bezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je
atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své
chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu
dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé
spávat v dlouhém řetězu za sebou.
Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi,
že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti
vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí,
že lístek, který jsem jí psal, byl jen žertovnou provokací dívky, kterou jsme
všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu
tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal,
krčil čelem a řekl, že uvidí.
Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal
jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se
snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem
se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem
se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru;
někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s
sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději.
Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem
mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho
dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o
něčem mluvit."
A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už
podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod
kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo,
stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to
všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou
soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou
korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A
nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí.
Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se
jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se.
Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se
na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti
líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla
váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli,
a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici?
"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat."
,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou
mluvili; kdyby ji neznali, nebyli by si tě volali."
"Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst,
tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a
jak smýšlíš," ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co
jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho,
zač bojujem a proč žijem.
Co jsem měl Markétě vykládat? Požádal jsem ji, aby pokračovala a řekla,
co bylo dál.
Markéta řekla, že si lístek přečetli a užasli. Ptali se jí, co na to říká. Řekla, že
je to hrozné. Ptali se jí, proč jim to sama nepřišla ukázat. Pokrčila rameny.
Ptali se jí, jestli neví, co je to bdělost a ostražitost. Sklonila hlavu. Ptali se jí,
jestli neví, kolik má strana nepřátel. Řekla jim, že to ví, ale že nevěřila, že by
soudruh Jahn... " Zeptali se jí, jestli mne dobře zná. Zeptali se jí, jaký jsem.
Řekla, že jsem divný. Že sice chvíli myslí, že jsem pevný komunista, ale že
někdy řeknu něco, co by komunista nikdy neměl říci. Ptali se jí, co například
takového říkám. Řekla, že si nic konkrétního nepamatuje, ale že mi nic není
svaté. Řekli, že je to vidět podle té pohlednice jasně. Řekla jim, že prý se se
mnou často o mnoho věcí hádala. A řekla jim ještě, že mluvím jinak na
schůzích a jinak s ní. Na schůzích jsem prý samé nadšení, kdežto s ní jen o
všem žertuju a všechno zlehčuju. Zeptali se jí, jestli si myslí, že může být
takový člověk členem strany. Pokrčila rameny. Zeptali se jí, zda by strana
vybudovala socialismus, kdyby její členové prohlašovali, že optimismus je
opium lidstva. Řekla, že taková strana by socialismus nevybudovala. Řekli jí,
že to stačí. A že prý mi nemá zatím nic říkat, protože chtějí dávat pozor, co
budu psát dál. Řekla jim, že už mne nechce nikdy vidět. Odpověděli jí, že by
to nebylo správné, že by mi naopak měla zatím psát, aby se ukázalo, co ve
mně ještě je.
"A tys jim potom ukazovala moje dopisy?" zeptal jsem se Markéty,
červenaje se až do hloubi duše při vzpomínce na své zamilované výlevy.
"Co jsem měla dělat?" řekla Markéta. "Ale sama jsem ti už po tom všem
opravdu nemohla psát. Nebudu si přece psát s někým jen proto, abych mu
dělala vějičku. Napsala jsem ti ještě pohlednici a dost. Nechtěla jsem se s
tebou vidět, protože jsem ti nesměla nic říct a bála jsem se, aby ses mne na
něco neptal a já ti nemusela do očí lhát, protože lžu nerada."
Zeptal jsem se Markéty, co ji tedy přimělo, aby se se mnou dnes sešla.
Řekla mi, že příčinou toho byl soudruh Zemánek. Potkal ji po prázdninách
na chodbě fakulty a vzal ji s sebou do malé místnůstky, kde měla stranická
organizace přírodovědecké fakulty svůj sekretariát. Řekl jí, že dostal zprávu
o tom, že jsem jí napsal na školení pohlednici s protistranickými výroky.
Zeptal se jí, co to bylo za věty. Řekla mu to. Zeptal se jí, co na to říká. Řekla
mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou
ještě chodí. Byla v rozpacích a odpověděla neurčitě. Řekl jí, že o ní došla na
fakultu ze školení velmi příznivá zpráva a že s ní fakultní organizace počítá.
Řekla, že je ráda. Řekl jí, že se jí nechce míchat do soukromí, ale že si myslí,
že člověk se pozná podle toho, s kým se stýká, jakého druha si vyvolí, a že by
nesvědčilo příliš v její prospěch, kdyby si vyvolila právě mne.
Tohle se prý Markétě po několika týdnech rozleželo v hlavě. Už se mnou
několik měsíců nechodila, takže Zemánkova pobídka byla vlastně zbytečná;
a přece právě tato pobídka ji přiměla k tomu, že začala přemýšlet, není-li
kruté a mravně nepřípustné vybízet někoho, aby se rozešel se svým druhem
jen proto, že ten druh pochybil, a nebylo-li tedy nespravedlivé i to, že se se
mnou sama už předtím rozešla. Navštívila soudruha, který o prázdninách
vedl školení, zeptala se ho, jestli stále platí příkaz, že mi nesmí nic říct, co se
kolem pohlednice událo, a když se dověděla, že už není důvodů něco tajit,
zastavila mne a požádala o rozhovor.
A teď se mi tedy svěřuje s tím, co ji trápí a tíží: ano, jednala špatně, když se
rozhodla, že se se mnou nebude vídat; žádný člověk přece není ztracený, i