„Spíš jeho hlava.“
„No tohle…“
Pan Čabajka byl více než vděčný. Pokoj, do kterého vstoupili, dokázal umlčet i hordu, přestože jen nakrátko. Byl samozřejmě obrovský, ale to nebyla jeho jediná pamětihodnost. Když Odraz jednoho slunce kdysi začal sjednocovat kmeny, země a malé ostrovní národy chtěl, aby byl postaven sál, který by řekl náčelníkům a vyslancům: tohle je největší místnost, ve které jste kdy byli, je nádhernější,,než cokoliv jste si dokázali představit, a my tady takových místností máme víc.
Chtěl udělat dojem. Chtěl, aby to barbary zastrašilo natolik, že by se okamžitě a na místě podrobili. Nechť jsou tam obrovské sochy, řekl. A rozlehlé dekorační závěsy. Nechť jsou tam pilíře a reliéfy. Z té vznešenosti musí každý návštěvník ztratit řeč Nechť tato místnost každému říká: „Tohle je civilizace a ty se k ní buď přidáš, nebo zemřeš. Teď padni na kolena, nebo tě zkrátíme jinak.“
Horda vzdala místnosti hold tím, že ji poctila krátkou prohlídkou.
Nakonec Bleskový Podrs řekclass="underline" „No, není to špatný, ale kam se to hrabe na dloubej dům našeho náčelníka ve Skundu. Dyť se podívejte, tady ani uprostřed nehoří oheň.“
„Na můj vkus je to hrozně výstřední.“
„So říká?“
„Typicky cizozemský.“
„Já bych toho většinu vyházel, na zem bych pořádně nastlal čistou slámu a na stěny pověsil pár štítů.“
„So říká?“
„Hele, stačilo by sem postavit pár stovek stolů a dal by se tady uspořádat skvělej mejdan!“
Cohen přešel ten velký kus k trůnu, který stál pod rozměrným, bohatě zdobeným baldachýnem.
„Koukněte se, postavili to pod deštník.“
„Asi jim sem teče střechou. Těm taškám se nedá věřit. Dobrej rákosovej došek, a budeš mít nohy čtyřicet let v suchu.“
Trůn byl z lakovaného dřeva, ale posázen spoustou drahokamů. Cohen si sedl.
„To je ono?“ řekl. „Dokázali jsme to, Profi?“
„Jistě. Ale teď nám to ještě musí projít,“ přikývl pan Čabajka.
„Promiňte,“ nechápal Šest blahodárných větrů, „ale co jste dokázali?“
„Víte, co jsme to sem skutečně přišli uloupit?“ Obrátil se k němu učitel. „Ne, co?“
„Říši.“
Výraz na tváři výběrčího daní se nějakou chvíli nezměnil, ale pak bleskově přešel do zděšené grimasy.
„Myslím, že než budeme pokračovat, neuškodila by malá snídaně,“ řekl pan Čabajka. „Pane Větry, možná, že byste měl někoho zavolat?“
Výherci daní se křečovitě usmíval.
„Ale… vždyť… takhle přece nemůžete dobýt říši!“ podařilo se mu nakonec vypravit z úst. „Musíte mít armádu, jako mají dobyvatelé a vojevůdci! Jenom tak sem přijít a… To je proti všem pravidlům! A… a… jsou tady tisíce stráží!“
„To ano, ale všechny jsou tam venku,“ upozornil ho pan Čabajka.
„Hlídají nás,“ přikývl Cohen.
„Ale ty přece hlídají skutečného císaře.“
„To jsem já,“ přikývl Cohen.
„Jo?“ podivil se Bleskový Podrs. „A voň někdo umřel a udělal tě císařem?“
„Na to nikdo zemřít nemusí,“ vysvětloval pan Čabajka. „Tomu se říká usurpování trůnu.“
„To nevíš?“ ušklíbl se na Podrsa Cohen. „Prostě akorát řekneš: Hele, Gunga Din, ses mimo mísu, jasný? Vodprejskni na nějakej ostrov, nebo —“
„Čingisi,“ začal pan čabajka jemně, „myslíš, že bys mohl přestat mluvit s cizími lidmi tímhle poněkud útočným tónem? To není civilizované.“
Cohen pokrčil rameny.
