Nejdřív otevřel dveře do Dvoukvítkovy cely.
Mužíček byl mnohem vyhublejší a špinavější, než jak ho naposled viděl, měl řídký vous, ale zůstávala mu jedna charakteristická věc, kterou si Mrakoplaš tak dobře pamatoval — široký, upřímný a důvěřivý úsměv naznačující, že cokoliv ošklivého, co se mu právě děje, je zaviněno nějakou směšnou chybou a bude už brzo vyřešeno někým rozumným k všeobecné spokojenosti.
„Mrakoplaši! Jsi to ty! Vážně už jsem nevěřil, že tě ještě někdy uvidím!“ řekl človíček.
„Jo, já taky doufal v něco podobnýho,“ přikývl Mrakoplaš.
Dvoukvítek vrhl pohled na ležícího strážného.
„Je mrtvý?“ zeptal se. Mluvil o muži, kterému ze zad pod levou lopatkou trčela polovina meče.
„Je to velmi pravděpodobné.“
„To jsi udělal ty?“
„Já byl v cele!“
„Úžasné! To je skvělý trik!“
Mrakoplaš si vzpomněl, že navzdory dlouhodobému působení onoho očividného faktu, Dvoukvítek odmítl vzít na vědomí, že jeho společník nemá větší magické schopnosti než obyčejná kuchyňská moucha. Bylo zbytečné ho přesvědčovat. Znamenalo by to jen, že na seznam jeho neexistujících vlastností by přibyla ještě skromnost.
Postupně zkoušel ostatní klíče v zámcích okolních cel. Z vězení se vynořovali další ubožáci a mžourali v silnějším světle chodby. Jeden z nich, který se musel mírně natočit, aby prošel úzkými dveřmi cely, byl Tři buvoli v chomoutu. Vypadal, jako kdyby ho někdo zbil, ale na druhé straně to mohl být jen pokus onoho člověka přilákat pozornost Tří buvolů v chomoutu.
„Tohle je Mrakoplaš,“ představil svého společníka pyšně Dvoukvítek. „Velký mág. Víš, že zabil ze své cely přes zeď strážného?“
Uctivě prozkoumali mrtvého.
„Já to nebyl,“ zkusil to Mrakoplaš.
„A jak je skromný!“
„ ‚Dlouhý život lidskému snažení!‘ “ prohlásil Tři buvoli v chomoutu opuchlými rty.
„ ‚A já si dám tuplák!‘ “ přidal se Mrakoplaš. „Tady klíče ten velký chlap, ony od dveže, tak vy pusť člověk ven, čopčop, ať se mlska!“
Jeden z vězňů se dobelhal na konec chodby.
„Tam je taky mrtvý strážný,“ oznámil, když se vrátil.
„Já to neudělal,“ zkoušel to znovu Mrakoplaš. „Přál jsem si sice, aby byli mrtví, to jo, ale —“
Lidé od něj pomalu odstoupili. Není příjemné zdržovat se blízko člověka, který svým přáním dokáže něco takového.
Kdyby to bylo v Ankh-Morporku, někdo by se pravděpodobně ušklíbl a řekclass="underline" „Jo, jasně, on je asi s pomocí magie bodnul do zad, co?“ Ale to proto, že lidé v Ankh-Morporku znali Mrakoplaše a věděli, že když si skutečný mág přál vaši smrt, nezbyla vám žádná záda, do kterých by se dalo něco zabodnout.
Tři buvoli v chomoutu byl schopný zvládnout technicky složitý proces odemykání zámků. Otevřel několik dalších dveří…
„Lotosový květ?“ řekl Mrakoplaš.
Zachytila se paže Tří buvolů v chomoutu a usmála se na Mrakoplaše. Za ní se z cely vynořovali další členové kádru.
Pak se podívala na Dvoukvítka a k Mrakoplašovu úžasu vykřikla a vrhla se mu kolem krku.
„ ‚Prodloužené pokračování dceřiné náklonnosti!‘ “ zvolal Tři buvoli v chomoutu.
„ ‚Vyhlídni si úkryt, než udeříš!‘ “ zabručel Mrakoplaš. „Hm. Co se to tady vlastně děje?“
Jedna velmi malá bojovnice Rudé armády ho zatahala za okraj roucha.
„On je její táta,“ sdělila mu fistulkou.
