„Růže jsou růžové a fialky fialové. Sedm šťastných polen nechť dostane jedno prase a tolik rýže, kolik unese, protože jeho jméno je teď Jeden šťastný venkovan. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang. Pomoc. Pomoc. Tomu, kdo to bude číst! Jsem zajatcem zlého eunucha. Pomoc.“
Mrakoplaš a Dvoukvítek leželi ve svých oddělených celách a mluvili o starých dobrých časech. Alespoň Dvoukvítek mluvil o starých dobrých časech. Mrakoplaš rozšiřoval puklinu ve stěně stéblem slámy, protože nic jiného neměl. Bude to trvat několik tisíc let, než se dobere viditelného pokroku, ale byl rozhodnutý se nevzdávat.
„A dávají tady lidem taky najíst?“ přerušil prozaickým dotazem neutuchající proud vzpomínek.
„Hm, někdy. Ale to víš, není to jako to skvělé jídlo v Ankh-Morporku.“
„Vážně?“ zamumlal Mrakoplaš a pokračoval ve své práci. Měl dojem, že se začíná hýbat malý kousek malty.
„Chuť uzenek pana Kolíka nikdy nezapomenu.“
„To většina lidí.“
„Je to zážitek na celý život.“
„Spíš následky.“ Stéblo se zlomilo.
„Čert aby do toho!“ Mrakoplaš se opřel o stěnu. „Co je tak důležitého na Rudé armádě?“ zeptal se. „Podívej, vždyť je to jenom tlupa dětí. Obyčejná nepříjemnost!“
„Ano. Obávám se, že se tady věci tak trochu pomotaly,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Hm, slyšel jsi někdy tu teorii, že historie se pohybuje v kruzích?“
„Viděl jsem nějaký obrázky v jednom ze zápisníků Leonarda de Quirm —“ nakousl Mrakoplaš odpověď a pustil se do práce dalším stéblem.
„To ne, víš, já myslím, že je jako kolo, co se otáčí. Kdybys stál na jednom místě, všechno se to kolem tebe za nějaký čas odehraje znovu?“
„Jo tohle. K sakru!“
„No, tak tady na to věří mnoho lidí. Myslí si, že historie začíná každé tři tisíce let znovu.“
„To je možný,“ zabručel Mrakoplaš, který právě hledal další vhodné stéblo a Dvoukvítka moc neposlouchal. Pak mu došel význam slov. „Tři tisíce let? To je nějak málo, ne? Všecko? Začátek světa, oceány a inteligentní život vyvíjející se z absolventů uměleckých škol a všechny tyhle věci?“
„Ne, to je jenom… to ostatní. Skutečná historie začíná okamžikem, kdy císař Odraz jednoho slunce založil říši. První císař. A jeho služebník Velký mág. Je to samozřejmě jen pověst. Jenže je to také jedna z těch věcí, na které obyčejní lidé tolik věří. Dívají se na Velkou zeď a říkají, že něco tak úžasného mohlo být postaveno jen za pomoci kouzel… A Rudá armáda… to ve skutečnosti jistě byla jen skupina dokonale vycvičených válečníků. Ta opravdu první Rudá armáda, chápeš? Předtím to všechno byly jen zdivočelé, neukázněné davy. Tak nějak to všechno muselo být. Žádná magie. Velký mág přece nemohl doopravdy… To, na co lidé věří, je hloupost…“
„Hele a na co vlastně věří?“
„Říkají, že Velký mág oživil zem. Když se všechny armády země postavily proti Odrazu jednoho slunce, Velký mág… pouštěl draka.“
„To mi připadá rozumný,“ přikývl na své straně zdi Mrakoplaš. „Když kolem zuří válka, udělej si hezkej den volna, to je moje heslo.“
„Ne, ty tomu pořád nerozumíš. Tohle byl zvláštní drak. Chytal blesky na obloze a Velký mág si je ukládal do lahví a pak vzal cihlářskou hlínu a… upekl ji tím bleskem a udělal z ní celou armádu.“
„Nikdy jsem neslyšel, že by byly zaříkadla na něco takovýho.“
„Taky mají komické představy o převtělování…“
