„Takové věci se za války stávají. Mám dvě hodné dcery.“
Mrakoplaš otevřel ústa, aby něco řekl, ale Dvoukvítkův jasný upřímný úsměv mu zmrazil slova v hrdle. Pokračovali beze slova, zvedali prkna za sebou a kladli je před sebe, aby si vybudovali cestu.
„Podívej se na to z té lepší stránky,“ přerušil po chvíli mlčení Dvoukvítek, „císař řekl, že si můžeš založit vlastní univerzitu, když budeš chtít.“
„Ne! Ne! Tak už mě konečně někdo praštěte železnou tyčí, prosím!“
„Řekl, že on bude podporovat ze všech sil vzdělání, pokud ho nikdo nebude nutit, aby si taky nějaké pořídil. Dělá jedno prohlášení za druhým jako šílený. Eunuši už se dali slyšet, že vstoupí do stávky.“
Mrakoplašovo prkno znovu padlo do bláta.
„A co to vlastně ti eunuši dělají, že si při tom můžou jen tak klidně vystupovat a nastupovat?“ zajímal se Mrakoplaš.
„Servírují potravu, stelou postele a takové věci.“
„Oh.“
„Oni vlastně udržují v chodu Zakázané město. Ale fakt je, že je císař přesvědčil, aby se na to podívali jeho očima.“
„Opravdu?“
„Jistě. Řekl jim, že jestli se okamžitě nedají do práce a nebudou ji vykonávat pořádně, odřeže jim všecko, co jim ještě zbylo. Myslím, že teď už se pohybujeme po pevné půdě.“
Jeho vlastní univerzita. To by znamenalo, že by byl… arcikancléřem. Arcikancléř Mrakoplaš si představil sám sebe, jak navštěvuje Neviditelnou univerzitu. Mohl by si pořídit klobouk s opravdu vysokou špičkou. Mohl by se ke všem chovat hrubě a povýšeně. Mohl by…
Pak se ale přinutil přestat myslet podobným způsobem. Stejně se to všechno zvrtne…
„Podívej,“ ozval se zase Dvoukvítek, „nenapadlo tě, že se ti třeba všechny ošklivé věci už staly? Třeba se ti teď přihodí něco hezkého?“
„Hele, nechoď na mě s tímhle laciným harampádím z karmy,“ ušklíbl se na něj Mrakoplaš. „Tam, kde se to týká mě, ztratilo kolo štěstěny pěknejch pár loukotí.“
„Stejně bys o tom ale měl uvažovat,“ nevzdával se Dvoukvítek.
„O čem? Ze zbytek mýho života už bude klidnej a radostnej? Promiň. Těžko. Počkej. Stačí, abych se na chvilku otočil zádama a — prásk!“
Dvoukvítek se se zájmem rozhlédl kolem.
„Nevím, proč si myslíš, že byl tvůj život tak špatný,“ řekl. „Užili jsme si spoustu zábavy, když jsme byli mladší. Poslyš, vzpomínáš na to, jak jsme spadli z kraje světa?“
„Často,“ přisvědčil Mrakoplaš. „Obvykle kolem třetí ráno.“
„Nebo jak jsme letěli na drakovi a on se pod námi ve vzduchu ztratil?“
„Věřil bys,“ usekl Mrakoplaš, „že kolikrát uběhne celá hodina, během který si na to nevzpomenu?“
„Nebo jak na nás zaútočili ti lidi, co nás chtěli zabít?“
„A o kterým z toho jednoho sta čtyřiceti devíti případů mluvíš?“
„To má skvělý vliv na rozvoj charakteru,“ usmíval se Dvoukvítek šťastně.
„No jasně,“ přikývl Mrakoplaš. Hovořit s Dvoukvítkem nebylo nijak namáhavé. Mužíčkova důvěryhodná povaha neznala jízlivost, a navíc měla vybroušenou schopnost neslyšet věci, které by ho mohly rozrušit. „Ano, můžu s konečnou platností říct, že to byly ty věci, které ze mě udělaly to, co jsem dnes.“
Vešli do města. Ulice byly prakticky prázdné. Většina lidí se shromáždila na obrovském náměstí před palácem. Noví vládci obvykle předváděli svou velkorysost. Kromě toho se roznesla zpráva, že tenhle je jiný a rozdává zadarmo prasata.
„Slyšel jsem ho mluvit o tom,“ vyprávěl Dvoukvítek Mrakoplašovi, když procházeli ulicemi, „že pošle delegaci do Ankh-Morporku. Myslím, že kolem toho bude pěkný rozruch.“
„Byl u toho ten chlap Spáchám čestné harakiri?“ zajímal se Mrakoplaš.
