tak jsme dostávali na ruku dost!), a proto i mnozí jiní, ať byli jakéhokoliv
smýšlení, pracovali se značnou vervou, aby urvali z těch zbytečných let
alespoň něco užitečného.
I když nás všichni považovali za zběsilé nepřátele režimu, zachovávaly se v
kasárnách všechny formy veřejného života běžné v socialistických
kolektivech; my, nepřátelé režimu, pořádali jsme pod dohledem politruka
desetiminutovky, měli jsme denně politické besedy, musili jsme pečovat o
nástěnky, do nichž jsme lepili fotografie socialistických státníků a malovali
hesla o šťastné budoucnosti. Hlásil jsem se zpočátku téměř demonstrativně
o všechny tyto práce. Ale ani v tom neviděl nikdo známku uvčdomělosti,
hlásili se o to přece i jiní, když potřebovali, aby si jich velitel všiml a povolil
jim vycházku. Nikdo z vojínů nevnímal tuto politickou činnost jako
politickou činnost, nýbrž jen jako bezobsažnou posunčinu, kterou je nutno
odvésti těm, kteří nás mají v moci.
A tak jsem pochopil, že i tento můj vzdor je marný, že už i svou
"nepodobnost" vnímám jen já sám a pro jiné je neviditelná.
Mezi poddůstojníky, jimž jsme byli vydáni napospas, byl černovlasý
Slováček, desátník, který se od ostatních lišil mírností a naprostým
nedostatkem sadismu. Byl mezi námi oblíben, i když někteří z nás říkali
zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti. Poddůstojníci
měli samozřejmě na rozdíl od nás zbraň a čas od času chodili na střelecká
cvičení. Jednou se po takovém cvičení vrátil černovlasý desátníček s velkou
slávou, protože se prý umístil při hodnocení střelby jako první. Mnozí z nás
mu hned hlučně blahopřáli (napůl z dobrosrdečnosti, napůl z legrace);
desátníček se jen rděl.
Náhodou jsem s ním toho dne osamčl a aby řeč nestála, zeptal jsem se ho:
"Jak to děláte, že tak doblře střílíte?"
Desátníček se na mne pátravě podíval a potom řekclass="underline" "Já mám takový
způsob, jak si pomáhám. Já si představuju, že to není terč z plechu, ale
imperialista. A dostanu takový vztek, že se trefím."
Chtěl jsem se ho zeptat, jak si takového imperialistu představuje (jaký má
nos, vlasy, oči, klobouk), ale předběhl mou otázku a řekl mi vážným a
přemýšlivým hlasem: "Já nevím, proč mi všichni gratulujete. Vždyť kdyby
byla válka, já bych přece střílel proti vám!"
Když jsem to slyšel z úst tohoto dobráčka, který na nás neuměl nikdy ani
křiknout a kterého pak kvůli tomu od nás přeložili jinam, pochopil jsem, že
nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z
ruky. Octl jsem se mimo svou životní dráhu.
____________________________________________________
__________
(6)
Ano. Všechny nitě byly přervány.
Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána
byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života.
Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy
předtím. Nebyl to už čas, jak jsem s ním přicházíval do styku kdysi, čas
metamorfovaný do práce, lásky, všebo možného úsilí, čas, který jsem
přijímal nevšímavě, protože i on byl nevtíravý a skrýval se decentně za mou
vlastní činností. Teď ke mně přišel obnažen, sám o sobě, ve své původní a
pravé podobě a donutil mne, abych ho pojmenoval jeho pravým jménem
(neboť ted' jsem žil pouhý čas, pouhý prázdný čas), abych na něj ani chvíli
nezapomínal, abych na něj stále myslil a cítil ustavičně jeho tíži.
Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z
podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám. Žil jsem v pauze.
Nikoli ovšem v orchestrální generálpauze (jejíž rozměr je pevně určen
znaménkem pomlky), nýbrž v pauze bez udaného konce. Nemohli jsme si
(jako to dělali u všech jiných útvarů) ustříhávat dílečky z krejčovského
centimetru, abychom viděli, jak se nám den po dni krátí dvouletá prezenční
služba; černí mohli být totiž na vojně drženi libovolně dlouho. Čtyřicetiletý
Ambroz z druhé roty tu byl už čtvrtý rok.
Být tehdy na vojně a mít doma ženu či snoubenku bylo velice trpké;
znamenalo to být v duchu ustavičně na marné stráži nad jejich
neuhlídatelnou existencí, hlídat v duchu ustavičně jejich osudnou vratkost.
A znamenalo to také ustavičně se těšit na jejich občasný příjezd a ustavičně
se třást o to, aby velitel neodmítl v ten den stanovené volno a žena nepřijela
k bráně kasáren nadarmo. Vyprávělo se mezi černými (s černým humorem),
že důstojníci čekají na tyto neukojené ženy vojáků, že se k nim přidávají a
sklízejí pak plody touhy, jež měly náležet vojákům zadrženým v kasárnách.
Avšak přece jen: u těch, kdo doma nějakou ženu měli, šla pauzou nit, snad
tenká, snad úzkostně tenká a přetrhnutelná nit, ale přece jen nit. Neměl
jsem takovou nit; s Markétkou jsem přerušil jakékoli styky, a pokud mi
docházely nějaké dopisy, tedy jen od maminky ... Co? a to není nit?
Ne to není nit; domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je jen
minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se
vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti
připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak
obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě
trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena!
Zvykal jsem si tedy pomalu na to, že můj život ztratil svou kontinuitu, že
mi vypadl z rukou a že mi nezbude nic jiného než začít konečně být i vnitřně
tam, kde opravdu a neodvolatelně jsem. A tak se můj zrak postupně
akomodoval na ono přítmí zvěcněnosti a já začal vnímat lidi kolem sebe;
později než ostatní, ale přece naštěstí ne tak pozdě, abych se jim byl už zcela
odcizil.
Z onoho přítmí se nejdřív vynořil (stejně jako se mi vynořuje první z
přítmí mé paměti) Honza, Brňák (mluvil téměř nesrozumitelnou periferní
hantýrkou), který se dostal mezi černé, protože ztloukl esenbáka. Ztloukl ho
proto, že to byl prý jeho bývalý spolužák z měšťanky a pohádali se spolu, ale
to si soud vysvětlit nedal, Honza si odseděl půl roku v kriminále a přišel
odtud rovnou k nám. Byl vyučený montér a bylo mu zřejmě zcela jedno,
bude-li dělat zase někdy montéra nebo cokoli jiného; na ničem nelpěl a
projevoval ke své budoucnosti lhostejnost, jež byla zdrojem jeho drzé a
bezstarostné svobodnosti.
Vzácným pocitem svobody se mohl s Honzou měřit jen Bedřich, největší
podivín naší dvacetilůžkové světnice; dostal se mezi nás až dva měsíce po
regulérních zářijových odvodech, protože narukoval původně k pěchotnímu
útvaru, kde však tvrdošíjně odmítal vzít do ruky zbraň, protože se to příčilo
jeho osobitým a přísným náboženským zásadám; nevěděli si s ním tam
rady, zvlášť když zachytili jeho dopisy, které adresoval Trumanovi a
Stalinovi a v nichž pateticky vyzýval oba státníky, aby rozpustili ve jménu
socialistického sbratření všechny armády; z rozpaků mu zpočátku dokonce
dovolili, aby se účastnil pořadových cvičení, takže byl mezi ostatními vojíny