„To je dobrý,“ komentoval svůj čin, „nemusíte o tom mluvit, já ho nezabil.“
„Au!“ Cucák Vilda experimentoval s bambusovým nunčaku a udeřil se při tom za ucho[29]. „Jak můžou, proboha, bojovat takovejma krámama?“
„So říká?“
„Ale tyhle věcičky, co vypadají jako ozdoby ke Dni prasečí hlídky, by se možná hodily,“ zabručel Hrbatý Vinca a natáhl se pro jednu vrhací hvězdici. „Jauvajs!“ Vstrčil si pořezané prsty do úst. „Mizerný cizozemský zboží!“
„Ale ten kousek, kdy ten mládenec dělal salta pozpátku a v každý ruce měl velkou sekeru, ten byl fakticky efektní.“
„Jo, to jo.“
„Koukám, že ti tam pěkně uvázl meč. Copak jsi na to musel jít takovou silou?“
„Musel dostat lekci.“
„Tak tam, kde teď je, mu bude houby platná.“
„Sože to?“
Šest blahodárných větrů byl napůl v šoku a napůl se bavil.
„Ale… vždyť… viděl jsem tyhle strážné bojovat mnohokrát předtím! Nindžové jsou neporazitelní.“
„Jo, to nám nikdo neřekl.“
„Ale vy jste je všechny porazili!“
„Bodejť!“
„A přitom jste jenom eunuši!“
Ozvalo se náhlé zaskřípění oceli. Šest blahodárných větrů zavřel oči. Cítil, jak se ho alespoň na šesti místech na krku dotýká chladná ocel.
„Už zase to slovo,“ ozval se hlas barbara Cohena.
„Ale… vy… jste oblečeni… jako… eunuši…“ zamumlal Šest blahodárných větrů a pokoušel se nepolykat.
Pan Čabajka ustoupil a nervózně se zasmál.
„Víte,“ začal velmi rychle, Jste příliš staří, než aby vás někdo považoval za strážné, a jako úředníci taky nevypadáte, tak jsem si myslel, že tohle bude nejlepší… é… skvělá maska —“
„Eunuch?“ zařval Bleskový Podrs. „To chceš říct, že se na mě lidi dívali a mysleli si o mně, že se šmajchluju kolem a říkám ‚Helluo, Saltat‘?“
Jako většina mužů, jimž testosteron prýštil i ušima, tak ani členové hordy nikdy do detailů nedoladili svůj přístup ke složitějším oblastem sexuality. Pan Čabajka, učitel do morku kostí, si navzdory čepeli na krku nedokázal odpustit malé poučení.
„To znamená něco jako ‚nenažranec tancuje‘, a ne, jak si ty myslíš, ‚ahoj, námořníku‘, což se řekne ‚heus nauta‘,“ prohlásil. „A eunuši to stejně neříkají. Rozhodně ne běžně. Podívejte se, v Zakázaném městě je čest být eunuchem. Mnoho z nich zastává vysoké úřady v —“
„Ty se ale teď připrav na úřad nejvyšší, učiteli!“ vykřikl Bleskový Podrs.
Cohen mu vyrazil meč z ruky.
„No tak, nic takovýho. Mně se to taky nelíbí,“ pokračoval, „ale je to jenom přestrojení. To by přece pro chlapa, kterej kdysi ukousnul medvědovi hlavu, nemělo vůbec nic znamenat, ne?“
„No, to ne… to jo…, ale hele… není to… teda, když jsme šli tam kolem těch mladejch dam, tak se tak podivně chichotaly…“
„No, třeba nám zbude chvilka času, abysme je později našli a opravdu je rozesmáli,“ navrhoval Cohen. „Ale měl jsi nám to říct, Profi.“
„Omlouvám se.“
„So? So říká?“
„On řekl, že jsi EUNUCH!“ zařval Cucák Vilda Bláznivému Humošovi do ucha.
„Jasňaška!“ nafoukl se pyšně Bláznivý Humoš.
„Cože? Co říkáš?“
„To sem já. V sely svý podobě!“
„Ale on řekl, že —“
„So? So říkáš?“
„Zapomeň na to. Tobě to může bejt stejně jedno, Humoši.“
Pan Čabajka přeletěl pohledem zničenou tělocvičnu. „Kolik asi může být hodin?“ nadhodil.
