„Jo, to by se mi líbilo víc. Jediný, čím se tady může člověk zabavit, je mejdlo, Co si šmydlá po kůži,“ stěžoval si Caleb Rozparovač.
Císaře podle rituálu do koupele doprovází dvaadvacet lazebnic,“ pochlubil se Šest blahodárných větrů. „Mohl bych skočit do harému a nařídit eunuchům, aby dámy vzbudili, jestli chcete. Myslím, že bychom to mohli zařadit pod reprezentaci.“
Výběrčí daní se začal rozehřívat pro své nové zaměstnání. Usoudil, že i když barbarští hrdinové jako jednotlivci získali během své kariéry obrovské sumy, přišli téměř o všechno díky svým vedlejším činnostem (v duchu je zařadil do oblasti public relations) ‚ bez nichž by prakticky jejich zaměstnání nebylo možné, a proto mají nárok na opravdu vysoký rabat.
Skutečnost, že nebyli registrováni u žádné[30] instituce zabývající se poplatky, byla zcela podřadná. Tady šlo o princip. A o zájmy klienta, samozřejmě.
„Ne, žádné mladé dámy,“ zamračil se pan Čabajka. „Na tom musím trvat. „Teď se koupou kvůli tomu, aby byli čistí. Na mladé dámy bude spousta času potom.“
„Až tady skončíme, mám rande,“ ozval se poněkud stydlivě Caleb Rozparovač a toužebně si vzpomněl na těch několik málo žen, se kterými si mohl v životě popovídat. „Má vlastní farmu a možná že bych se tam měl líp než ty kachny.“
„Vsadím se, že tohle se Profimu nelíbí,“ přetrhl jeho úvahy Cucák Vilda. „Vsadím se, že řekne, že se to jmenuje vodní drůbež, a já říkám, aby sis dal pozor, aby tě nakonec jako kachnu taky nepodřízla.“
„Hur, hur, hur!“
„So řiká?“
Šest blahodárných větrů se nenápadně přesunul k učiteli, zatímco horda zkoumala olej do koupele, a to hlavně tak, že ho jeden po druhém ochutnávali.
„Už jsem přišel na to, co chcete uloupit,“ řekl.
„Ale? Vážně?“ řekl pan Čabajka se zájmem. Pozoroval právě Caleba, který zřejmě došel k názoru, že jeho přístup k životu možná nebyl až dosud tak úplně správný, a z toho důvodu si teď pokoušel udělat svým mečem manikúru.
„Je to legendární diamantová rakev, v níž byl pohřben Hu’š Ven!“ triumfoval Šest blahodárných větrů.
„Ne, zase jste neuhodl.“
„Och.“
„Tak z koupele, pánové,“ zvolal učitel. „Myslím… ano… zvládli jste obchod, společenské vztahy —“
„— hur, hur, hur… pardon —“
„— a základní principy zdanění,“ pokračoval pan Čabajka.
„Fakt? A co to je?“ zeptal se Cohen.
„No, to znamená, že všem, koho potkáš, sebereš skoro všechny peníze, co má,“ vysvětlil mu Šest blahodárných větrů a podal mu ručník.
„Tohle? Tak to jo, to dělám celý roky!“
„To ne, tys jim bral všechny peníze,“ zarazil ho pan Čabajka. „Právě v tom jsi dělal velkou chybu, příliš mnoho jsi jich zabil a ty, co jsi nezabil, jsi ožebračil.“
„Tak to se mi strašlivě líbí,“ řekl Bleskový Podrs, zatímco se pokoušel vydolovat obsah dna své ušní šachty. „Chudáci obchodníci — my boháči.“
„Ne ne ne!“
„Ne ne ne?“
„Jistě. To není civilizované!“
„Je to jako s ovcí,“ vysvětloval Šest blahodárných větrů. „Tu taky přece hned napoprvé nezabiješ a nestáhneš jí kůži. Naopak, rok co rok jí ostříháš vlnu.“ Horda se tvářila nechápavě.
„Jsou to lovci,“ zabručel po chvíli pan Čabajka. „To bylo nevhodné přirovnání.“
„Je to tedy onen úžasný Zpívající meč Wongů, co chcete ukrást, že?“ zašeptal Šest blahodárných větrů.
„Ne. A kromě toho ‚ukrást‘ je chybné slovo. Nuže dobrá, gentlemani… možná že ještě nejste tak docela zcivilizovaní, ale jste příjemní a čistí a spousta lidí si myslí, že je to totéž. Myslím, že nastal čas k akci.“
Členové hordy se narovnali. Teď se vraceli do krajů, kde se vyznali.
