kdyby se dopustil sebevětších chyb. Prý si vzpomínala na Alexeje Tolstého,
který byl bělogvardějec a emigrant, a přece se z něho nakonec stal velký
socialistický spisovatel. A vzpomínala si prý také na sovětský film Čestný
soud (film tehdy velmi populární v stranickém prostředí), v němž jakýsi
sovětský vědec-lékař dal svůj objev dříve k dispozici zahraniční veřejnosti
než veřejnosti domácí, což zavánělo kosmopolitismem a zradou; Markéta se
dojatě dovolávala hlavně závěru filmu: vědec byl nakonec odsouzen čestným
soudem svých kolegů, ale milující žena odsouzeného manžela neopustila,
nýbrž se snažila do něho vlít sílu, aby mohl těžkou vinu zase napravit.
"Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš," řekl jsem.
,,Ano," řekla Markéta a chytla mne za ruku.
"A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?"
"Myslím, že ano," řekla Markéta.
"Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?"
"Myslím si, Ludvíku, že ne."
Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos
prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před
měsíci marně dobývaclass="underline" poháněna patosem spasitelství jak parou parolod',
oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou
podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo
ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou,
nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před
vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu
vzít, protože jsem nemohl připustit svou vinu a souhlasit s nesnesitelným
ortelem; nemohl jsem slyšet, jak někdo, kdo mi má být blízký, tu vinu i ten
ortel připouští.
Nesouhlasil jsem s Markétou, odmítl jsem ji a ztratil jsem ji, ale je to
pravda, že jsem se cítil nevinný? Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o
směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu
zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidčt tři věty na pohlednici
očima těch, kteří mne vyšetřovali; začal jsem se těch vět děsit a lekal jsem
se, že na mne pod pláštíkem legrace vyzrazují snad opravdu něco velmi
vážné- ho, totiž to, že jsem nikdy nesplynul zcela s tělem strany, že jsem
nikdy nebyl skutečným proletářským revolucionářem, nýbrž že jsem se na
základě pouhého (!) rozhodnutí "dal k revolucionářům" (pociťovali jsme
totiž proletářské revolucionářství, abych tak řekl, nikoli za věc volby, nýbrž
za věc podstaty: člověk revolucionářem buď je, a potom splývá s hnutím v
jediné kolektivní tělo, myslí jeho hlavou a cítí jeho srdcem, anebo jím není,
a pak mu nezbývá než pouze chtít jím být; ale pak je také nepřetržitě vinen
tím, že jím není: je vinen svou osamostatnělostí, jinakostí, svým
nesplynutím).
Když si dnes vzpomínám na svůj tehdejší stav, vybavuje se mi v analogii
nesmírná moc křesťanství, které sugeruje věřícímu jeho základní a
nepřetržitou hříšnost; i já jsem stál (a všichni jsme tak stáli) tváří v tvář
revoluci a její straně s hlavou ustavičně sklopenou, takže jsem se pozvolna
smiřoval s tím, že mé věty, jakkoli byly myšleny žertem, jsou přesto
proviněním, a hlavou se mi začalo odvíjet sebekritické zpytování: říkal jsem
si, že ty věty mne nenapadly jen tak náhodou, že mi přece už dříve (a zřejmě
právem) vytýkali soudruzi "pozůstatky individualismu" a "intelektuálství"; říkal jsem si, že jsem se začal příliš samolibě zhlížet ve svém vzdělání,
studentském stavu a intelektuálské budoucnosti a že můj otec, dělník, který
zemřel za války v koncentračním táboře, by sotva rozuměl mému cynismu;
vyčítal jsem si, že jeho dělnické smýšlení je ve mně, žel, asi mrtvo; vyčítal
jsem si všechno možné a smiřoval se i s nutností nějakého trestu; bránil
jsem se už pouze jedinému: abych byl vyloučen ze strany a označen tím za
jejího nepřítele; žít jako označený nepřítel toho, co jsem si vyvolil už jako
mladý chlapec a na čem jsem opravdu lpěl, mi připadalo zoufalé.
Takovou sebekritiku, která byla zároveň úpěnlivou obranou, jsem pronesl
stokrát v duchu, nejmíň desetkrát před různými výbory a komisemi a
nakonec i na rozhodující plenární schůzi naší fakulty, kde o mně a o mém
provinění pronesl Zemánek úvodní referát (působivý, brilantní,
nezapomenutelný) a navrhl jménem výboru; abych byl vyloučen ze strany.
Diskuse se po mém sebekritickém vystoupení rozvíjela v můj neprospěch;
nikdo se mne nezastal a nakonec všichni (bylo jich asi sto a mezi nimi moji
učitelé i moji nejbližší kolegové), ano všichni do jednoho pozvedli ruce, aby
schválili nejenom mé vyloučení ze strany, nýbrž (a to jsem vůbec nečekal) i
můj nucený odchod ze studia.
Ještě téže noci po schůzi jsem sedl na vlak a odjel domů, jenomže domov
mi nemohl přinést žádnou útěchu, už proto, že jsem se několik dnů vůbec
neodvážil říci mamince, která se pyšně zhlížela v mých studiích, co se stalo.
Zato hned druhého dne stavil se u mne Jaroslav, kamarád z gymnasia a z
cimbálové kapely, v níž jsem jako gymnasista hrával, a jásal, že mne zastihl
doma: prý se pozítří žení a musím mu jít za svědka. Nemohl jsem to
starému kamarádovi odmítnout a nezbývalo mi, než tedy oslavit svůj pád
svatebním veselím.
Jaroslav byl totiž ještě ke všemu zatvrzelý slovácký patriot a folklorista,
takže zneužil vlastní svatby pro své národopisné vášně a uspořádal ji podle
starých lidových zvyků: v krojích, s cimbálovou kapelou, se starosvatem
pronášejícím ozdobné řeči, s přenášením nevěsty přes práh, s písněmi a
prostě se všemi celodenními ceremoniemi, které ovšem rekonstruoval
mnohem spíš z národopisných knih než z živé paměti. Ale všiml jsem si
čehosi divného: kamarád Jaroslav, čerstvý vedoucí znamenitě prosperu-
jícího souboru písní a tanců, se sice držel všech možných starých zvyklostí,
ale (pamětliv zřejmě své kariéry a poslušen ateistických hesel) nešel se
svatebčany do kostela, přestože tradiční lidová svatba byla bez faráře a
božího požehnání nemyslitelná; nechal starosvata přednášet všechny lidové
obřadné řeči, ale pečlivě z nich vyškrtal jakékoli biblické motivy, přestože
právě ony tvořily hlavní obrazný materiál lidových svatebních promluv.
Smutek, který mi bránil ztotožnit se s opilým svatebním veselím, umožnil
mi, že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a
na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše. A když mne pak
Jaroslav požádal, abych si vzal (na sentimentální paměť svého někdejšího
účinkování v kapele) klarinet a zasedl mezi ostatní hráče, odmítl jsem to.
Vybavilo se mi totiž, jak jsem takhle hrával poslední dva roky na Prvního
máje a jak Pražák Zemánek tančil vedle mne v kroji, rozpřahoval ruce a
zpíval. Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to
folklórní vřískání z duše protiví, protiví, protiví ...
____________________________________________________
___________
(5)
Pozbyv studia, pozbyl jsem i nároku na odklad vojenské služby, a tak jsem