Čtvrtý hlas: „A nejsme eunuši!“
Pátý: „So řiká? Komu uřízli uši?“
Jedna velká řeka vynaložil veškerou námahu a pohnul myšlenkami.
„Myslím, že raději zůstanu naživu.“
Muž s diamanty tam, kde měl mít zuby, ho přátelsky poklepal po rameni. „Správnej kluk,“ řekl. „Přidej se k hordě. Chlapa, jako jsi ty, bysme mohli potřebovat. Třeba jako dobývací stroj.“
„Ty kdo?“ zeptal se Jedna velká řeka.
„To je Čingis Cohen,“ představoval pan Čabajka. „Vykonal velké činy. Zabíjel draky. Ničil města. Jednou si koupil jablko.“
Nikdo se nezasmál. Pan Čabajka už dávno zjistil, že horda nechápe, co je to jízlivost. Pravděpodobně to na ně nikdy nikdo nezkoušel.
Jedna velká řeka byl vychován k tomu, aby dělal, co se mu řekne. Celý život mu někdo přikazoval, co má dělat. Zařadil se proto za muže s diamantovými zuby, jelikož to byl ten druh člověka, kterého jste následovali, když vám řekl „za mnou“.
„Ale víte, v paláci je přinejmenším deset tisíc mužů. kteří by raději zemřeli, než by zradili svého císaře,“ zašeptal Šest blahodárných větrů, když vykročili dál chodbou.
„To doufám.“
„Někteří z nich budou na stráži kolem Zakázaného města. My jsme se jim zatím vyhnuli, ale stále ještě tam jsou. Nakonec se s nimi budeme muset vypořádat.“
„To je skvělé,“ liboval si Cohen.
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Ta věc s nindži, to byla jen taková legrace na vylepšení nálady —“
„— na vylepšení nálady —“ zamumlal Šest blahodárných větrů.
„— ale o velký veřejný boj nestojíme. To by byl zbytečný zmatek.“
Cohen přešel k nejbližší stěně, která byla ozdobena nádherným vzorem pávů, a vytáhl nůž.
„Papír,“ zabručel. „Mizernej papír. Stěny z papíru.“ Prostrčil hlavu do vedlejší místnosti. Ozval se fistulkový výkřik. „Hops. Promiňte, madam. Úřední kontrola stěn.“ Vytáhl hlavu s pobaveným úsměvem.
„Ale nemůžete přece procházet stěnami!“ protestoval Šest blahodárných větrů.
„Proč ne?“
„No ale… vždyť to… jsou to zdi. Jak by to vypadalo, kdyby si každý procházel stěnami? K čemu si myslíte, že máme dveře?“
„Myslím, že jsou pro ty ostatní lidi,“ odbyl ho Cohen. „Kudy do trůnního sálu?“
„So to?“
„To je to jeho laterální myšlení,“ vysvětloval pan Čabajka, když se vydali za Cohenem. „Čingis je v jistém druhu laterálního myšlení velmi dobrý.“
„Co je to laterální?“
„Ehm. Já si myslím, že je to jako svaly.“
„Myslet svaly… Ano. Jasné,“ přikývl Šest blahodárných větrů.
Mrakoplaš se pomalu vsunul do prostoru mezi stěnou a sochou neobyčejně veselého psa, kterému visel jazyk z tlamy.
„Co teď?“ zeptala se Motýl.
„Jak velká je Rudá armáda?“
„Naše počty jdou do tisíců,“ odpověděla váhavě.
„Ve Visovisu?“
„Ne. V každém městě máme kádr.“
„A jseš si jistá? Už ses s nima setkala?“
„To by bylo nebezpečné. Jen Dvě ohnivé byliny ví, jak se s nimi spojit a…“
„Moc pěkné. No, víš, co si myslím já? Já si myslím, že někdo chce, aby byla revoluce. A vy všichni jste tak zatraceně poctiví a slušní, že mu to dá setsakra práci, aby ji zorganizoval. Ale jakmile máš jednou nějaké rebely, tak dokážeš cokoliv.“
„To nemůže být pravda…“
„Takže i v mnoha ostatních městech jsou rebelové a konají tam statečné činy, co?“
„Dostáváme o tom průběžně hlášení!“
„Od našeho přítele Dvě byliny?“
Motýl se zamračila.
