„A také musíme být rádi, že to nebyl Mrakoplaš.“
Několik mágů se rozkašlalo. Děkan o pár kroků ustoupil.
„Ale co to je?“
„Bylo,“ opravil ho Rozšafín Ctibum.
„Mohli bychom se podívat do bestiáře,“ navrhl Vzoromil Výsměšek. „Nemělo by být těžké to tam najít. Šedé. Mocné zadní nohy a tlapy dlouhé jako klaunské boty. Uši jako králík. Silný špičatý ocas. A kromě toho, kolik zvířat může být sedm metrů širokých, dva a půl centimetru silných a prakticky uvařených? To hodně zužuje výběr, nemyslíte si?“
„Ne že bych chtěl na celou tu situaci vrhat stín,“ ozval se děkan, „ale když to není Mrakoplaš, tak kde je?“
„Jsem si jistý, že pan Ctibum nám poskytne vysvětlení, kde v těch jeho slavných výpočtech došlo k chybě.“.
Rozšafínovi poklesla spodní čelist.
Pak řekl tak kysele, jak si jen troufclass="underline" „Pravděpodobně jsem podle vás zapomněl vzít v úvahu, že v trojúhelníku jsou tři pravé úhly, že? Ehm. Budu si to muset probrat celé zpátky, ale už teď odhaduju, že se nám do procesu, v němž mělo dojít k dvoustrannému magickému přesunu, musel nějak přimíchat ještě jeden vedlejší komponent. Je možné, že v tom konkrétním okamžiku byla střední hodnota určující těžnici onoho trojúhelníka mírně deformována, a to způsobilo, že se v přepravním koridoru vytvořil nečekaný defekt, uzlina vázaná na bod stejně vzdálený jako ony dva námi uvažované koncové body. Tento bod fungoval prakticky jako určující základ k třetí Náhonemově rovnici a Zatrávníkův zákon více méně zaručil, že se celá situace znovu stabilizovala, ale došlo k tomu pochopitelně tak, že vznikly tři nezávisle oddělené body a z každého z nich se přesunula zhruba stejná hmota na další následující bod. Nejsem si jistý, proč se ta třetí hmota u nás objevila tak nesmírně rychle, ale je možné, že onen neobvyklý nárůst rychlosti mohl být zapříčiněn nečekaně náhlým vznikem onoho uzlu. Chápu, že to mohlo nabrat poměrně velkou rychlost, ale nevěřím, že je to v přirozeném stavu vařené.“
„Víte,“ řekl Výsměšek, „myslím, že některým částem z vašeho výkladu celkem rozumím? Rozhodně alespoň některým kratším slovům.“
„Ale vždyť je to tak jednoduché,“ mávl kvestor ležérně rukou. „Poslali jsme tu… psí věc zpátky do Visovisu. Mrakoplaše to tím pádem odneslo někam jinam. A z místa, kde přistál Mrakoplaš, sem přiletěla tahle věc. Prostě a jednoduše jako v té hře ‚Pošli to dál‘.“
„Vidíte?“ obrátil se Výsměšek k Ctibumovi. Používáte jazyk, kterému rozumí kvestor. A ten dnes celé dopoledne honil uschlou žábu.“
Do síně vešel knihovník, který se potácel pod vahou obrovského atlasu.
„Oook.“
„No, tak nám alespoň budete moci ukázat, kde toho člověka máme,“ řekl Výsměšek.
Ctibum si vytáhl z klobouku pravítko a kružítko.
„Dobrá, takže budeme-li předpokládat, že se Mrakoplaš nacházel uprostřed Vyvažovacího světadílu,“ řekl, „tak nám stačí narýsovat si —“
„Oook!“
„Ujišťuji vás, že jsem chtěl použít jen velmi měkkou tužku —“
„Eeek.“
„Dobrá… tak nám stačí představit si, chápete, třetí bod ležící od původních dvou bodů stejně daleko, jako leží ony od sebe… ehm… to bude někde v Okrajovém oceánu, nebo možná dokonce až za Okrajem.“
„Nedokážu si představit, že by tahle věc žila v moři,“ zavrtěl hlavou Výsměšek a podíval se na nedávno jemně rozvrstvené tělo.
„V tom případě musíme hledat na opačné straně —“
Mágové se shlukli kolem.
Tam něco opravdu bylo.
„Vždyť to není ani pořádně zakresleno,“ zabručel děkan.
„To proto, že si nikdo není tak docela jistý, zda to opravdu existuje,“ řekl starší pAsák.
