„Ale já vás ujišťuji, že se cítím skvěle,“ upozorňoval je pan Čabajka. „Jak bych vám to… já — é… Oh…“
RONALD ČABAJKA?
Pan Čabajka se otočil.
„Aha,“ řekl, „už to začínám chápat.“
BYL BYSTE TAK LASKAV A ŠEL SE MNOU TUDY?
Palác i horda znehybněly a mírně vybledly, jako sen.
„Je to legrační,“ řekl pan Čabajka, když vykročil za Smrtěm. „Nečekal jsem, že to bude vypadat takhle.“
JEN VELMI MÁLO LIDÍ JE OCHOTNO SMÍŘIT SE S TÍM, ŽE TO VŮBEC BUDE.
Pod tím, čemu pan Čabajka stále ještě říkal ‚moje nohy‘, zaskřípal hrubý černý písek.
„Kde to jsme?“
TO JE POUŠŤ.
Bylo tam dokonalé světlo, a přece bylo nebe temné jako o půlnoci. Pan Čabajka se zahleděl k obzoru.
„Jak je to tady velké?“
PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA honga. pro nĚj to navíc obsahuje velké množství NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ..
„Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy.“
teď už možná ano. na lorda honga totiž věří MNOHO DUCHŮ.
„Ale. Ehm. A co bude teď?“
„Tak jdeme, jdeme, nemáme na to celý den. Pospěšte si, člověče!“
Pan Čabajka se otočil a spatřil před sebou ženu na koni. Byl to obrovský kůň, ale když už o tom mluvíme, byla to obrovská žena. Měla dlouhé copy, helmici s rohy a hrudní plát, jenž musel představovat přinejmenším týdenní práci pro zkušeného platnéře. Žena vrhla na pana Čabajku pohled, ne nelaskavý, ale nesmírně netrpělivý.
„Promiňte, já asi —“
„Tady se říká Ronald Čabajka,“ řekla. „Alias?“
„Alias co?“
„Každý, koho seberu,“ vysvětlovala mu žena a sehnula se ze sedla, „se jmenuje ‚někdo někdo‘. A vy jste Ronald jaký nebo kdo?“
„Já se omlouvám, ale já —“
„Tak si vás píšu jako Ronalda Omluvného. Tak jdeme, naskočte si, o kus dál máme pěknou válku, mám trochu nakvap.“
„A kamže to?“
„Tady se píše celé dny jíst, pít, hodovat, bojovat a usekával mladým dívkám kadeře vlasů vrhacími sekerami.“
„Aha. Ehm. Poslyšte, doufám, že tam mají alespoň malou —“
„Podívejte se, starý pane, tak jedete nebo co?“
Pan Čabajka se rozhlédl po okolní černé poušti. Byl úplně sám. Smrť se vydal po své obvyklé práci.
Natáhl ruku a dovolil ženě, aby ho vytáhla za sebe na koně.
„Doufám, že tam mají alespoň malou knihovnu?“ zeptal se s nadějí, když kůň vzlétl k temné obloze.
„To nevím. Ještě o ni nikdy nikdo nepožádal.“
„Večerní škola, možná. Mohl bych začít s večerní školou, ne?“
„A téma?“
„Hm. Vlastně cokoliv. Společenské chování u stolu. Je to dovoleno?“
„Já myslím, že ano. Myslím, že o tohle taky ještě nikdo nežádal.“ Valkýra se otočila v sedle.
„Jste si jistý, starý pane, že putujete do toho správného posmrtného života?“
Pan Čabajka se hluboce zamyslel.
„No, když to vezmu kolem a kolem,“ odpověděl, „myslím si, že to stojí za zkoušku.“
Lidé v davu na náměstí se pomalu jeden po druhém stavěli na nohy.
Dívali se na to, co zbylo z lorda Honga, a pak na Stříbrnou hordu.
Půvabný motýl a Lotosový květ se objaly se svým otcem. Motýl přejela rukou po děle a snažila se zjistit, v čem spočíval ten trik.
„Vidíte,“ řekl Dvoukvítek poněkud hlasitěji, protože se ještě dost dobře neslyšel. „Říkal jsem vám, že je to Velký mág.“
Motýl ho poklepala po rameni.
„A co s támhletěmi?“ zeptala se.
Mezi lidmi na náměstí se pomalu proplétalo malé procesí a přibližovalo se. V čele šlo něco, co, jak Dvoukvítek poznal, kdysi vlastnil.
