Jeho majitel se chvilku díval přímo tvářemi okolních mágů, jako by byly průhledné, a pak, hnán náhlým podvědomým puzením, vyskočil z osmiúhelníku a zamířil ke dveřím na chodbu.
Mágové ho opatrně následovali.
„Tak to tedy nevím. Já bych jí nevěřil. Kolikrát u toho vaše babička byla, když se to stalo?“
„To nevím. To mi neřekla.“
„Kvestor chodí ve spaní skoro každou noc, co tomu říkáte?“
„Vážně? No, to je velmi lákavé…“
Mrakoplaš, bylo-li to skutečně jméno přivolaného stvoření, zamířil na náměstí Náhlého osvícení. Tam bylo plno. Vzduch se vlnil nad žhavým uhlím v koších prodavačů pečených kaštanů a horkých brambor a ozýval se tradičními výkřiky tak charakteristickými pro ulice Ankh-Morporku[8].
Postava přistoupila k muži v obrovském kabátě, který měl kolem krku zavěšené velké plato a na něm něco pekl nad olejovým hořákem.
Pravděpodobně možný Mrakoplaš se zachytil okraje plata.
„Máte… nějaký… brambory?“ zavrčel.
„Brambory? Ne, vladyko. Mám ale skvělé uzenky v rohlíku.“
Pravděpodobně možný Mrakoplaš ztuhl. Pak propukl v pláč.
„Uzenky v rohlíííkůůů!“ zaštkal. „Drahý starý dobrý úúzenkýýý v rohlíííkůůů! Hned mi dejtééé jednůůů úúzenkůůů v rohlíkůůů!“
Sebral z tácu tři párky a pokusil se nacpat si je do úst všechny najednou.
„Dobrý bože,“ vydechl Výsměšek. Postava napůl běžela a napůl se potácela pryč a z neudržovaného vousu jí odpadávaly drobky masové náplně i kousky slupek.
„V životě jsem neviděl někoho, kdo by snědl tři Kolíkový párky a vypadal tak šťastně,“ prohlásil nevěřícně starší pAsák.
„Já nikdy neviděl nikoho, kdo by snědl tři Kolíkovy párky a okamžitě nepadl na otravu masem,“ zabručel děkan.
„Já nikdy neviděl nikoho, kdo by snědl tři Kolíkovy párky a dokázal se zdekovat bez placení,“ přetrumfl všechny lektor Zaniklých run.
Postava se šťastně točila po náměstí a po tvářích jí stékaly slzy. Nevypočitatelná dráha přivedla Mrakoplaše i k ústí jedné uličky, z níž vystoupila mnohem menší postava a s jistými obtížemi ho udeřila zezadu do hlavy.
Pojídač párků padl na kolena a jen tak všeobecně k nikomu a ke každému ze sebe vyraziclass="underline" „Au!“
„Nenenenenene!“
Z ústí uličky teď vystoupil mnohem starší muž a vytáhl z nejistých rukou malého mladíka obušek, zatímco oběť klečela a sténala.
„Myslím, že by ses měl tomu ubohému gentlemanovi omluvit,“ prohlásil starší muž. „Co si o nás pomyslí? Jen se na něj podívej, tak ti to usnadnil a jak ses mu odvděčil? O co ses to, k sakru, pokoušel?“
„Huhlyhuhlyhuhly, pane Bahno,“ odpověděl mladík a upíral při tom zkroušeně oči na špičky svých střevíců.
„Co že to mělo být? A nahlas!“
„Bekhendperda, pane Bahno.“
„Tohle, že měla být bekhendperda? Tomu ty říkáš bekhendperda. Takže bekhendperda, ano? Tohle — odpusťte, pane, musíme vás teď na chviličku zvednout a postavit na nohy, račte prominout —, takhle vypadá bekhendperda —“
„Au!“ vykřikla oběť a pak k úžasu všech přihlížejících dodala: „Hahaha!“
„A co ty jsi udělal — promiňte, pane, bude to jen vteřinka, dovolíte —, ty jsi udělal tohle —“
„Au! Hahahaha!“
„No, vy ostatní, viděli jste to? Pojďte sem, shromážděte se kolem.“
Z ústí uličky se vyklackovalo půl tuctu dalších mladíků a vytvořili kolem Bahna alias Tichokrada, oběti a nešťastného studenta nepravidelný kruh. Napadený zatím pomalu chodil dokola a vyrážel tiše něco jako „auvajs, auvajs“, ale bylo očividné, že se z nějakého nepochopitelného důvodu nesmírně raduje.
