„Hory lebek,“ zopakoval Podrs, který se svých myšlenek nevzdával snadno.
„Ehm. Viděli jsme, jak se ze země zvedla Rudá armáda, hm, přesně jak uvádí legenda. Třeba jsi skutečně vtělení Odrazu jednoho slunce.“
Malý výběrčí daní měl dost slušnosti, aby se tvářil rozpačitě. Znal jen tradiční řečnické projevy, které většinou začínaly slovy: „Jak víš, tak král, tvůj otec —“ Kromě toho nikdy, až dodnes, nevěřil na legendy, dokonce ani na tu, jež vyprávěla o venkovanovi, který každý rok vyplňoval až přehnaně poctivě daňové přiznání.
„Jo, co když jo,“ souhlasil Cohen.
Pak přešel k trůnu a zarazil meč do podlahy, takže se rozkýval sem a tam.
„Někteří z vás teď samozřejmě přijdou o hlavu. Je to ovšem pro vaše vlastní dobro,“ řekl. „Zatím jsem se pořád ještě nerozhodl kdo. A někdo by měl ukázat Cucáku Vildovi, kde je tady záchod.“
„Není třeba,“ přerušil ho Cucák Vilda. „Ne po tom, co se za mnou tak zničehonic objevily ty velký červený sochy.“
„Hory —“ začal Podrs.
„O horách nic nevím,“ řekl Cohen.
„A kde je,“ ozval se Šest blahodárných větrů roztřeseně, „Velký mág?“
„Velký mág,“ řekl Cohen.
„No ano, Velký mág, který vyvolal ze země Rudou armádu,“ upřesňoval výběrčí.
„Tak o nikom takovém nevím,“ zavrtěl hlavou Cohen.
Dav se pomalu zavlnil a posunul se kupředu, jak se do sálu hrnuli další lidé.
„Už jdou!“
Do místnosti se vkolébal terakotový válečník a na tváři mu stale ještě lpěl mírný úsměv.
Lidé se přikrčili strachem. S výjimkou hordy, jak si všiml pan Čabajka. Tváří v tvář neznámým a děsivým nebezpečím se členové hordy buď rozčilili, nebo upadli do rozpaků.
Pak se ale pan Čabajka rozveselil. Nebyli lepší, jen jiní. Jsou naprosto v pořádku, když stojí proti obrovským obludám, pomyslel si, ale požádejte je, aby skočili do obchodu kousek dál v ulici a koupili pytel rýže, a všechna jejich odvaha a sebevědomí jsou tytam…
„Jak mám táhnout teď, Profi?“ zašeptal Cohen.
„Podívej, ty jsi císař,“ odpověděl pan Čabajka. „Tak mluv podle toho.“
Cohen vstal a přátelsky kývl na terakotového obra.
„Zdravíčko,“ prohlásil. „Odvedli jste tam venku pěknej kousek práce. Ty i zbytek vašich mládenců si můžete vzít den volna a sázet do sebe čapí nůsky, nebo co děláte ve volným čase. Jo. Máte nějakýho šéfobra, se kterým bych mohl mluvit?“
Terakotový bojovník se zaskřípěním zvedl jeden prst.
Pak přitiskl dva prsty na předloktí a pak znovu zvedl jeden prst.
Všichni přítomní začali mluvit jako na povel.
Obr se zatahal dvěma prsty za své zakrnělé ucho.
„Copak to má asi znamenat?“ zeptal se Šest blahodárných větrů.
„Mohu tomu jen stěží uvěřit,“ odpověděl pan Čabajka, „ale je to prastarý způsob dorozumívání, užívaný v zemích krvežíznivých démonů.“
„A vy tomu rozumíte?“
„Ale jistě. Alespoň si to myslím. Musíte se pokusit uhodnout slovo nebo větu. Pokouší se nám říci, že…hm… to bude jedno slovo o dvou slabikách nebo dvě slova. Druhé slovo zní jako…“
Obr přitiskl prsty jedné ruky k sobě, palec držel mírně odtažený a rukou několikrát mávl směrem od sebe, přičemž vždy ke konci prudce trhl rukou v zápěstí.
„Máchat,“ řekl pan Čabajka. „Sušit si nehty? Šplouchat? Mávat? Odhánět? Honit —“
Obr si spěšně poklepal na nos a těžce s hlasitým dupáním zatančil. Na zem padaly kousky terakoty.
„No, vypadá to, že druhé slovo zní ‚honit‘.“
„Ehm…“
Zástupem se prodrala malá otrhaná postava. Na nose měla brýle, jejichž jedno sklo bylo prasklé.