„Myslím si, že vás pořád ještě čekají velké obtíže nejen se strážemi, ale i s mnoha ostatními věcmi“ upozornil pana Čabajku Šest blahodárných větrů.
„Možná že ne,“ naklonil Cohen hlavu ke straně „Řekni jim to, Profi.“
„Ehm, viděl jste někdy císaře, pane Větry?“ zeptal se pan Čabajka.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl výběrčí. „Císaře přece neviděl skoro —“
Zarazil se.
„No a máte to. Myslí vám to dost rychle, pane Větry. Tak, jak se u nejvyššího císařského výběrčího daní očekává.“
„Ale to nemůže fungovat, protože —“ Šest blahodárných větrů se znovu zarazil.
„Nejvyšší císařský… já? Černý klobouk s rubínovým knoflíkem?“
„Jistě.“
„A sojčí pírko, když budete chtít,“ zabručel Cohen velkomyslně.
Výběrčí, jak se zdálo, bleskurychle uvažoval.
„Takže…, co kdyby tady byl nějaký obyčejný okresní správce, který je nesmírně krutý ke svým podřízeným, hlavně ke svému do úpadu pracujícímu zástupci, a nepopiratelně zasluhuje pořádný výprask —“
„Jako hlavní císařský výběrčí daní můžete tyhle maličkosti řešit zásadně ve své pravomoci.“
Vzniklo nebezpečí, že jestli se úsměv Šesti blahodárných větrů ještě o kousek rozšíří, upadne výběrčímu vrchní část hlavy.
„Co se týká zavedení nových daní,“ řekl, „často mě napadalo, že čerstvý vzduch je k maní hluboko pod cenou, která pokrývá výrobu —“
„Vašim návrhům budeme naslouchat s výjimečnou pozorností,“ řekl pan Čabajka. „Ale mohl byste mezitím zařídit tu snídani?“
„A taky svolat všechny ty pišišvory, co si myslej, že vědí, jak císař vypadá?“ dodal Cohen.
Pronásledovatel se blížil.
Mrakoplaš se smykem přesunul za roh a tam mu cestu zastoupili tři strážní. Ne mrtví. Tihle byli živí až až a měli tasené meče.
Zezadu do něj někdo narazil, srazil ho k zemi a přeskočil ho.
Mrakoplaš zavřel oči.
Ozvalo se několik nárazů, zasténání a pak velmi podivný kovový zvuk.
Vydávala ho helmice, která se otáčela na zemi.
Někdo ho zvedl na nohy.
„To tady chceš ležet celý den?“ zeptala se ho Motýl. „Pospěš si, nejsou daleko.“
Mrakoplaš se podíval na nehybné strážné a nevesele se vydal za dívkou.
„Kolik jich tam je?“ vypravil ze sebe.
„Teď sedm. Ale dva kulhají a jeden má potíže s dýcháním. Tak pojdi“
„Ty jsi je udeřila?“
„To vždycky takhle plýtváš dechem?“
„Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by dokázal prchat tak rychle jako já.“
Zahnuli za další roh a téměř narazili na dalšího strážného.
Motýl udělala drobný krůček, otočila se na jedné noze a kopla vojáka za ucho takovou silou, že vylétl do vzduchu, otočil se kolem příčné osy a hlavou napřed dopadl na zem.
Zastavila se, několikrát se zhluboka nadechla a upravila si vlasy.
„Měli bychom se rozdělit,“ navrhla.
„Och, to ne!“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Musím tě bránit!“
„Já se vrátím k ostatním. Ty se pokus někam odlákat strážné —“
„Tohle umíte všichni?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Samozřejmě,“ přikývla. „Říkala jsem ti, že jsme bojovali se strážemi. Když se teď rozdělíme, alespoň jeden z nás se jistě dostane na svobodu. Ti vrazi! Počítali, že z toho obviní nás!“
„A nesnažil jsem se ti to pořád vysvětlit? Ale hele, myslel jsem, že jste chtěli, aby byl mrtvej?“
„Chtěli, ale my jsme vzbouřenci! Tamto byly palácové stráže!“
„Nó —“
„Teď není čas. Sejdeme se v nebi.“