„Ano…“
„Začala jsi přemejšlet, co?“ ušklíbl se Mrakoplaš. Starý dobrý šedý buňky se nám konečně začaly zahřívat, co? Výborně. Přesvědčil jsem tě?“
„Já… já nevím.“
„Tak a teď se vraťme.“
„Ne. Teď musím zjistit, jestli je to, co naznačuješ, pravda.“
„A třeba při tom zemřít, jo? Dobrej bože, vy mě, lidi, občas přivádíte k zuřivosti. Hele, podívej se na tohle…“
Mrakoplaš došel ke konci chodby. Tam byly velké dveře“ střežené dvěma nefritovými draky.
Rozrazil je dokořán.
Místnost za dveřmi byla poměrně nízká, ale velmi rozlehlá. Ve středu bylo velké lůžko pod baldachýnem. Bylo dost těžké rozeznat postavu, která v posteli ležela; ale zachovávala onu klidnou nehybnost, která naznačuje, že probuzení už je tady dost nepravděpodobné.
„Vidíš?“ řekl. „Už… ho… zabili.“
Tucet vojáků v místnosti obrátilo k Mrakoplašovi užaslé pohledy.
Za sebou uslyšel zaskřípění podlahy a pak několikeré zasvištění následované zvukem, jako když tluče vlhkou kůží o kámen.
Mrakoplaš se podíval na nejbližšího vojáka. Muž měl v ruce meč.
Po čepeli stékala jediná kapka krve, která se pak s dokonalým smyslem pro efekt na okamžik zastavila na špičce zbraně a spadla na zem.
Mrakoplaš se rozhlédl a pozvedl klobouk.
„Omlouvám se,“ řekl. „Není to náhodou místnost DMS20?“
A dal se na útěk.
Podlaha pod ním hlasitě zaskřípala a za zády někdo vykřikl jeho další přezdívku, která zněla: „Nenechte ho utéct!“
Nechtě mě utéct, modlil se Mrakoplaš, prosím nechtě mě utéct!
Když zahýbal za roh, uklouzl, proletěl papírovou stěnou a ocitl se v ozdobném rybníčku plném zlatých rybiček. Jenže Mrakoplaš na útěku měl kočičí, téměř samovykupitelské schopnosti. Voda se pod jeho nohama sotva zčeřila, jak se odrazil od hladiny a prchal dál.
Proběhl další stěnou a ocitl se v původní chodbě.
Za ním někdo těžce dopadl mezi cenné lekníny.
Mrakoplaš znovu vyrazil.
Od. To byla nejdůležitější věc v celém tom podvědomém úprku. Vždycky jste museli utíkat od. K se muselo postarat samo o sebe.
Seběhl dlouhé kamenné schodiště, dole se překulil a pak se namátkou rozeběhl jedním směrem chodbou.
Nohy už měl dokonale utříděné. Nejdříve ten bláznivě rychlý start, aby se dostal z okamžitého nebezpečí, a pak pravidelný dlouhý krok, aby mezi sebe a to položil co největší vzdálenost. V tom byl celý ten trik.
Historie mluví o běžci, který po bitvě urazil bůhvíkolik kilometrů, aby těm doma ohlásil vítězství. Byl tradičně považován za největšího běžce všech dob, ale kdyby domů běžel ohlásit zprávu o prohrané bitvě, byl by ho jistě předeběhl Mrakoplaš.
A přesto teď Mrakoplaše něco dohánělo.
Stěnou trůnního sálu tiše projel nůž a vyřízl do ní otvor velký zhruba tak, aby jím prolezl muž nebo projelo kolečkové křeslo.
Mezi muži hordy se ozvalo tiché mumlání.
„Bruče Hurigán nikdy nechodil zadem.“
„Buď zticha!“
„Bruče Hurigán fakticky nikdy nehledal zadní dvířka!“
„Drž hubu!“
„Když Bruče Hurigán zaútočil na AI Káli, zaměřil útok přímo na hlavní strážní věž a vrhl se na ni v čele tisíců ječících mužů na velmi malých koních.“
„To je pravda, ale… když jsem Bruce Hurigána viděl naposled, měl hlavu nabodnutou na kůlu.“
„To jo, to jo, jasně. Ale bylo to alespoň nad hlavní bránou! Chápeš, takže se musel dostat dovnitř.“