„Ehm,“ opakovala postavička, „myslím, že bych k tomu mohl něco říci…“
Lord Fang a někteří z jeho nejdůvěryhodnějších válečníků se shromáždili na úbočí kopce. Dobrý generál vždycky ví, kdy je čas opustit bojiště, a pokud lord Fang věděl, tak takový čas nastane vždycky, když se k němu začne nebezpečně přibližovat nepřítel.
Muži byli otřeseni. Nezkoušeli se postavit Rudé armádě. Ti, kteří to zkusili, byli mrtví.
„My se… přeskupíme,“ oznámil jim zadýchaně lord Fang. „Pak počkáme, než se setmí a — co to bylo?“
Odněkud z křoví na úbočí nad nimi se ozval pravidelný, rytmický zvuk. Bylo to v místě, kudy se táhlo další suché koryto zarostlé křovím.
„Jsou to zvuky, jako kdyby tam pracoval tesař, pane,“ ozval se jeden z vojáků.
„Tady? Uprostřed války? Běž a zjisti, co je to!“
Muž se namáhavě odplazil pryč. Po chvíli zvuk připomínající pilu utichl, ale zanedlouho začal znovu.
Lord Fang se pokoušel vytvořit nový válečný plán podle Devíti užitečných pravidel. Teď odhodil mapu.
„Proč to pořád pokračuje? Kde je kapitán Nong?“
„Nevrátil se, pane.“
„Tak běž a podívej se, co se s ním stalo.“
Lord Fang se pokusil vzpomenout, jestli se v oné rozsáhlé vojenské sáze říká něco o boji s obrovskými nezranitelnými sochami. On…
Řezání ustalo. Vzápětí ho nahradil zvuk bušícího kladiva.
Lord Fang se ohlédl.
„Je tady někdo, kdo by konečně splnil můj rozkaz?“ zařval.
Zvedl ze země svůj meč a začal pracně šplhat po bahnitém svahu. Houštiny se před ním rozevřely. Objevila se malá mýtina. Po ní pobíhalo cosi a to cosi mělo stovky malých noži… Ozvalo se duté „chňap!“.
Déšť se lil dolů tak rychle, že se kapky nahoře musely řadit do front.
Červená zem byla místy desítky metrů hluboká. Dávala dvě, někdy i tři úrody ročně. Byla bohatá. Byla plodná. A když byla vlhká, byla neobyčejně ulepená.
Voje, které přežily, se odpotácely z bojiště, rudé od hlavy k patě stejně jako terakotoví bojovníci. Když nepočítáme ty ušlapané, nezabili rudí válečníci mnoho lidí. Většinu práce za ně udělala Hrůza. Podstatně více mužů bylo zabito v krátkých meziarmádních šarvátkách a svými vlastními druhy při pokusech o útěk z bojiště[36].
Terakotová armáda měla celé bojiště jen pro sebe. Její válečníci slavili vítězství podle svého. Mnoho jich chodilo v kruzích a brodilo se hustým lepkavým blátem, jako kdyby to byl jen špinavý vzduch. Další hlouček hloubil příkop, jehož okraje hustý déšť zase splachoval na dno. Skupinka se jich pokoušela vylézt na hradby, které tam nebyly. Několik dalších, zřejmě kvůli závadám zaviněným nedostatečnou údržbou v minulých staletích, vybuchlo v záplavě modravých jiskřiček. Žhavé úlomky, působící jako šrapnely, měly na svědomí největší počet obětí v řadách protivníka.
A po celou tu dobu padal hustý déšť, podobný vodní oponě. Nevypadal přirozeně. Bylo to, jako kdyby se moře rozhodlo, že dobude zpět zem za pomoci vzdušného výsadku.
Mrakoplaš zavřel oči. Zbroj byla pokryta červeným blátem. Už nerozeznával obrázky a to pro něj byla úleva, protože si byl jistý, že začíná věci plést. V brnění jste mohli vidět očima kteréhokoliv z terakotových válečníků, když jste ovšem věděli, co znamenají některé z těch podivnějších obrázků a stiskli jste políčka na rukavici v tom správném pořadí. To samozřejmě Mrakoplaš nevěděl, a i kdyby, ten, kdo kouzelné brnění vymyslel, nepředpokládal, že ho bude někdo používat v půlmetrové vrstvě bahna a ve svisle tekoucí řece. Tu a tam zasyčelo. Jedna z bot se začínala zahřívat.
36
Pozn. autora: Jde o ránu, které se oficiálně říká „přátelské bodnutí“. Vzpomeňte si, kolik mužů v dějinách bylo za podobných situací zahubeno vlastní neboli „přátelskou palbou“.