Mrakoplaš připustil, že to je pravděpodobně možné. Asi si tím vymýšlením krátili ty nekonečné hodiny s vodními buvoly. „Hej, až umřu, tak doufám, že se vrátím na svět jako… muž pohánějící vodního buvola, ale že se pak budu dívat opačným směrem.“
„Hm… to ne,“ odpověděl Dvoukvítek. „Oni si vůbec nemyslí, že se vrátí. Hm… já to asi nevysvětluju dost jasně, že?…Ve vašem jazyce mi to tak nejde… oni věří na preinkarnaci. To je jako reinkarnace, ale pozpátku. Oni věří, že se narodíš dřív, než zemřeš.“
„Ale? Vážně?“ ušklíbl se Mrakoplaš, který soustředěně pracoval stéblem. „Úžasné! Nejdřív se narodí a pak umřou? Život před smrtí? Tak tohle až se lidi doslechnou, budou z toho celí pryč.“
„No, to není přesně to, co… hm. Víš, všechno je to spojeno s předky. Každý by měl ctít své předky protože každý z nás se jednoho dne pravděpodobně stane předkem a… posloucháš mě?“
Ze stěny vypadl malý kousek malty. Na desetiminutovou práci to není špatné, pomyslel si Mrakoplaš. Než nastane příští doba ledová, budeme venku…
Pak mu došlo, že pracuje na stěně do Dvoukvítkovy cely. Spotřebovat několik tisíc let na to, aby se člověk proboural do vedlejší cely, to je přinejmenším plýtvání časem.
Začal na protější stěně. Škrab… Škrab…
Odněkud zazněl hrozný výkřik.
Škrabškrabškrab…
Zdá se, že se císař probudil,“ ozval se Dvoukvítkův hlas z díry ve stěně.
„To je něco jako mučení za časného rána, jo?“ zajímal se Mrakoplaš. Začal bušit do kamenných kvádrů úlomkem kamene.
„Ona to snad ani není jeho vina. On prostě vůbec nerozumí lidem.“
„Jak to?“
„Víš, jak většina dětí projde tím stadiem, kdy zašlapuje brouky a trhá mouchám křidélka?“
„Já to nikdy nedělal,“ oznámil mu Mrakoplaš. „Hmyzům se nedá věřit. Možná vypadají maličký, ale dovedou bejt pěknej prevít.“
„Já myslel děti všeobecně.“
„Aha. No a?“
„On je císař. Nikdo se mu neodvážil říct, že to není správné. Je to otázka toho, že to s ním prostě vyrostlo. Všech pět rodů mezi sebou bojuje o císařský trůn. Aby se mohl stát císařem, musel zabít svého synovce. Nikdo mu nedokázal říct, že to není správné, zabíjet lidi jen Pro legraci. Rozhodně nikdo, kdo ze sebe vypravil alespoň první větu. A Hongové, Tangové, Sungové a McSweeneyové se navzájem zabíjejí celá staletí. To je součástí šlechtické slávy.“
„McSweeneyové?“
„Velmi starý rod.“
Mrakoplaš zachmuřeně přikývl. Bylo to pravděpodobně jako s chovem koní. Když žijete v systému, kdy většinou vyhrávají zrádní vrazi, nezbude vám nic jiného než vychovávat extra zrádné vrahy. Nakonec se ocitnete v situaci, kdy bude nebezpečné sklonit se nad kolébku.
Další výkřik.
Mrakoplaš začal kopat do zdi.
V zámku se otočil klíč.
„Oh,“ řekl Dvoukvítek.
Ale dveře se neotvíraly.
Nakonec se Mrakoplaš vypravil ke dveřím a uchopil velký železný kruh.
Dveře se pootevřely ven, ale ne příliš, protože za nimi leželo tělo nehybného strážného, které sloužilo jako nezvyklá, ale velmi účinná dveřní zarážka.
Ve dveřích byl zasunut klíč navlečený na velkém kovovém kruhu a na kruhu byl celý chomáč dalších klíčů.
Nezkušený vězeň by se dal prostě a jednoduše na útěk. Ale Mrakoplaš měl v oboru přežití postgraduál a věděl, že v podobných situacích je nejlepší osvobodit nejdříve všechny ostatní vězně, každého krátce Poplácat po zádech, říci: „Rychle! Přijdou pro tebe během pár minut!“ a pak si hezky nenápadně sednout někam do koutka a počkat, až zvuky pronásledovatelů utichnou v dálce.