A nikdy nevzal lidem více peněz, než kolik skutečně měli.
Kromě toho, přestože byl v Zakázaném městě často zaměstnán i po soumraku, nebyl eunuch. Vojáci pochopitelně také nebyli eunuši, ale obyvatelé Zakázaného města tento jejich nedostatek obcházeli tím, že je úředně prohlásili za nábytek. Bylo ovšem zjištěno, že daňoví úředníci potřebují všechna zvýhodnění a pomoc, aby mohli úspěšně bojovat proti zločinům průměrného venkovana, který měl politováníhodné sklony vyhýbat se placení daní.
V budově byli. mnohem horší lidé, než byl Šest blahodárných větrů, a byla to proto jen zcela neuvěřitelná náhoda, že jeho dveře z bambusu s papírovou výplní sklouzly stranou a odhalily sedm podivně vyhlížejících starých eunuchů, z nichž jeden byl dokonce na jakémsi kolečkovém zařízení.
Nejenže se ani jeden z nich neuklonil, natož aby poklekli. A on měl v té chvíli na hlavě oficiální červený klobouk a na něm bílý knoflík!
Muži vpochodovali dovnitř, jako kdyby jim kancelář patřila, a Šesti blahodárným větrům vypadl štětec z ruky. Jeden z mužů začal prorážet do stěn otvory a mluvil při tom nějakou strašlivou hatmatilku.
„Hele, koukněte se na to, ty stěny jsou akorát z papíru! Hele, hele, když si olíznete prst, tak tím projde jako nic!“
„Přivolám strážné a dám vás všechny zbičovat!“ vykřikl Šest blahodárných větrů. Jeho vztek byl přece jen poněkud mírněn vysokým věkem podivných návštěvníků.
„So to řiká?“
„Ale, říká, že zavolá vojáky.“
„Ohó! To je ono! Prosím, nechte ho zavolat nějaký ty vojáky!“
„Ne, zatím o to pořád ještě nestojíme. Chovejte se normálně.“
„To jako myslíš, abysme mu podřízli krk?“
„Já myslel mnohem normálnější normální chování.“
,,Ale tomu říkám normální já!“
Jeden ze starců přistoupil k oněmělému úředníkovi a široce se na něj usmál.
„Omluvte nás, vaše nejvyšší…, ale sakra jak je to slovo?… vozová plachto?… obrovský kameni?… jo, už to… vznešenosti, ale zdá se, že jsme se tak trochu ztratili.“
Dva staříci se došourali za Šest blahodárných větrů a četli mu přes rameno, nebo spíš snažili se mu přes rameno přečíst, na čem právě pracuje. Někdo mu vytáhl z ruky poslední, ještě nedopsaný list.
„Co se tady píše, Profi?“
„Ukaž to… ‚První podzimní větry zachvějí květy lotosu. Sedm šťastných polen má zaplatit jedno prase a tři (tohle vypadá jako tři velké bedny na kolech) pod trestem, že mu bude (tady je nějaká hodně stylizovaná půlkulatá věc, nevím, co to je) vyplaceno větší množství ran. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang‘.“
Mezi starými muži se najednou něco jako by změnilo. Teď už se usmívali všichni, ale způsobem, ze kterého bylo Šesti blahodárným větrům poněkud horko. Jeden z nich, se zuby zářícími jako démanty, se k němu naklonil a řekl špatnou achátštinou: „Tak ty jsi výběrčí daní, pane Kloboukovej knoflíku?“
Šest blahodárných větrů zapřemýšlel, zda by se mu podařilo přivolat stráž. Na těch starých mužích bylo něco děsivého. Oni nějak vůbec nebyli ctihodní. Vyzařovala z nich hrozba, a i když neviděl, že by měli nějaké zbraně, byl si najednou dokonale jistý, že kdyby se rozhodl volat o pomoc, nestačil by ze sebe vypravit ani jednu slabiku a byl by mrtev. Kromě toho, v krku cítil sucho a v kalhotách mokro.