„Ach,“ zabublal Šest blahodárných větrů, který byl rád, že může alespoň částečně přispět k uvolnění situace. „My tady máme, považte, úžasné věcičky poháněné malými démonky a taková věcička vám řekne, kolik je hodin, i když slunce není —“
„Hodinky,“ přikývl pan Čabajka. „Ty máme v Ankh-Morporku taky. Jenže ti démonci se za nějaký čas vypaří, takže naše hodiny teď fungují na —“ odmlčel se. „Zajímavé. Ve vaší řeči pro to nemáte slovo. Hm. Tvarovaný kov, který pracuje? Zubatá kola?“
Výběrčí daní se poněkud vyděsil. „Kola, která mají tesáky?“
„Jak říkáte tomu, co mele zrní?“
„Venkovani?“
„Ano, ale čím melou to obilí?“
„To nevím. Proč bych to měl vědět? To musí vědět především oni.“
„Ano, řekl bych, že to říká vše,“ přikývl smutně pan Čabajka.
„Od východu slunce už uběhlo kolik hodin,“ ozval se Bleskový Podrs. „Proč nejdeme a nezabijeme každého, koho ještě najdeme v posteli?“
„Ne ne ne!“ zarazil ho pan Čabajka. „Pořád vám říkám, že to musíme udělat správně.“
„Mohl bych vám ukázat císařskou pokladnici,“ řekl Šest blahodárných větrů snaživě.
„Když dáte opici klíč od banánové plantáže, vždycky to špatně dopadne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Nenapadá vás nic jiného, čím bychom je tak na hodinku zabavili?“
Hluboko v podzemí zatím stál muž a hovořil o vládě. Tím nejhlasitějším křikem, kterého byl schopen.
„Nemůžete bojovat jen pro ideu! Idea je jen věc!“
„Pak bojujeme za všechny chudé,“ řekla Motýl. O něco ustoupila. Z Mrakoplaše zlost tryskala jako pára.
„Jo? A potkala ses s nima někdy?“
„Já… viděla jsem je.“
„Jo bezvadný. A čeho vlastně přesně chceš dosáhnout?“
„Chci lepší život pro lidi,“ odpověděla Motýl odměřeně.
„A ty si myslíš, že nějaké povstání a pár pověšených lidí k tomu stačí? No jo pocházím z Ankh-Morporku a u nás bylo bůhví kolik revolucí a kupa občanskejch válek, víc než vy máte… vlažnejch kačeních nohou, a víš co? Vládci tomu pořád vládnou! To oni vždycky!“ o Uctivě, nervózně a nechápavě se na něj usmívali. „Podívej se,“ pokračoval a promnul si čelo. „Všichni ti lidé na polích, ti od vodních buvolů… Když bude revoluce, tak pro ně bude všechno lepší, že?“
„Samozřejmě,“ přikývla energicky Motýl. „Už dále nebudou předmětem krutých a svévolných vrtochů Zakázaného města.“
„Jo, to zní hezky,“ prohlásil Mrakoplaš. „Potom si budou tak nějak poroučet sami, že?“
„Přesně tak!“ přikývla Lotosový květ.
„Podle vůle Výboru lidu,“ dodala k tomu Půvabný motýl.
Mrakoplaš si oběma rukama sevřel hlavu. „Přísahám,“ řekl, „že nevím, jak je to možné, ale mám tuhle prorockou předtuchu!“
Zdálo se, že to na všechny udělalo velký dojem. „Mám náhle neodbytný pocit,“ pokračoval, „že v tom vašem Výboru lidu moc poháněčů vodních buvolů nebude… slyším něco jako… vnitřní hlas, který mi říká — opravte mě, jestli se mýlím —, že větší část Výboru lidu právě teď stojí přede mnou, nebo se mýlím?“
„.Pro začátek, samozřejmě,“ připustila Půvabný motýl. „Vždyť venkovani většinou neumějí ani číst, ani psát.“
„A dalo by se čekat, že neumějí ani pořádně hospodařit,“ přikývl s vzácnou jasnozřivostí Mrakoplaš. „Vždyť to dělají teprve nějakých pár tisíc let.“
„Myslíme si, to je pravda, že je mnoho vylepšení která by se dala udělat,“ souhlasila Motýl. „Pokud budeme jednat společně.“
29
Pozn. překl.: Nunčaku, též nunčaka, je japonská úderná zbraň, složená ze dvou (něco jako cep se stejně dlouhou rukojetí a tloukem) nebo tří (něco jako nekompletní dřevěný metr) stejně dlouhých kusů dřeva, spojených spojkou z kůže, žíní, řetězu nebo jiného materiálu. Je velmi záludná a zvláště v rukou nezkušeného borce nesmírně nebezpečná, především jemu samému.