Rozkládalo se to uprostřed oceánu. Byl to světadíl, velmi malý na zeměplošské poměry.
„XXXX,“ četl Rozšafín.
„To na mapu napsali jenom proto, že nikdo neví, jak se to doopravdy jmenuje,“ ušklíbl se Výsměšek.
„Tak tam jsme ho tedy poslali,“ zasmušil se poněkud Rozšafín, „na místo, o kterém ani nevíme jistě, zda existuje?“
„Ale jděte, teď už přece víme, že existuje,“ uklidňoval ho Výsměšek. „Musí existovat. Musí. A taky to musí být pěkně bohatá zem, když tam i krysy dorostou takové velikosti.“
„Půjdu a podívám se, jestli bychom nemohli —“ začal Rozšafín Ctibum.
„Nic takového,“ odpověděl Výsměšek pevně. „Ne, mnohokrát vám děkuji. Příště by nám mohl kolem hlav prosvištět slon, a to už by bylo pořádné šplouchnutí! Ne. Dopřejte tomu ubohému chlapíkovi trochu oddechu. Budeme muset vymyslet něco jiného…“
Spokojeně si zamnul ruce. „Mám takové tušení, že je čas k večeři.“
„Hm,“ přikývl starší pAsák. „Myslíte, že to bylo chytré, zapálit ten provázek, když jsme vraceli tu věc?“
„Jistěže,“ přikývl rezolutně Výsměšek a v čele společnosti vykročil ke stolu. „Tak alespoň nebude moci nikdo říci, že jsme to nevrátili přesně ve stejném stavu, v jakém jsme to dostali…“
Hex tiše snil ve své místnosti.
Mágové měli pravdu. Hex neuměl myslet.
Ale přesto neexistovala slova, která by popsala, co umí.
Dokonce ani Hex nevěděl, co všechno umí.
Ale už brzo to měl zjistit.
Husí brk skřípal a odstřikoval inkoust nad novým archem papíru a psal z naprosto nepochopitelného důvodu roční kalendář ozdobený v záhlaví mírně hranatým obrázkem malého panáčkujícího pejska.
Zem byla červená stejně jako ve Visovisu. Jenže zatímco tam to byla zem tak úrodná, že když jste zapomněli ráno na zahrádce židli, měli jste z ní večer čtyři malé stromky, tady to byl písek, který jako by zčervenal po těch tisících let, kdy se vyhříval na slunci nekonečného léta.
Místy bylo vidět chomáče nažloutlé trávy a nízké šedozelené stromy. Ale co bylo naprosto všude, to bylo vedro.
Zvláště viditelné to bylo na jezírku pod falešnými gumovníky, z nějž se kouřilo.
Z oblaků páry se vynořila postava, která si bezmyšlenkovitě obírala spálenou kůži z brady.
Mrakoplaš počkal, až se jeho osobní svět přestal otáčet, a soustředil se na čtyři muže, kteří ho pozorovali.
Byli černí, tváře měli pomalovány bílými linkami a spirálami a všichni dohromady neměli víc než půl čtverečního metru oblečení.
Byly tři důvody, proč Mrakoplaš nemohl být rasistou. V životě už tolikrát skončil na těch nejpodivnějších místech, že neměl čas vytvořit si podobný způsob myšlení. Kromě toho, kdyby o tom nějak důkladně přemýšlel, ty nejhorší věci mu provedli úplně bledí lidé s bohatou garderobou. To byly první dva důvody.
Třetí spočíval v tom, že oni čtyři muži, kteří se právě zvedali ze dřepu, měli oštěpy, jejichž špičky mířily na Mrakoplaše. Je třeba říci, že v pohledu na čtyři lesklé hroty mířící přímo na vaše hrdlo je něco, co vyvolává nekonečný respekt a mačká vám na jazyk slovo „pane“.
Jeden z mužů pokrčil rameny a sklonil oštěp.
„Dobrý den, muži,“ řekl.
To znamenalo, že zbyly jen tři oštěpy, což bylo jisté vylepšení.
„Ehm. Tohle není Neviditelná univerzita, že, pane?“ řekl Mrakoplaš.
To už na něj přestaly ukazovat i ostatní oštěpy. Muži se začali usmívat. Měli neuvěřitelně bílé zuby.
„Klač? Jakazačistán? Mně to připadá jako Jakazačistán,“ opakoval Mrakoplaš a v hlase se mu chvěla naděje.