jediný beze zbraně a povely "na rameno zbraň" a "k noze zbraň" vykonával perfektně, ale prázdnýma rukama. Účastníl se i prvních politických lekcí a
horlivě se hlásil k diskusi, v níž horoval proti imperialistickým válečným
paličům. Když však o své újmě vyrobil a vyvěsil v kasárnách plakát, v němž
vyzýval ke složení všech zbraní, žaloval ho vojenský prokurátor pro vzpouru.
Slavný soud byl však natolik zmaten jeho mírovými proslovy, že ho dal
vyšetřit psychiatrům a po delším váhání ho zprostil žaloby a poslal mezi nás.
Bedřich byl rád; to na něm bylo pozoruhodné: byl jediný, kdo si černé vý-
ložky dobrovolně vybojoval a byl št'asten, že je má. Proto se tu cítil
svoboden - i když se jeho svobodnost projevovala ne jako u Honzy drzostí,
nýbrž právě naopak klidnou ukázněností a spokojenou pracovitostí.
Všichni ostatní byli mnohem víc naplněni obavami a tísní: třicetiletý
Maďar Varga z jižního Slovenska, který neznaje národnostních předsudků
bojoval za války v několika armádách a prošel několika zajetími na obou
stranách fronty; zrzavý Petráň, jehož bratr utekl přes hranice a zastřelil
přitom vojáka pohraniční stráže; prosťáček Josef, syn bohatého sedláka z
polabské vesnice (příliš uvykl modravé prostoře, nad níž se viklá skřivánek,
takže měl teď dusivou hrůzu z pekelného podzemí šachet a štol); dvacetiletý
Stáňa, ztřeštěný žižkovský frajer, na kterého napsal místní národní výbor
zdrcující posudek, protože se prý ožral v prvomájovém průvodu a močil pak
schválně u kraje chodníku na očích rozjásaných občanů; Pavel Pěkný,
student práv, který šel v únorových dnech demonstrovat s hloučkem kolegů
proti komunistům (pochopil záhy, že jsem patřil do stejného tábora jako ti,
kteří ho po únoru vyhodili z fakulty, a byl jediný, který mi dával najevo
zlomyslné zadostiučinění, že jsem se ted' dostal tam kam on).
Mohl bych vzpomínat na další vojáky, kteří se mnou sdíleli tehdejší osud,
ale chci se držet jen podstatného: nejraději jsem měl Honzu. Vzpomínám si
na jeden z našich prvních rozhovorů; bylo to o malé přestávce ve štole, kdy
jsme se octli (kousajíce přesnídávku) vedle sebe a Honza mne práskl do
kolena: "Co ty hluchoněmé, co ty seš vlastně zač?" Byl jsem tehdy opravdu
hluchoněmý (obrácen do svých věčných vnitřních sebeobhajob) a ztěžka
jsem se mu snažil vysvětlit (slovy, jejichž umělost a hledanost jsem vzápětí
hned sám nepříjemně cítil), jak jsem se sem dostal a proč sem vlastně
nepatřím. Řekl mi: "Vole a my sem patříme?" Chtěl jsem mu znovu objasnit
svůj názor (hledal jsem přirozenější slova) a Honza, polknuv poslední
sousto, řekl pomalu: "Kdybys byl tak vysoké, jak seš blbé, tak by ti slunko
propálilo lebku." Z té věty se na mne vesele šklebil plebejský duch periférie a
já jsem se náhle zastyděl nad tím, že se pořád zhýčkaně dovolávám
ztracených privilegií, když jsem své přesvědčení přece vystavěl právě na
odporu k privilegiím a zhýčkanosti.
