„Vsadil bych se, že budou moc rádi, když jim ukážete, jak na to,“ podotkl Mrakoplaš.
Upřel zachmuřený pohled na zem. Zaměstnání poháněče vodních buvolů se mu docela zamlouvalo. Bylo skoro tak dobré jako zaměstnání trosečníka. Toužil po tom způsobu života, kdy by se mohl opravdu soustředit na čvachtání bahna pod nohama a snít o tom, co představují oblaka putující po nebi, po životě, kdy jste mohli dovolit vlastním myšlenkám, aby dohonily vaše tělo, a nechat svůj mozek celé hodiny uvažovat o tom, kdy vodní buvol příště obohatí pole. Ale to asi bylo dost obtížné i bez toho, aby se to ještě někdo pokoušel vylepšit…
Chtěl říci: Jak můžeš být tak půvabná, a přitom tak nechápavá? To nejlepší, co můžeš pro venkovany udělat, je nechat je na pokoji. Ať v klidu pracují dál. Když začnou lidé, kteří umějí číst a psát, bojovat za ty, kteří to neumějí, skončí to pravidelně další velkou hloupostí. Jestli jim chcete vážně pomoci, postavte jim někde velkou knihovnu a nechtě otevřené dveře.
Jenže tohle je Visovis. Takhle ve Visovisu myslet nemůžete. Tady se lidi naučili dělat to, co se jim řekne. Na to přišla už horda.
Říše měla něco horšího než bič. Měla poslušnost. Bič v duši. Lidé poslouchali každého, kdo jim říkal, co mají dělat. Svoboda pro ně jednoduše znamenala to že jim někdo jiný říkal, co mají dělat. Budete všichni zabiti.
Jsem zbabělec. A i já vím o bojích víc než vy. Už jsem utekl z několika opravdu velkých.
„No, víte co? Měli bysme odsud vypadnout,“ řekl. Neohrabaně sebral meč jednomu z mrtvých strážných a už na druhý pokus se mu ho podařilo správně uchopit. Chvilku ho vážil v ruce, ale pak zavrtěl hlavou a odhodil ho stranou. Kádr vypadal o něco šťastněji. „Ale já vás nevedu,“ upozornil je Mrakoplaš. „Já vám jen ukazuju cestu, rozumíte? A mluvím o cestě ven je to jasný?“
Stáli a měli pomačkaný vzhled lidí, které někdo delší dobu ošklivě plísnil. Nikdo si netroufl promluvit, až se nakonec ozval Dvoukvítek, který tiše zašeptaclass="underline"
„Tohle mívá často, víte. Ale pak většinou udělá něco strašlivě odvážného.“ Mrakoplaš si odfrkl.
Na vrcholku schodiště ležel další mrtvý strážce. Jak se zdálo, byla tady rychlá smrt nakažlivá.
A o zeď stál opřený svazek mečů. A k němu byl připevněn pergamenový svitek.
„Velký mág nás nevede ani celé dvě minuty a už máme tak výjimečné štěstí,“ upozorňovala ostatní Lotosový květ.
„Nedotýkejte se těch mečů,“ řekl Mrakoplaš.
„Ale co když narazíme na další strážné? Neměli bychom jim vzdorovat do poslední kapky krve?“ pozvedla Motýl obočí.
Mrakoplaš se zatvářil nechápavě. „Ne. Dát se na útěk.“
„Ach ano,“ usmál se Dvoukvítek. „A žít, abychom mohli bojovat s dalším dnem. To je ankh-morporské rčení.“
Mrakoplaš si ovšem vždycky myslel, že smysl toho, že člověk dneska uteče, spočívá především v tom, aby mohl utíkat i zítra.
„Řeknu jen tolik,“ přikývl, „že lidi většinou nebejvají tajemně osvobození z vězení, natož aby za nejbližším rohem našli připravenej balík mečů a všechny strážný vyřazený z akce. Tohle vás nikoho nenapadlo?“
„A ještě s mapou!“ přikývla Motýl.
Oči jí zářily. Pozvedla svitek pergamenu.
„To je mapa cesty ven?“ hádal Mrakoplaš.
