„Když už máme tu chvilku a můžeme si popovi, dat,“ začal pan Čabajka právě ve chvíli, kdy se do stěny nad hlavou výběrčího daní zarazilo něco s mnoha čepelemi, „napadlo mě: nemohl byste mi říci něco o tom velkém kopci nad městem? Je to velmi zvláštní útvar.“
„Cože to?“ zeptal se Šest blahodárných větrů nepřítomně.
„Ten velký kopec za městem.“
„Vy byste chtěl slyšet něco o tom kopci? Teď?“
„Zeměpis je můj koníček.“
Něčí ucho udeřilo Šest blahodárných větrů do ucha.
„Eh. No. My mu říkáme Velký kopec… podívejte, co dělá s tím svým…“
„Je takový výjimečně pravidelný. Myslíte, že je to přírodní útvar?“
„Cože? Že je to… Och… já nevím, říká se, že vznikl před tisíci lety. Během strašlivé bouře. Když zemřel první císař. Teď ho má! Teď ho zabije! Určitě ho… Jak to udělal?“
Šest blahodárných větrů si najednou vzpomněl, jak jako malý chlapec hrával se svým dědečkem Su Dah Mord-san. Stařec vždycky vyhrál. Bylo jedno, jak pečlivě si hoch připravoval svou strategii, zjistil, že dědeček se zcela nevinným výrazem položil svou kostku přímo na klíčové pole, a to těsně předtím, než hoch udělal tak dlouho připravovaný velký tah. Předek strávil hraním Su Dah celý život. A boj probíhal přesně tak.
„No tohle,“ vydechl Šest blahodárných větrů.
„Správně,“ přikývl pan Čabajka. „Oni mají celoživotní zkušenost s tím, jak neumírat. Jsou v tom vážně moc dobří.“
„Ale… proč tady? Proč sem vlastně vůbec přišli?“
„My tady chceme spáchat loupež,“ vysvětloval mu pan Čabajka.
Šest blahodárných větrů s pochopením přikývl, poklady Zakázaného města byly příslovečné. Slyšel o nich pravděpodobně i ten nejposlednější z duchů živících se lidskou krví.
„Mluvící váza císaře P’gi Tai?“ řekl.
„Ne.“
„Nefritová hlava Sung Chc’Te Li?“
„Také ne. Chyba. Obávám se, že to neuhodnete.“
„A co tajemství výroby hedvábí?“
„Dobrý bože, to je přece produkt bourců morušových. To ví každý. Ne. Něco mnohem dražšího.“
To na Šest blahodárných větrů udělalo i proti jeho vůli skutečně dojem. Kromě jiného, teď už ze všech nindžů stálo na nohou jen sedm a s jedním z nich bojoval Cohen. Šermoval jednou rukou a druhou si při tom balil cigaretu.
A pan Čabajka viděl, jak se v očích tlustého výběrčího daní postupně objevuje poznání.
S ním to bylo taky tak.
Cohen se objevoval mezi lidmi jako potulná planeta v mírumilovné sluneční soustavě a vy jste cítili, jak vás bere do vleku, jednoduše proto, že jste si byli jistí, že nic podobného už se vám v životě nepřihodí.
Během školních prázdnin byl na poklidné výpravě za fosiliemi, když náhodou vklopýtal do tábora těchhle živoucích zkamenělin, které si říkaly horda. Byli celkem přátelští, přestože neměl ani zbraně, ani peníze. A přijali ho mezi sebe, protože znal věci o nichž oni neměli ani ponětí. A bylo to.
Rozhodl se hned a na místě. Muselo to snad být něco ve vzduchu. Najednou se mu před očima rozvinul celý jeho minulý život a on nenašel ani jediný den, který by byl veselý a zábavný. A pochopil, že buď se může přidat k hordě, nebo se vrátit do školy a zanedlouho — ochablé potřesení rukou, vlahý potlesk kolegů a penze.
V Cohenovi něco bylo. Možná to, čemu se říká charisma. Přehlušilo to dokonce i jeho obvyklý zápach kozla, který se přejedl chřestového kari. Všechno dělal špatně. Nadával lidem a vůči cizincům používal to, čemu pan Čabajka říkal velmi agresivní jazyk. Vykřikoval výrazy, které by každému jinému už dávno posloužily jako volná poukázka na krk podříznutý celou škálou etnicky zajímavých zbraní a prošlo mu to. Snad zčásti proto, že lidé vycítili, že v jeho slovech není bezprostřední výhrůžka, ale především proto, že to byl Cohen — určitý druh přírodní síly chodící po dvou.