„Do trůnního sálu!“ zvolal Čingis Cohen. Šest blahodárných větrů nebyl rychlý kombinátor, ale nakonec si přece jen dal dvě a dvě dohromady. „Císař!“ zvolal a zvedl ruce k ústům v hrůze promíšené zlomyslným potěšením. „Vy chcete unést císaře!“
Ve světle pochodní zableskly Cohenovy zuby, které odhalil ve vlčím úsměvu.
V chodbě vedoucí k soukromým prostorám císaře byli dva mrtví strážní.
„Poslyšte, jak je možné, že vás všechny zajali živé?“ zašeptal Mrakoplaš. „Ti vojáci, co jsem viděl, měli obrovské meče. Jak to, že nejste mrtví?“
„Myslím, že nás chtěli mučit,“ odpověděla Motýl. „Deset z nich jsme zranili.“
„Ale. A to jste na ně nalepili plakáty? Nebo jste jim zpívali revoluční písně, dokud nepadli? Dej si říct, někdo chtěl, abyste zůstali naživu.“
Temná chodba klesala. Každý jejich krok způsobil hlasité skřípění a praskot prken v podlaze, takže si Mrakoplaš připadal jako v budově univerzity. Jenže v překrásném zářícím paláci, jako byl tenhle, něco takového nečekal.
„Říká se tomu slavičí podlaha,“ řekla Motýl, jako by věděla, co si myslí. „Truhláři dávali pod každý hřebík zvláštní kovovou podložku, aby se sem nikdo nemohl proplížit nepozorován.“
Mrakoplaš se podíval na mrtvé strážné. Ani jeden z mužů nestačil vytáhnout meč. Přenesl váhu těla na levou nohu. Podlaha zaskřípěla. Pak na pravou nohu. Prkna zasténala.
„Pak tady něco není v pořádku,“ zašeptal. „Na takový podlaze se k nikomu nepřikradeš.“ Takže ty strážný musel zabít někdo, koho znali. Vypadněme odsuď…“
„Jdeme dál,“ zavrtěla Půvabný motýl rozhodně hlavou.
„Je to past. Někdo chce, abysme za něj udělali jeho špinavou práci.“
Pokrčila rameny. „U té velké nefritové sochy zahneme doleva.“
Byly čtyři hodiny ráno, doba před rozedněním. V oficiálních místnostech byly stráže, ale nebylo jich mnoho. Koneckonců, tyhle místnosti byly skoro v srdci Zakázaného města, chráněného vysokými zdmi a úzkými brankami. Nezdálo se, že by se mělo přihodit něco výjimečného.
K tomu, aby někdo stál celou noc na stráži před prázdnými místnostmi, bylo třeba zvláštního myšlení. Jedna velká řeka takové myšlení měl. Přesněji řečeno to byla jedna myšlenka. Ta mu teď pomalu rotovala v jinak prázdné hlavě.
Pojmenovali ho Jedna velká řeka, protože byl stejně velký a stejně rychlý jako řeka Vis. Každý čekal, že se stane zápasníkem čumo, ale neprošel testem inteligence, protože se mu nepodařilo sníst celý stůl.
Neuměl se nudit. Neměl na to dostatek představivosti. Ale protože hledí jeho obrovské helmy bylo tvarováno do výrazu kovové zuřivosti, neobyčejně zvelebil umění spát vestoje.
I teď šťastně podřimoval, i když podvědomě tu a tam vnímal nějaké to zaskřípění, jako když se pohybuje velmi opatrná myš.
Pak se najednou hledí jeho přilby zvedlo a zazněl hlas: „Zemřeš raději, než bys zradil svého císaře?“
Pak se ozval druhý hlas: „Ta otázka není žádný trik.“
Jedna velká řeka zamrkal a pak sklopil zrak. Spatřil zjevení s obrovským mečem, sedící v kolečkovém křesle s vrzajícími kolečky. Špička zbraně mířila přímo na ono hloupé místo, kde se horní část jeho brnění tak docela nestýkala s částí spodní.
Pak Jedna velká řeka zaslechl třetí hlas: „Asi bych měl dodat, že posledních devětadvacet lidí, kteří odpověděli špatně, je… krájená sušená ryba… pardon… mrtvo.“
30
Pozn. autora: S výjimkou těch institucí, které dávaly vylepovat plakáty s nápisy „tolik a tolik za hlavu toho a toho, živého, ale raději mrtvého“.