl a jeho hlas zazněl v klenutém prostoru ozvěnou. „Fakt, prima. Trés prisoner. Ale co si to vyprávíme?“
Zazněl tichý škrábavý zvuk a jeden z velkých kamenů ve stěně se pomalu vysunul ze zdi a spadl Mrakoplašovi na nohu.
„Jauvajs!“
„Který velký hroch?“ ozval se tlumený hlas.
„Cože?“
„Promiňte?“
„Cože?“
„Chtěl byste se poučit o klepacím kódu? Tím my se domlouváme mezi jednotlivými celami, víte? Jedno klepnutí znamená —“
„Promiňte, ale nedorozumíváme se právě teď?“
„To jo, ale ne úředně! Vězňům není… dovoleno… hovořit mezi sebou jen tak, hlasem…“ Hlas zpomalil, jako kdyby si jeho majitel najednou vzpomněl na něco důležitého.
„Aha, no jasně,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Já pořád zapomínám. Tohle je… Visovis. Každý… poslouchá… nařízení…“
Mrakoplašův hlas se najednou vytratil také. Na obou stranách zdi nastalo dlouhé zamyšlené ticho.
„Mrakoplaši?“
„Dvoukvítku?“
„Co ty tady děláš?“ nevěřil svému sluchu Mrakoplaš.
„Já tady hniju ve vězení.“
„Já taky!“
„No u všech bohů! Jak je to dlouho?“ řekl tlumený Dvoukvítkův hlas.
„Co? Co jak je dlouho?“
„Ale ty…, proč jsi tady…“
„Napsal jsi tu pitomou knížku!“
„Já jenom myslel, že to bude pro lidi zajímavé!“
„Zajímavé? Zajímavé?“
„Myslel jsem, že to lidé budou považovat za zajímavé nahlédnutí do jiné, cizí kultury. Nikdy jsem v neměl v úmyslu vyvolat tím nějaké potíže.“
Mrakoplaš se opřel o stěnu na své straně. Ne, samozřejmě, že ne. Dvoukvítek nikdy nechtěl vyvolat žádné potíže. Někteří lidé už byli takoví. Poslední zvuk, který pravděpodobně uslyšíme těsně předtím než se vesmír složí jako domeček z karet, bude hlas nějakého podobně nevinného prosťáčka, který bude říkat: „A co se stane, když zatáhnu za tohle?“
„To snad musel být Osud, co tě sem přivedlo,“ řekl Dvoukvítek.
„Jo, to je přesně taková věc, v jakejch si libuje,“ zavrčel Mrakoplaš.
„Vzpomínáš, jaké to byly krásné časy, jak jsme si užívali?“
„Fakticky? Tak to jsem musel mít zavřený oči.“
„Všechna ta dobrodružství!“
„Jo to. Ty myslíš, jako když jsme viseli někde hodně vysoko a tak…?“
„Mrakoplaši?
„No? Co?“
„Víš, že se mi hrozně ulevilo, teď, když vím, že jsi tady?“
„No to je vážně úžasný.“
Mrakoplaš si vychutnával pohodlí zdi. Byl to jen chladný kámen. Cítil, že se o něj může skutečně opřít.
„Vypadá to, že tady každej má opis ty tvý knížky,“ řekl po chvíli. „Je to revoluční dokument. A když říkám opis, myslím skutečně opis. Zdá se, jako kdyby si ji vždycky opsali a originál pak poslali dál.“
„Ano, tomu se u nás říká samizdat.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že kdo to chce mít, musí si to opsat a každý opis musí být stejný jako originál. No nazdar. Já myslel, že to bude jen taková zábavná legrace. Vůbec mě nenapadlo, že to lidi vezmou takhle vážně. Doufám jenom, že to nepůsobí příliš velký rozruch.“
„No, tví revolucionáři jsou zatím jen ve stadiu hesel a vylepování plakátů, ale myslím, že kdyby je chytili, moč by jim to nepomohlo.“
„No nazdar.“
„Jak to, že jsi pořád ještě naživu?“
„To nevím. Myslím si, že na mě možná zapomněli. Tady se to občas stává, víš? To ty papíry. Někdo udělá špatný tah štětcem nebo zapomene opsat linku. Myslím, že se to stává velmi často.“
„Tím chceš říct, že jsou tady ve vězení lidi a nikdo neví proč?“
„Přesně tak.“
„Tak proč je potom nepustí?“
„Nejspíš se všeobecně myslí, že něco spáchat museli, jinak by nebyli ve vězení. A navíc naše vláda musí lidem ponechat něco, v co by mohli doufat.“
„Jako třeba v novou vládu.“
„No nazdar. Dej si pozor, za taková slova se u nás můžeš snadno dostat do vězení.“
Lidé spí, ale Zakázané město nikdy. Pochodně osvětlovaly velkou kancelář celou noc, protože neúnavný chod císařství pokračoval.
A to, jak už řekl pan Čabajka, zahrnovalo především přesuny papírů.
Šest blahodárných větrů byl zástupcem oblastního správce langtangského okresu a byl ve své práci, kterou měl rád, velmi dobrý. Nebyl to zlý muž.
Pravda, měl asi tolik smyslu pro humor jako slepice na paprice. Ano, pravda je i to, že pro zábavu hrál na tahací harmoniku, silně nenáviděl kočky a po každém čajovém obřadu si osušoval ubrouskem horní ret způsobem, který poslední rok denně nutil manželku Šesti blahodárných větrů v duchu páchat vraždu. Peníze si ukládal ve zvláštní kožené tobolce, a kdykoliv udělal nějaký obchod, pečlivě si spočítal všechny drobné. Zvláště když za ním stála fronta.
Na druhé straně byl laskavý ke zvířatům a pravidelně dával malé příspěvky na dobročinné účely. Často obdarovával žebráky na ulicích, i když si výši darů zaznamenával do malého zápisníku, který neustále nosil u sebe, aby žebráky později nezapomněl navštívit při výkonu své oficiální funkce.