„Seržanta stráží?“ vyděsil se Cohen. „To jako… za plat?“
„Jo.“
„Ale… poslyš, to jako opravdu… za plat?“
„Řekl mi dokonce, že by se mohl příští rok stát kapitánem. Povídal… povídal, že je to zaměstnání pod penzí.“
Cohen ho pustil.
„Už nás vážně moc nezbylo, Cohene,“ ozval se Podrs.
Cohen se rychle otočil.
„Dobrá, ale nás přece nikdy moc nebylo! A já neumírám! A už vůbec ne, kdyby to mělo znamenat, že ve světě budou vládnout takoví slizký červi jako Hong, kteří nemají ani ponětí o tom, co to znamená bejt náčelníkem. Zahnojenci. Tak říká svejm vojákům. Zahnojenec. Je to jako ta zatracená civilizovaná hra, cos mi ukazoval, Profi.“
„Šachy?“
„Jo. Pěšáci jsou tam jenom od toho, aby se dali povraždit tou druhou stranou! A král se zatím pěkně drží vzadu.“
„Ano, ale na druhé straně jsi ty, Cohene.“
„Dobrá, dobrá… ale, ano, když jsem nepřítel, tak je to v pořádku. Ale já nepostrkuju svý lidi dopředu, aby je někdo pozabíjel místo mě. A nikdy jsem nepoužíval luky a ty krámy… Štěkavý psy. Když někoho zabiju, je to zblízka a je to osobní. Armády? Podělaná taktika? Je jenom jeden způsob, jak bojovat. Všichni zaútočej najednou, mávají mečema a řvou! Tak a teď všichni vstát a za ním!“
„Bylo to dlouhý ráno, Čingisi,“ ozval se Cucák Vilda.
„Takový věci neslyším!“
„Potřeboval bych si odskočit. To je tím deštěm.“
„Pojďme nejdřív chytit Honga.“
„No, jestli se schovává v kadibudce, tak jsem pro.“
Dorazili k městské bráně. Byla zavřená. Z hradeb je pozorovaly stovky lidí, obyčejných obyvatel i stráží.
Cohen na ně zahrozil prstem.
„Tak poslyšte, nebudu to říkat dvakrát,“ zavolal nahoru. „Jdu dovnitř, jasný? Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým.“
Bezvýrazné tváře shlížely lhostejně na hubeného starého muže, pak se zvedaly s pohledem na pláň, kde mezi sebou válčily armády pěti náčelníků a pohybovali se rudí vojáci. Dolů, nahoru, dolů, nahoru.
„Tak dobrá,“ procedil Cohen mezi zuby. „Pak si ale nestěžujte, že jsem vás nevaroval.“
Pozvedl meč a připravil se k útoku.
„Počkej,“ zarazil ho pan Čabajka. „Slyšíš…?“
Za hradbami bylo slyšet křik, zmatené povely a další výkřiky. Pak ještě dva.
Brána, postrkována tuctem obyvatel města, se otevřela.
Cohen spustil meč.
„Aha,“ zabručel spokojeně, „přece jen dostali rozum, co?“
Mírně zadýchaná horda vkulhala branou do města. Zástup ji mlčky pozoroval. Za branou leželo několik mrtvých vojáků. Ale mnohem víc vojáků si stáhlo přilbice a rozhodlo se volit novou, jasnou budoucnost v řadách civilistů, kde vám skoro nehrozilo nebezpečí, že vás ubije rozhořčený dav.
Všichni upírali oči ke Cohenovi a tváře se za ním obracely jako slunečnice za sluncem.
Nevšímal si jich.
„Silnej Krak?“
„Mrtvej.“
„To není možný. Když jsem ho viděl před pár měsícema, jenom kypěl zdravím. Vydával se na novou cestu a tak dál.“
„Je mrtvej.“
„Co ho tak najednou potkalo?“
„Pamatuješ na strašnýho lenochoda-lidožrouta z Kalupu?“
„Myslíš toho, co se o něm říká, že střeží obrovskej rubín šílenýho Hadího boha?“
„Jo, přesně ten. No… tak ten ho potkal.“
Dav se rozestoupil, aby nechal hordu projít. Jeden nebo dva lidé se pokusili jásat, ale ostatní je umlčeli. Všude bylo ticho, jaké pan Čabajka v životě slyšel jen v chrámech těch nejpřísnějších bohů[35].