Tak to zabíralo na všechno. Když například nebojoval s trolly, vycházel s nimi mnohem lépe než ostatní lidé, kteří si mysleli, že trollové mají stejná práva jako všichni ostatní. Tomu názoru propadli dokonce i někteří členové hordy, přestože jinak byli jeden krvežíznivější než druhý.
Jenže pan Čabajka viděl i tu bezcílnost jejich životů a jedné noci stočil hovor na možnosti, které se nabízejí v Aurientě.
Tvář Šesti blahodárných větrů jako by najednou ozářilo světlo poznání.
„Máte účetního?“ zeptal se.
„Abych řekl pravdu, tak ne.“
„Bude tahle loupež vykázána jako zisk, nebo jako základní kapitál?“
„Nad tím jsem nepřemýšlel. Horda neplatí daně.“
„Cože? Nikomu?“
„Ne. Zdá se to být komické, ale jim nikdy jejich peníze nezůstanou dlouho. Velmi rychle se rozplynou v alkoholu, ženách a rozmařilém životě. Předpokládám, že z hlediska barbarského hrdiny by se právě tohle dalo považovat za daně.“
Ozvalo se tiché „pop“, když Šest blahodárných větrů odzátkoval malou lahvičku inkoustu a olízl si psací štětec.
„Jenže tyhle věci by se pravděpodobně daly zahrnout do povolených nákladů barbarského hrdiny,“ prohlásil. „Jsou součástí výrobního procesu a image. Pak tady samozřejmě máme náklady na opotřebování zbraní a ochranných oděvů… Rozhodně by mohli nárokovat přinejmenším jednu novou bederní roušku ročně —“
„Já se obávám, že si během toho století nenárokovali ani jedinou.“
„A pak tady máme, samozřejmě, penzi.“
„Ach. Tohle slovo neužívejte. Oni si myslí, že je sprosté. Ale svým způsobem to je právě to, proč jsou tady. Tohle je jejich poslední dobrodružství.“
„To znamená, až ukradnou tu nesmírně cennou věc, o které mi nechcete nic říci, tak končí?“
„Správně. Rádi vás přijmeme mezi sebe. Mohl byste být barbarský… postrkovat fazole… kus provazu s uvázanými uzly… aha… účetní. Už jste někoho zabil?“
„Ne, já… nezabil. Ale vždycky jsem si myslel, že se dá pěkný masakr napáchat s dobře načasovanou poslední směnkou.“
Pan Čabajka se rozzářil. „Ach ano, civilizace.“
Poslední nindža se sice stále ještě držel vzpřímeně, ale namáhavě balancoval jen na jedné noze, protože druhou mu přejel svým masivním křeslem Bláznivý Humoš. Pan Čabajka poklepal výběrčího po rameni. „Omluvte mě na okamžik,“ řekl. „Vité, občas musím v tomhle stadiu zasáhnout.“
Přešel k poslednímu nindžovi, který se zoufale rozhlížel. Krk mu svíraly čepele šesti mečů, jako kdyby byl hlavní postavou jakéhosi symbolického folklorního tance.
„Dobrý den,“ řekl pan Čabajka. „Rád bych vás upozornil, že tady Čingis, navzdory svému vzhledu, je skutečně velmi poctivý muž. Nechápe velká prohlášení a prázdná slova. Pokud vám mohu poradit, na vašem místě bych se vyhýbal větám typu ‚Raději zemřu, než bych zradil svého císaře‘ nebo ‚Jen do toho, tak už to se mnou skončete‘, pokud to nemyslíte opravdu vážně. Měl byste žádat o milost, stačí jednoduché gesto rukou. Také bych vám radil, abyste raději nekýval hlavou.“
Mladý válečník vrhl koutkem oka pohled na Cohena, který mu úsměvem dodával odvahu. Nindža pak rychle mávl rukou. Meče se přestaly dotýkat jeho krku a zbraně mizely v pochvách. Bleskový Podrs ho udeřil obuškem do hlavy.