„Nikdy jsi mi neřekl, že máš děti!“
„Určitě jsem ti to říkal. Častokrát,“ odpověděl mu Dvoukvítek a vymanil se z dívčina objetí. „A kromě toho… to je dovoleno.“
„Ty jsi ženatý?“
„Byl jsem. Jsem si jistý, že jsem ti to řekl.“
„Tak to jsme v té chvíli museli právě před něčím utíkat. Takže ona existuje paní Dvoukvítková, jo?“
„Nějakou chvíli existovala,“ řekl Dvoukvítek a po jeho věčně milém, usměvavém obličeji přeběhl kratičký záchvěv něčeho, co vypadalo skoro jako hněv. „Už, bohužel, nikoliv.“
Mrakoplaš se zadíval stranou, protože to bylo lepší než se dívat Dvoukvítkovi do tváře.
Nakonec se objevila i Půvabný motýl. Zůstala stát přede dveřmi cely s rukama sepjatýma před sebou a s očima ostýchavě sklopenýma k zemi.
Dvoukvítek se k ní rozeběhl. „Motýle!“
Mrakoplaš se zadíval na majitelku králíčka.
„To je další dcera, Perlo?“
„Jo.“
Malý človíček se vrátil k Mrakoplašovi a za sebou táhl obě dívky.
„Už ses seznámil s mými dcerami?“ volal. „Tohle je Mrakoplaš, který —“
„Už jsme měly tu čest,“ přikývla Motýl zachmuřeně.
„Jak jste se sem všichni dostali?“
„Bojovali jsme, jak nejlépe jsme uměli,“ odpověděla Motýl, „ale bylo jich příliš mnoho.“
„Doufám, že jste se nepokusili vyrvat jim jejich zbraně,“ řekl Mrakoplaš tak sarkasticky, jak se jen odvážil.
Motýl se na něj ošklivě podívala. „Promiň.“
„Dvě ohnivé byliny říká, že za to všechno může systém,“ ozvala se Lotosový květ.
„Vsadil bych se, že už má ten lepší systém vymyšlenej,“ ušklíbl se Mrakoplaš a podíval se na skupinu vězňů. „To oni většinou mívají. Ostatně, kde vlastně je?“
Dívky se ohlédly.
„Nevidím ho,“ řekla Lotosový květ. „Ale myslím, že když se na nás vrhli vojáci, položil život za naši věc.“
„Proč?“
„Protože vždycky říkal, že to bychom měli udělat. Stydím se, že jsem to také neudělala, ale zdálo se, že nás chtějí jen zajmout, ne zabít.“
„No, já ho neviděla ani tam,“ řekla Půvabný motýl. Vyměnila si pohled s Mrakoplašem. „Myslím…, že tam vůbec nebyl.“
„Ty myslíš, že ho chytili už předtím?“ zeptala se jí Lotosový květ.
Půvabný motýl se znovu podívala na Mrakoplaše. Napadlo ho, že zatímco Lotosový květ zdědila Dvoukvítkův pohled na svět, druhá dcera se musela zvrtnout po své matce. Uvažovala spíš jako Mrakoplaš to znamená o každém si myslela to nejhorší.
„Možná,“ řekla.
„ ‚Učiňme podstatnou oběť společnému bohu,‘ “ řekl Tři buvoli v chomoutu.
„ ‚Každou minutu se zrodí jeden takový podvodník,‘ “ řekl nepřítomně Mrakoplaš.
Jak se zdálo, Motýl se vzpamatovala.
„Tak nebo tak, musíme téhle příležitosti využít.“
Mrakoplaš, který už vykročil ke schodišti, ztuhl.
„Co — ale přesně — tím chceš říct?“
„Copak to nechápeš? Jsme uvnitř Zakázaného města a ve velké skupině.“
„Já ne!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já nikdy nebyl ve velký skupině! Já byl vždycky opuštěnej!“
„Nepřítel nás sem přivedl a teď jsme volní —“
„Díky Velkému mágovi,“ upozornila Lotosový květ.
„— a musíme chytit příležitost za vlasy.“
Zvedla meč jednoho z padlých strážných a dramaticky s ním zamávala ve vzduchu.
„Musíme udeřit jako bouře! Zaútočit na palác, přesně jak říkal Dvě ohnivé byliny!“
„Vždyť je vás jenom třicet!“ nevzdával se Mrakoplaš. „Vy nejste žádná bouře! Ani jarní přeháňka ne!“
„Uvnitř města nejsou skoro žádné stráže,“ pokračovala Motýl tvrdohlavě. „Kdyby se nám podařilo přemoci ty kolem císařova apartmá —“