Během času jsem se s Honzou velmi sblížil (Honza mne ctil, že jsem uměl
rychle zpaměti vyřešit všechny početní komplikace spojené s vyplácením
mzdy a zabránil tak několikrát, aby nás vzali na hůl); jednou se mi vysmál,
že trávím jako blbec vycházky v kasárnách, a vytáhl mne s partou ven. Na tu
vycházku si dobře pamatuju; byla nás tenkrát větší parta, asi osm, byl s
námi Stáňa, Varga a taky Čeněk, nedostudovaný umprumák z druhé čety
(dostal se k černým, protože na Umprum maloval tvrdošíjně kubistické
obrazy, zato ted', aby si získal sem tam nějakou výhodu, maloval do všech
vojenských místností velké uhlové kresby husitských bojovníků s palcáty a
cepy). Neměli jsme příliš mnoho možností, kam jít: do vnitřní Ostravy nám
byl přístup zakázán a byly nám povoleny jen některé čtvrti a v nich zas jen
některé hospody. Došli jsme do sousedního předměstí a měli jsme štěstí,
protože v bývalém sále sokolovny, na niž se žádný zákaz nevztahoval, byla
tancovačka. Zaplatili jsme u vchodu nepatrné vstupné a nahrnuli se dovnitř.
Ve velkém sále bylo mnoho stolů a mnoho židlí, lidí méně: všeho všudy
nějakých deset holek; mužů asi třicet a z nich polovina vojáků z tamních
dělostřeleckých kasáren, jak nás uviděli, hned zpozorněli a my jsme cítili na
kůži, že si nás prohlížejí a počítají. Usadili jsme se u dlouhého prázdného
stolu, poručili si láhev vodky, avšak ošklivá servírka stroze prohlásila, že je
zakázáno alkohol čepovat, takže Honza objednal osm limonád; pak vybral
od každého bankovku a vrátil se za chvíli s třemi láhvemi rumu, kterým
jsme si pak pod stolem skle- nice s limonádou dolévali. Dělali jsme to s
největší tajností, protože jsme viděli, jak nás dělostřelci bedlivě střeží, a
věděli jsme, že by nebyli nijak od toho, aby na nás nedovolené konzumování
alkoholu prozradili. Ozbrojené útvary k nám totiž chovaly hluboké
nepřátelství: viděli v nás jednak podezřelé živly, vrahy, zločince a nepřátele
připravené (ve smyslu tehdejší špionážní literatury) provést kdykoliv
úkladnou vraždu jejich pokojných rodin, jednak (a to bylo snad důležitější)
nám záviděli, že jsme měli peníze a mohli si všude dovolit pětkrát víc než
oni.
V tom byla totiž zvláštnost naší situace: neznali jsme než únavu a dřinu,
měli jsme každých čtrnáct dnů čerstvě zholené lebky, aby nám vlasy
nepřidávaly nepatřičného sebevědomí, byli jsme vyděděnci, kteří už v životě
nečekali nic dobrého, ale měli jsme peníze. Nebylo jich mnoho, ale pro
vojáka a jeho dvě vycházky za měsíc to bylo takové jmění, že se mohl v těch
několika hodinách svobody (na těch několika povolených místech) chovat
jako boháč a vynahradit si tak chronickou bezmoc ostatních dlouhých dnů.
Zatímco tedy na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a
valčík a na parketě se točilo několik párů, prohlíželi jsme si pokojně holky a
popíjeli limonádu, jejíž alkoholická příchuť nás už ted' povyšovala nad
všechny ostatní, co v sále seděli; byli jsme ve výborné náladě; cítil jsem, jak
mi stoupá do hlavy opojný cit veselé družnosti, cit kumpánství, který jsem
nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v
cimbálové kapele. A Honza mezitím vymyslil plán, jak odtud dělostřelcům
odvést co nejvíc holek. Plán byl výborný ve své jednoduchosti a začali jsme
ho rychle uskutečňovat. Nejenergičtěji se pustil do díla Čeněk, a protože byl
vejtaha a komediant, prováděl svůj úkol k našemu potěšení co nejnápadněji:
vyzval k tanci velmi nalíčenou černovlásku a přivedl ji pak k našemu stolu;
nechal si nalit pro sebe a pro ni rumovou limonádu a řekl jí významně: "Tak
platí!"; černovláska přikývla a přit'ukla si. V té chvíli šel už kolem výrostek v
dělostřelecké tmiformě s dvěma desátnickými frčkami na výložkách, zastavil
se u černovlásky a řekl Čeňkovi co nejhrubším hlasem: "Dovolíš?"
"Samozřejmě, kamaráde, jenom si zaválči," řekl Čeněk. Zatímco černovláska
hopsala v idiotském rytmu polky s náruživým desátníkem, volal už Honza
pro taxík; za deset minut byl taxík tu a Čeněk se postavil k východu ze sálu;