„Na tom není nic špatného, být výběrčím daní,“ vypravil ze sebe.
„To my jsme přece neřekli,“ přikývl Všechny diamantové zuby. „Naopak, nikoho jsme tak rádi neviděli jako výběrčí daní.“
„Naši nejoblíbenější, tihle výběrčí daní,“ přidal se další starý muž.
„Ušetřili nám spoustu práce a času,“ pokračoval Všechny diamantové zuby.
„No jasně,“ přikývl třetí starý muž. „Tak například to znamená, že se člověk nemusí trmácet od domu k domu a všechny pozabíjet, aby dostal těch pár cenností, prostě si jenom počká a zabije —“
„Gentlemani, mohu si vzít slovo?“ Mluvčí měl mírně kozlí tvář, která nevypadala tak hrozně jako tváře všech ostatních. Ti děsiví muži se kolem něj shlukli a Šest blahodárných větrů slyšel ostré slabiky podivného a hrubého cizího jazyka.
„Cože? Ale dyť je to výběrčí daní! Na to přece výběrčí daní jsou!“
„So říká?“
„Pevný daňový systém je součástí a základem zdravé vlády, gentlemani. Prosím, věřte mi.“
„Já tomu rozumím, až na ten ‚pevný daňový systém‘!“
„No, prostě a jednoduše. Kdybychom zabili tohoto těžce pracujícího výběrčího daní, nepřineslo by nám to žádný užitek.“
„Byl by mrtvej! Tomu já říkám užitečnej!“
Hovor ještě chvíli pokračoval v podobném duchu. Šest blahodárných větrů vyděšeně poposedl, když se skupinka najednou rozevřela a muž s kozlí tváří se na něj usmál.
„Moji oddaní přátelé jsou přešťastní z vaší… různé ryngle… malý nůž na sekání mořských řas… přítomnosti, vznešený pane,“ řekl Profi, zatímco za zády mu stál Bleskový Podrs a gesty znevažoval každé jeho slovo.
„A co kdyby sme z něj uřízli jenom kousek?“
„So říká?“
„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Šest blahodárných větrů. „Vždyť všude stojí mnoho ostražitých vojáků?“
„Já věděl, že jsme něco minuli,“ prohlásil Všechny diamantové zuby.
„Byli bychom moc rádi, kdybyste nás provedl po Zakázaném městě,“ řekl Kozlí tvář. „Já se jmenuji… é… pan Vycpané střevo… myslím, že tak nějak byste to nazvali. Ano. Vycpané střevo, jsem si skoro jistý —“
Šest blahodárných větrů vrhl letmý pohled ke dveřím.
„— a jsme tady především proto, abychom se dozvěděli co nejvíce o vaší… hoře… různých bambusech… zvuku bublající vody v podvečeru… civilizaci!“
Zatímco hovořil, předváděl za jeho zády Bleskový Podrs velmi výmluvnou pantomimou, co oni s Brucem Hurigánem a jeho Kostnatými jezdci kdysi udělali jednomu výběrčímu daní. Byla to především rozmáchlá gesta rukou, co přitáhlo pozornost Šesti blahodárných větrů. Neslyšel žádná slova, ale to kupodivu v tomto případě jaksi ani nebylo potřeba.
„Proč s ním takhle mluvíš?“
„Čingisi, já jsem se ztratil. Mapy Zakázaného města neexistují. Potřebujeme průvodce.“
Kozlí tvář se obrátil zpět k výběrčímu. „Možná že byste se dal přesvědčit a šel s námi?“
Vyjdeme ven, pomyslel si Šest blahodárných větrů. Ano! Tam jistě budou nějaké stráže!
„Ještě okamžik,“ prohlásil Všechny diamantové zuby, když výběrčí přikývl. „Vezmi si štětec a napiš, co ti budu diktovat.“
O minutu později byla kancelář prázdná. Všechno, co zůstalo v kanceláři Šesti blahodárných větrů, byl onen zmíněný kus papíru, na němž stálo: