Milan Kundera
ŽERT
I
Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na
hlavním náměstí (po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i
jako mladík) a necítil jsem žádné dojetí; naopak pomyslil jsem, že to ploché
náměstí, nad jehož střechami ční radniční věž (podobná vojáku se
starodávnou helmou), vypadá jako velké kasárenské cvičiště a že vojenská
minulost tohoto jihomoravského města, tvořícího kdysi val proti vpádům
Maďarů i Turků, vtiskla do jeho tváře rys neodvolatelné ohavnosti.
Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k
němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let
nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu),
maminku tu mám pohřbenu v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal
jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její
důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé ,jako
ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v
souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž
konec konců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně
přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že
to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval
podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným
časem.
Ještě jednou jsem uštěpačně obhlédl nepěkné náměstí a pak jsem se k
němu otočil zády a dal se ulicí k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh.
Vrátný mi podal klíč s dřevěnou hruškou a řekclass="underline" "Druhé poschodí." Pokoj
byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle
postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří
docela maličké oprýskané umyvadélko. Položil jsem aktovku na stůl a
otevřel okno: výhled byl do dvora a na domy, jež ukazovaly hoIelu holá a
špinavá záda. Zavřel jsem okno, zatáhl záclony a šel jsem k umývadlu, jež
mělo dva kohoutky, jeden označený červeně, druhý modře; zkusil jsem je a z
obou tekla studená voda. Podíval jsem se na stůl; ten ještě jakžtakž ušel,
láhev s dvěma sklenkami by se na něj docela dobře vešla, horší však bylo, že
u stolu mohl sedět jen jeden člověk, protože v místnosti nebyla druhá židle.
Přistavil jsem stůl k posteli a zkusil jsem si k němu na postel sednout, ale
postel byla příliš nízká a stolek příliš vysoký; postel se pode mnou navíc
natolik prohnula, že mi bylo rázem jasno, že nejenom může jen těžko sloužit
k sezení, ale že i funkci postele hude plnit pochybně. Opřel jsem se do ní
pěstmi; pak jsem si do ní lehl zvedaje opatrně obuté nohy do výše, abych
jimi neušpinil (celkem čistou) přikrývku a plachtu. Postel se pode mnou
propadla a ležel jsem v ní jak v houpací síti nebo jako v uzoučkém hrobě:
nebylo možno si představit, že by na této posteli se mnou ještě někdo ležel.
Sedl jsem si na židli, zadíval se do prosvětlených záclon a zamyslil se. V té
chvíli bylo slyšet z chodby kroky a hlasy; byli to dva lidé, muž a žena,
vyprávěli si a bylo rozumět každému jejich slovu: mluvili o nějakém Petrovi,
který utekl z domu, a o nějaké tetě Kláře, která je pitomá a kluka hýčká; pak
bylo slyšet klíč v zámku, otevření dveří a hlasy pokračovaly v sousedícím
pokoji; bylo slyšet ženiny vzdechy (ano, bylo slyšet i pouhé vzdechy!) a
mužovo předsevzetí, že si konečně s Klárou jaksepatří promluví.
Vstal jsem a byl jsem rozhodnut; umyl jsem si ještě v umyvadélku ruce,
otřel je do ručníku a odešel jsem z hotelu, i když jsem zpočátku nevěděl,
kam vlastně půjdu. Jen to jsem věděl, že nemám-li zdar celé své cesty (cesty
značně daleké a namáhavé) uvést v nejistotu pouhou nevhodností
hotelového pokoje, musím se, i když se mi do toho vůbec nechtělo, obrátit
na nějakého zdejšího známého s důvěrnou žádostí. Nechal jsem si rychle
projít hlavou všechny staré tváře z mládí, ale všechny jsem je hned zamítal,
už proto, že by mne důvěrnost požadované služby zavazovala k pracnému
přemosťovánÍ dlouhých let, kdy jsem se s nimi neviděl - a k tomu jsem
vůhec neměl chuť. Ale pak jsem si vzpomněl, že tu pravděpodobně žije
člověk, přistěhovalec, kterému jsem tu před léty sám zprostředkoval místo a
který bude, jak ho znám, velmi rád, dostane-li se mu příležitost oplatit mi
službu službou. Byl to podivín, zároveň úzkostlivě mravný a zároveň divně
neklidný a nestálý, s nímž, pokud vím, se rozvedla před léty žena prostě
proto, že žil všude jinde jen ne s ní a s jejich synem. Teď jsem už jen trnul,
jestli se mi znovu neoženil, protože to by ztěžovalo splnění mé žádosti, a
spěchal jsem rychle k nemocnici.
Zdejší nemocnice, to je komplex budov a pavilónů roztroušených na
rozsáhlé zahradní prostoře; vešel jsem do malé nevzhledné budky u brány a
poprosil vrátného za stolem, aby mne spojil s virologií; přisunul mi telefon
na kraj stolu a řekclass="underline" "Nula dva." Vytočil jsem si tedy nula dva a dověděl se, že doktor Kostka právě před několika vteřinami odešel a je na cestě k východu.
Sedl jsem si na lavičku poblíž brány, abych ho nemohl minout, okouněl jsem
po mužích, co tu bloumali v modrobíle pruhovaných nemocničních pláštích,
a pak jsem ho uviděclass="underline" šel zamyšleně, vysoký, hubený, sympaticky
nevzhledný, ano, byl to on. Vstal jsem z lavičky a šel jsem přímo proti němu
tak, jako bych do něho chtěl vrazit, pohlédl na mne dotčeně, ale vzápětí mne
poznal a rozpřáhl ruce. Zdálo se mi, že jeho překvapení je téměř šťastné a
bezprostřednost , s jakou mne vítal, mne potěšila.
Vysvětlil jsem mu, že jsem sem přijel před necelou hodinou kvůli nějaké
bezvýznamné záležitosti, která mne tu zdrží asi dva dny, a on ihned projevil
radostný údiv, že má první cesta vedla za ním. Bylo mi najednou
nepříjemné, že jsem za ním nepřišel nezištně , jen kvůli němu samotnému, a
že i otázka, kterou mu právě kladu (zeptal jsem se ho hodře, zda už se
podruhé oženil), jen předstírá opravdovou účast a je ve skutečnosti
vypočítavě praktická. Řekl mi (k mému uspokojení), že je stále sám.
Prohlásil jsem, že si toho musíme mnoho říct. Souhlasil a litoval, že má
bohužel čas sotva něco přes hodinu, protože se musí ještě do nemocnice
vrátit a večer pak odjíždí z města autobusem. "Vy nebydlíte zde?" zděsil
jsem se. Ujistil mne, že tu bydlí, že má v novostavbě garsoniéru, ale že "není
dobře člověku samotnému", Vysvitlo, že Kostka má v jiném městě dvacet
kilometrů odtud snoubenku, učitelku, prý dokonce s dvoupokojovým bytem.
"Odstěhujete se časem k ní?" ptal jsem se ho. Řekl, že by těžko hledal v
jiném městě tak zajímavé zaměstnání, jaké jsem mu tu pomohl najít, a
naopak jeho snoubenka by s obtížemi hledala místo zde. Začal jsem
proklínat (docela upřímně) těžkopádnost naší hyrokracie, která není s to
vyjít vstříc muži a ženě, ahy mohli společně žít. "Uklidněte se, Ludvíku," řekl
mi s milou shovívavostí, ,,není to tak docela nesnesitelué. Projezdím sice
něco peněz a něco času, ale moje samota zůstává nedotčena a já jsem