Tu a tam však bylo slyšet šepot, který vyrůstal z onoho ticha plného očekávání jako bubliny na husté kapalině, kterou někdo pomalu přivádí do varu.
Šeptaná slova říkala:
Rudá armáda. Rudá armáda.
„A co Organtýn Rváč? Pořád ještě si vede skvěle v Jakazačistánu, jak jsem slyšel.“
„Je mrtvej. Otrava železem.“
„Jak?“
„Tři meče v břiše.“
Rudá armáda!
„Sekáč Fretka?“
„Pravděpodobně zabit ve Skundu.“
„Pravděpodobně?“
Rudá armáda!
Horda dorazila k vnitřním bránám Zakázaného města. Dav ji vpovzdálí následoval.
I tyhle brány byly zavřeny a před nimi stálo několik mohutných strážných. Měli výrazy mužů, kteří dostali příkaz střežit brány a budou střežit brány děj se co děj. Armáda je závislá na lidech, kteří budou bránit brány, mosty nebo průsmyky děj se co děj, a často se setkáváme s ódami oslavujícími jejich hrdinství. Většinou ovšem.posmrtně.
„Barobij Vlna?“
„Ten zemřel v posteli, co jsem slyšel.“
„Ne! Starej Barobij ne!“
„Každej si musí aspoň jednou za čas zdřímnout.“
„A to není všechno, co člověk občas musí, hochu,“ zasténal Cucák Vilda. „Já už fakticky musím to…“
„No, tak támhle máš zeď.“
„Ne tady, přede všema! To není… civilizovaný!“
Cohen přistoupil ke strážným.
„Nemáme čas na žádný srandičky,“ prohlásil. „Zemřete raději, než byste zradili svého císaře?“
Strážní upírali pohledy kupředu.
„Dobrá, víme, na čem jsme.“ Cohen vytáhl meč. Najednou ho, jak se zdálo, něco napadlo.
„Kostilam?“ řekl. „Velkej Kostilam? Ten chlap byl tuhej jak podrážky bot.“
„Rybí kost,“ odpověděl mu Caleb.
„Kostilam? Ten jednou přece zabil šest trollů jenom —“
„Udusil se rybí kostí, co měl v ovesný kaši. Myslel jsem, že to víš. Promiň.“
Cohen na něj upíral pohled. Pak se podíval na svůj meč. A nakonec na stráže. Na okamžik zavládlo ticho rušené jen hukotem deště.
„Víte, mládenci,“ prohlásil najednou hlasem, který byl tak plný únavy, že pan Čabajka cítil, jak se před nimi teď, v okamžiku vítězství, otvírá temná propast. „Chtěl jsem vám právě useknout hlavy. Jenže…, jaký by to mělo smysl, hm? Víte, co myslím? Když si to pořádně promyslíte, tak proč se tím unavovat? Jaký by v tom byl rozdíl?“
Strážní stále ještě upírali pohledy před sebe, ale oči se jim rozšířily.
Pan Čabajka se otočil.
„Stejně dřív nebo později natáhnete brka,“ pokračoval Cohen. „Takže takovej je svět. Vy se snažíte žít nejlíp, jak umíte, a nakonec na tom vlastně vůbec nezáleží, páč jste mrtví —“
„Ehm. Cohene?“ řekl pan Čabajka.
„Víte, co myslím? Koukněte na mě. Celej život usekávám lidem hlavy, a co za to všechno mám?“
„Cohene…“
Strážní sice stále ještě zírali před sebe, ale na tvářích se jim objevily vystrašené výrazy.
„Cohene?“
„Jo, co je?“
„Myslím, že by ses měl ohlédnout.“
Cohen se ohlédl.
Ulicí se přibližovalo půl tuctu rudých válečníků. Zástup ustoupil až ke stěnám a v tiché hrůze pozoroval celou scénu.
Pak se ozval výkřik: „Prodloužené trvání Rudé armádě!“
Tu a tam se v zástupu ozvaly výkřiky. Jakási mladá žena pozvedla paži se zaťatou pěstí.
„Nezbytný postup ruku v ruce s lidem s ohledem na dodržování tradic!“
Postupně se k ní přidávali další lidé.
„Zaslouženou nápravu nepřátelům!“
35
Pozn. autora: Jediné zvuky, které v chrámech slýchali členové hordy, vydávali lidé, kteří křičeli: „Svatokrádežník! Znesvětitel chrámu! Ukradl rubínové oko — tvoje žena je velký hroch!“