„Bylo velmi laciné,“ řekl spíš pro sebe. „Ale abych ti řekl pravdu, vždycky mi připadalo, že je na něm něco tak trochu pokrouceného.“
Zavazadlo bylo následováno o maličko větším Zavazadlem. A pak kráčela čtyři další, mnohem menší Zavazadla seřazená podle velikosti. Poslední, nejmenší, bylo velké zhruba jako dámská kabelka. Když procházelo kolem jednoho ležícího Visovisana, který byl příliš vyděšený, než aby se dal na útěk, zastavilo se, koplo ho do ucha a rychle popoběhlo za ostatními.
Dvoukvítek se podíval na své dcery.
„Cožpak to dokážou?“ podivil se. „Dělat nová? Já myslel, že na to je třeba truhlář.“
„Asi se v tom Ankh-Morporku naučilo hodně různých věcí,“ řekla Motýl.
Zavazadla se na chvíli shlukla před hlavními schody. Pak se to Zavazadlo obrátilo a po jednom dvou smutných pohledech zpět, nebo po tom, co by bylo smutnými pohledy, kdyby mělo oči, se rozeběhlo pryč. Ve chvíli, kdy dorazilo na protilehlý konec náměstí, změnilo se v rozmazanou čmouhu.
„Hej, ty! Čtyřoký!“
Dvoukvítek se obrátil. Cohen sestupoval po schodišti.
„Pamatuju si tě,“ řekl. „Víš něco o velkovezírování?“
„Ani co by se za nehet vešlo, pane císaři Cohene!“
„Výborně. Ten kšeft je tvůj. A dej se do toho. První, co chci, je hrnek čaje. Ten čaj musí bejt tak silnej, aby na něm plavala podkova. Tři cukry. A ať je tady do pěti minut, jo?“
„Šálek čaje za pět minut?“ řekl Dvoukvítek. „Ale to nestačí ani na docela krátký obřad!“
Cohen položil mužíčkovi ruku přátelsky kolem ramen.
„Tak teď máme nový obřad,“ řekl. „Je to takhle: ‚Čas na čaj, miláčku. Mlíko? Cukr? Koblihu? Chceš ještě jeden šálek?‘ A řekni eunuchům,“ dodal, „že císař je člověk, který co na srdci, to na jazyku a co řekne, to platí, a že s oblibou používá rčení ‚budou se koulet hlavy‘.“
Dvoukvítkovi spokojeně zablýskaly oči za popraskanými skly. Z neznámého důvodu se mu ta slova líbila.
Zdálo se, že žije v zajímavých časech.
Zavazadla tiše seděla a čekala.
Osud se narovnal a opřel se v křesle.
Bohové se uvolnili.
„Jsi na řadě,“ řekl Osud. „Ano. Jak se zdá, ve Visovisu jsi zvítězila, ale ztratila jsi při tom svou nejcennější figuru, že?“
„Promiň?“ řekla Dáma. „Já ti nějak nerozumím.“
„No, pokud rozumím téhle… fyzice…“ začal Osud, „nevěřím, že na univerzitě může být někdo zhmotněn, aniž by téměř okamžitě nezemřel. Jedna věc je spadnout do závěje, a jiná narazit po přistání do zdi.“
„Nikdy neobětuji pěšce,“ řekla Dáma.
„Jak můžeš doufat, že vyhraješ, když nejsi ochotná alespoň občas obětovat nějakého pěšce?“
„Já nikdy nehraju proto, abych vyhrála,“ řekla Dáma. „Já hraju, abych neprohrála. Dávej pozor…“
Rada se shromáždila u stěny na vzdálenějším konci Velké síně a mágové si prohlíželi to, co ji teď více než z poloviny pokrývalo.
„Zajímavý efekt,“ řekl nakonec Výsměšek. „Jak rychle se to asi pohybovalo, co myslíte?“
„Asi osm set kilometrů za hodinu,“ odpověděl Rozšafín. „Říkám si, jestli jsme nebyli příliš nedočkaví. Hex uvádí —“
„Při startu z místa na osm set kilometrů v hodině?“ řekl lektor Zaniklých run. „To.musel být pěkný šok.“
„Určitě,“ přikývl Výsměšek, „ale předpokládám, že vzhledem k tomu, jak rychle to přišlo, bylo to právě díky té rychlosti milosrdné.“