„Ano, shodou okolností byl.“
„Když jsi ty tenkrát navštívil Ankh-Morpork, potkal jsi někdy chlápka jménem Kolík?“
„Nejistě.“
„Kdyby ti dva si někdy podali ruku, myslím, že by mohlo dojít k pěknému výbuchu!“
„Ale nepochybuji, že ty bys s tou delegací mohl jet,“ uvažoval Dvoukvítek. „Víš, myslím si, že tvoje univerzita by potřebovala spoustu věcí, a jak bych to řekl, měl jsem dojem, že lidé v Ankh-Morporku měli dost velký zájem o zlato.“
Mrakoplaš stiskl zuby. Nemohl tu představu zahnat — arcikancléř Mrakoplaš kupuje Věž umění. Přinutí je, aby očíslovali všechny kameny a poslali je do Visovisu, arcikancléř Mrakoplaš si najme celou fakultu jako nosiče, arcikancléř Mrako…
„Ne!“
„Prosím?“
„Nenaváděj mě k takovejm věcem. V ty chvíli, kdy si řeknu, že by to stálo za úvahu, se stane něco strašnýho!“
Za zády se mu něco pohnulo a na hrdlo se mu přitiskl nůž.
„Velký kus vlaštovčího zvratku?“ ozval se tichý hlas vedle jeho ucha.
„Vidíš?“ řekl Mrakoplaš, „a už je to tady. Utíkej! Nestůj tady, ty pitomče! Utíkej!“
Dvoukvítek chvilku vytřeštěně zíral, ale pak se otočil a vzal nohy na ramena.
„Nechtě ho běžet,“ řekl hlas. „Na tom nám nezáleží.“
Něčí ruce vtáhly Mrakoplaše do uličky. Letmo zahlédl zbroj a bláto. Jeho nepřátelé měli velkou zkušenost v tom, jak vléci zajatce tak, aby neměl možnost ničeho se zachytit.
Pak byl hozen na dláždění.
„Mně zvlášť velký nepřipadá,“ ozval se panovačný hlas.
„Zvedni hlavu, Velký mágu!“
Ozval se nejistý smích několika vojáků.
„Vy hlupáci!“ zuřil lord Hong. „Je to jen obyčejný člověk! Podívejte se na něj! Vypadá tak mocně? Je to jen člověk, kterému se podařilo odhalit nějaký starý vynález! A my teď zjistíme, jak velký bude bez nohou a bez rukou!“
„Och,“ hlesl Mrakoplaš.
Lord Hong se k němu naklonil. Na tváři měl bláto a v očích mu divoce blýskalo. „Uvidíme, co ten tvůj barbarský vládce udělá pak.“ Ukázal na skupinku zamračených vojáků pokrytých bahnem. „Víš, že tihle napůl věří, že jsi Velký mág? To jsou ovšem jen takové pověry. V některých případech jsou velmi užitečné, jindy člověku zase zatraceně zkomplikují život. Ale když za chvíli vpochodujeme na náměstí a ukážeme jim, jak jsi skutečně veliký, myslím, že tomu tvému barbarovi moc času nezbude. Co je tohle?“
Stáhl Mrakoplašovi z rukou rukavice.
„Hračky,“ ušklíbl se. „Vyrobené předměty..Rudá armáda jsou stroje, stejně jako mlýn nebo čerpací stroj. V tom nejsou žádná kouzla.“
Lord Hong odhodil rukavice stranou a pokynul jednomu z vojáků.
„Takže teď vyrazíme na Císařské Náměstí,“ přikázal.
„Jak by se ti líbilo být guvernérem Brmbrmducu a všech těchhle okolních ostrovů?“ zeptal se Cohen, když se horda sklonila nad mapou císařství. „Máš rád pobřeží, Humoši?“
„So to?“
Dveře trůnního sálu se rozletěly. Dovnitř vběhl Dvoukvítek následovaný Jednou velkou řekou.
„Lord Hong dostal Mrakoplaše. A chystá se ho zabít!“
Cohen zvedl hlavu.
„Může se z toho vyčarovat, ne?“
„Nemůže! Už nemá Rudou armádu! On ho vážně zabije! Musíme něco udělat!“
„No, ale víš přece, jak je to s mágy,“ bránil se Podrs. „I ták je jich příliš mnoho —“
„Ne,“ Cohen zvedl ze země meč a povzdechl si.
„Pojďte,“ zavelel.
„Ale Cohene —“