„Tak a teď,“ pokračoval Bahno Tichokrad s výrazem zkušeného řemeslníka specialisty, který odhaluje svá profesionální tajemství nevděčnému posluchačstvu, „když chcete omráčit vyhlédnutého zákazníka z ústí své výchozí uličky, správný postup bude tento — oh, uctivost, pane Výsměšku, nevšiml jsem si vás.“
Arcikancléř mu přátelsky kývl na pozdrav. „Nás si nevšímejte, pane Bahno. Cech zlodějů na praktikách v terénu, co?“
Bahno obrátil zrak k nebi. „Nevím, co je to dneska v tý škole učej,“ postěžoval si. „To je pořád samý čtení a psaní. Když jsem byl já v jejich věku, školy tady byly od toho, aby vás tam naučili něco užitečného. No dobrá… Lejsale, přestaňte se laskavě tak pitomě hihňat a předveďte nám to sám, ano — promiňte, pane, kdybyste dovolil —“
„Au!“
„Nenenenenene! Moje babička by to udělala líp! Prosím vás, teď se opravdu pozorně dívejte. Našlápnete pružně, jednu ruku dáte oběti na rameno — takhle, abyste měli kontrolu… no, zkuste to… a pak pěkně šikovně —“
„Au!“
„Výborně, ale může mi někdo říci, co udělal špatně? Jakým způsobem měl vést úder do týla?“
Nedobrovolný figurant se odplížil pomalu pryč, aniž by si ho kdo ze zúčastněných s výjimkou mágů všiml, zatímco pan Bahno předváděl na mladém Lejsalovi záludnosti hlavních úderů.
Postava se pracně vztyčila na nohy, vykročila hlavní ulicí a pohybovala se při tom jako hypnotizovaná.
„On pláče,“ řekl užaslý děkan.
„To mě nepřekvapuje,“ přikývl arcikancléř. „Ale proč se současně usmívá?“
„Úžasnoucnější a úžasnoucnější[9],“ řekl starší pAsák.
Potlučená postava, navíc patrně postižená žaludeční otravou, se vydala zpět k Neviditelné univerzitě, zatímco se jí mágové neustále drželi v patách.
„Myslíte snad úžasnější a úžasnější, ne? Ale ani tak to nedává moc smysl —“
Postava prošla branami ústavu, ale tentokrát spěchala přímo vstupní halou do knihovny.
Knihovník už čekal a v rukou držel — s velmi významným výrazem, a věřte, že orangutani dokážou na tváři vykouzlit velmi významný výraz — poničený klobouk.
„Úžasné,“ prohlásil Výsměšek. „Je to pravda! Mág se vždycky vrátí pro svůj klobouk!“
Postava se vrhla po klobouku, vyhrábla z něj několik pavouků, odhodila tu trapnou věc ze štípaného bambusu a nasadila si svůj původní klobouk na hlavu.
Mrakoplaš zamrkal na stále ještě nejisté příslušníky fakulty. Teď poprvé mu zazářily oči, jako kdyby až dosud fungoval jen na základě mechanických reflexů.
„Ehm. Co jsem to před chvilkou snědl?“
„No, byly to tři z vybraných uzenek pana Kolíka,“ informoval ho Výsměšek. „Tedy, když říkám ‚vybraných‘, myslím ‚zcela typických‘, chápete?“
„Aha. A kdo mě to právě praštil?“
„Cech zlodějů má praktická cvičení v terénu.“
Mrakoplaš zamrkal. „Jsem tedy v Ankh-Morporku, že?“
„Ano.“
„Já si to myslel,“ zamrkal pomalu Mrakoplaš. „Nuže,“ dodal, když pomalu padal na obličej, „vrátil jsem se.“
8
Pozn. autora: Jako například „Au!“ a „Pomoc!“, „Naval hned zpátky mý prachy, ty grázle!“ nebo, „Tomu ty říkáš pečený kaštany? To jsou u mě zuhelnatělý zbytky, abys věděl!“.
9
Pozn. překl.: Četli jste Alenku v říši divů? Pokud ne, teď je na to ten správný čas. Tu moji překládali Anna a Aloys Skoumalovi.