„Ne! To je mapa cesty do komnat císaře! Podívej, jak je tady pečlivě vyznačená! To je to, o čem tolikrát mluvil Dvě ohnivé byliny! Musí být v paláci! Měli bychom zabít císaře!“
„Více štěstí,“ zabručel Dvoukvítek. „Ale víte, co vám řeknu? Myslím si, že kdybychom s ním rozumně promluvili —“
„Copak jste neposlouchali? My nepůjdeme navštívit císaře!“ zasyčel Mrakoplaš. „Nenapadlo vás, že stráže se navzájem nezabíjejí? Že se cely samy neodemykají? Že se po chodbách nepovalují svazky mečů, natož pergameny s mapou, která říká ‚Tudy, lidičky, jen do toho!‘? A kromě toho nemůžete mluvit s někým, kdo z jídla pro dva nezvládne už ani předkrm z ty svý poloviny!“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Motýl. „Z téhle příležitosti musíme vytěžit maximum.“
„Všude bude množství stráží!“
„Dobrá, Velký mágu, budeš mít mnoho příležitostí!“
„A to si jako myslíš, že takhle lusknu prstama a strážnej padne k zemi? Pch! To bych si taky přál!“
„Tak tihle dva už to udělali,“ ohlásila Lotosový květ od východu z podzemí. Zatím ji Mrakoplaš uváděl do neomezeného úžasu. Teď z něho začínala mít skutečně strach.
„Náhoda!“
„Buďme vážní,“ ozvala se Půvabný motýl. „Zdá se, že máme v paláci tajné spojence. Pravděpodobně jsou to lidé, kteří každou minutu riskují své životy! Víme, že na naší straně je dokonce pár eunuchů.“
„Předpokládám, že ti opravdu nemají co ztratit.“
„Máš nějaký lepší nápad, Velký mágu?“
„Jo. Vrátit se do cel.“
„Cože?“
„Tohle fakticky smrdí. Copak byste opravdu, ale tím myslím opravdu, zabili císaře?“ Motýl zaváhala.
„Často jsme o tom mluvili. Dvě ohnivé byliny říkal, že kdybychom zabili císaře, zažehli bychom tím pochodeň svobody…“
„No, to by se vám líbilo. Podpalovat. Podívejte, vraťte se zpět do cel. Je to nejbezpečnější místo. Já vás tam zase pěkně zamknu a dám se na — vydám se na průzkum.“
„Velmi odvážný návrh,“ přikývl Dvoukvítek. „To je pro něj typické,“ nafoukl se pyšně.
Motýl vrhla na Mrakoplaše pohled, kterého se už naučil obávat.
„To je vážně dobrý nápad,“ souhlasila. „A já tě doprovodím.“
„Ale, myslím, že to bude velmi… nebezpečné,“ pospíšil si s námitkou Mrakoplaš.
„No nevím, co by se mi mohlo stát, když budu s Velkým mágem,“ usmála se Motýl.
„To je pravda,“ liboval si Dvoukvítek, „svatá pravda. Mně se s ním taky nikdy nic nestalo.“
„Kromě toho,“ pokračovala Dvoukvítkova dcera, „mám mapu. A bylo by strašné, kdybys náhodou zabloudil a omylem vyšel ze Zakázaného města, že?“
Mrakoplaš se vzdal. Napadlo ho, že Dvoukvítkova bývalá choť musela být výjimečně inteligentní žena.
„No tak dobrá,“ souhlasil. „Ale nebudeš se mi plést do cesty. A budeš dělat, co ti řeknu, jasný?“
Motýl se uklonila.
„Veď mě, ó Velký mágu!“
„Já to věděl!“ prohlásil dramaticky Bleskový Podrs. „Je to jed!“
„Ne ne! To se nejí. Tím si třete kůži,“ vysvětloval pan Čabajka. „Dívejte se. A budete to, čemu se v civilizaci říká čistí.“
Většina hordy stála po pás v teplé vodě, každý muž paže stydlivě ovinuty kolem vlastního hrudníku. Bláznivý Humoš odmítl opustit bezpečí svého kolečkového křesla, a proto mu z vody vyčnívala jen hlava.
„Ono to dělá bublinky,“ hlásil Cohen, „a olupujou se mi kusy kůže a rozpouštěj se.“
„To není kůže,“ uklidňoval ho pan Čabajka. „Copak z vás opravdu ještě ani jeden neviděl lázně?“
„Já jo,“ hlásil se Cucák Vilda. „Já v jedny zabil Šílenýho biskupa z Pseudopolisu. Jsou tam —“ nakrčil obočí, „bublinky a takový věci. A patnáct nahatejch panen.“
„So řiká?“
„Na tom trvám. Patnáct. Dobře si to pamatuju.“