už jen čekal na podzimní odvody; čekání jsem vyplnil dvěma dlouhými
brigádami: pracoval jsem nejdřív na silnici, která se opravovala někde u
Gottwaldova, ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty,
továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho
rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém
škaredém ostravském předměstí.
Stál jsem na kasárenském dvoře s jinými mladíky předvolanými ke
stejnému útvaru; neznali jsme se; v příšeří této prvotní vzájemné
neobeznámenosti vystoupí na druhých ostře do popředí rysy hrubosti a
cizosti; tak to bylo i tentokrát a jediné, co nás lidsky spojovalo, byla nejasná
budoucnost, o níž mezi námi přelétávaly stručné dohady. Někteří tvrdili, že
jsme u černých, jiní to popírali, někteří dokonce nevěděli vůbec, co to
znamená. Já jsem to věděl a přijímal jsem proto tyto domněnky s úlekem.
Pak pro nás přišel četař a odvedl nás do jednoho baráku; nahrnuli jsme se
do chodby a chodbou do jakési větší místnosti, kde byly kolem dokola samé
obrovské nástěnky s hesly, fotografiemi a neumělými kresbami; na čelní
straně byl z vystříhaného červeného papíru našpendlen velký nápis:
BUDUJEME SOCIALISMUS a pod tím nápisem byla židle a u ní stál
maličký vyhublý stařík. Četař ukázal na jednoho z nás a ten se musil posadit
na židli. Stařík mu uvázal kolem krku bílou plachtu, pak sáhl do aktovky,
kterou měl opřenu o nohu židle, vytáhl střihací strojek a zajel jím chlapci do
vlasů.
Na holičově židli začínal běžící pás, který nás měl přetvořit ve vojáky: ze
židle, na níž jsme pozbyli vlasů, jsme byli oddisponováni do sousední
místnosti, tam jsme se museli svléknout donaha, zabalit šaty do papírového
pytle, převázat provázkem a odevzdat u okénka; nazí a holohlaví jsme pak
šli přes chodbu do další místnosti, kde jsme vyfasovali noční košile; v
nočních košilích jsme šli do dalších dveří, kde jsme dostali vojenské boty -
půllitráky; v půllitrácích a noční košili jsme pak pochodovali přes dvůr do
dalšího baráku, kde jsme dostali košile, spodky, onuce, opasek a mundúr
(na blůzách byly černé výložky!); a konečně jsme došli k poslednímu
baráku, kde poddůstojník četl nahlas naše jména, rozděloval nás do
družstev a přiděloval nám v baráku místnosti a lůžka.
Tak hbitě byl každý z nás zbaven své osobní vůle a stal se něčím, co se
navenek podobalo věci (věci disponované, posílané, zařazované,
odvelované) a uvnitř člověku (trpícímu, nazlobenému, obávajícímu se); byli
jsme ještě téhož dne odveleni k nástupu, pak na večeři, pak na lůžka; ráno
jsme byli probuzeni a odvedeni na důl; na dole rozděleni podle družstev do
pracovních part a obdařeni nástrojem (vrtačkou, lopatou, kahancem), s
kterým téměř nikdo z nás neuměl zacházet; potom nás těžní klec zavezla
pod zem.
Když jsme s bolavým tělem vyfárali, čekali na nás poddůstojníci, seřadili
nás a odvedli zase do kasáren; naobědvali jsme se a odpoledne bylo
pořadové cvičení, po pořadovém cvičení úklid, politická výchova, povinný
zpěv; místo soukromého života místnost s dvacíti lůžky. A tak to šlo den ze
dne.
Zvěcnění, které nás postihlo, zdálo se mi být v prvních dnech zcela
neprůhledné; neosobní, nařízené funkce, které jsme vykonávali, zastoupily
veškeré naše lidské projevy; ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní,
způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako
když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu
průhlednět a i v tom " přítmí zvěcněnosti" začínalo být vidět na lidech
lidské. Musím ovšem přiznat, že já jsem byl jeden z posledních, kteří si
uměli na změněnou "světelnost" akomodovat zrak.
Bylo to tím, že jsem celou bytostí odmítal přijmout svůj úděl. Vojáci s
černými výložkami, mezi nimiž jsem se octl, cvičili totiž pouze pořadově,
beze zbraně, a pracovali v dolech. Byli za svou práci placeni (v tom směru na
tom byli lépe než jiní vojáci), ale to pro mne byla chabá útěcha, pomyslil-li
jsem, že to byli výhradně lidé, jimž mladá socialistická republika nechtěla
svěřit zbraň, protože je považovala za své nepřátele. Samozřejmě, že z toho
plynulo krutější zacházení i hrozivé nebezpečí, že se prezenční služba může
protáhnout déle než na povinné dva roky, ale já jsem se nejvíc děsil toho
prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své
úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s
doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi
černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli,
nechtěl jsem se mezi nimi aklimatizovat. S vycházkami to bylo v tehdejší
době velmi zlé (na vycházku neměl voják nárok, dostával ji pouze jako
odměnu, což prakticky znamenalo, že se dostal ven tak jednou za čtrnáct dní
- v sobotu), ale já v těch dnech, kdy se vojáci vyhrnuli v partách do hospod a
za holkama, jsem býval raději sám; zalehl jsem na postel na ubikaci, snažil
jsem si něco číst, nebo dokonce studovat (matematikovi stačí ostatně k práci
tužka a papír) a stravoval jsem se ve své nepřizpůsobitelnosti; věřil jsem, že
tu mám jen jediný úkoclass="underline" pokračovat v zápasu o svou politickou čest, o své
právo ,,nebýt nepřítel", o své právo dostat se odtud.
Navštívil jsem několikrát politruka útvaru a snažil se ho přesvědčit, že
jsem se octl mezi černými omylem; že jsem byl ze strany vyloučen pro své
intelektuálství a cynismus, ale ne jako nepřítel socialismu; vysvětloval jsem
znovu (už pokolikáté!) směšnou historii pohlednice, historii, která však už
vůbec nebyla směšná, nýbrž se stávala v souvislosti s mými černými
výložkami čím dál podezřelejší a zdála se skrývat něco, co zamlčuju. Musím
však po pravdě říci, že politruk mne vyslechl trpělivě a projevil téměř
nečekané pochopení pro mou touhu po ospravedlnění; opravdu se pak
někde nahoře (jak neviditelné určení místa!) tázal po mé věci, ale nakonec si
mne zavolal a řekl mi s upřímnou trpkostí:
"Proč jsi mne klamal? Dověděl jsem se, že jsi trockista."
Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé
osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů;
pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem
skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli
jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen
já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který
musím nést.
Nicméně nechtěl jsem kapitulovat. Chtěl jsem svou nepodobnost skutečně
nést: být dále tím, kým bylo rozhodnuto, že nejsem.
Trvalo mi nějakých těch čtrnáct dnů, než jsem si jakžtakž zvykl na
namáhavou práci v dolech, v ruce s těžkou vrtačkou, jejíž chvění jsem cítil
vibrovat v těle až zas do příštího rána. Ale dřel jsem poctivě a s jakousi
zuřivostí; chtěl jsem podávat údernické výkony a brzy se mi to začalo dařit.
Jenomže nikdo v tom neviděl projev mé uvědomělosti. Byli jsme přece
všichni za svou práci placeni (strhávali nám sice na stravu a bydlení, ale i