černovláska dotančila tanec, omluvila se desátníkovi, že jde na záchod, a za
chvíli už bylo slyšet odjíždějící auto.
Po Čeňkovi dosáhl úspěchu starý Ambroz z druhé roty, který si našel
jakousi starší holku ubohého zevnějšku (to nebránilo čtyřem dělostřelcům,
aby se kolem ní zoufale netočili); za deset minut tu byl taxík a Ambroz odjel
s děvkou a s Vargou (který tvrdil, že s ním žádná holka nepůjde) do
smluvené hospody na druhém konci Ostravy za Čeňkem. Pak se podařilo
dvěma dalším z nás unést ještě jednu holku a zbyli jsme tu v sokolovně jen
tři:
Stáňa, Honza a já. Dělostřelci se na nás dívali čím dál zlověstnějšíma očima,
protože začali tušit souvislost mezi naším ztenčeným počtem a zmizením tří
žen z jejich loviště. Snažili jsme se tvářit nevinně, ale cítili jsme, že je rvačka
ve vzduchu. "Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup," řekl jsem a
díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou
tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela; doufal
jsem, že to udělám při dalším tanci, jenomže si ji pak už dělostřelci tak
hlídali, že jsem se k ní nedostal. "Nedá se nic dělat," řekl Honza a zvedl se,
aby šel telefonovat. Ale jak šel přes sál, zvedali se dělostřelci od svých stolků
a nahrnuli se kolem něho. Rvačka visela ve vzduchu, byla už docela na spad-
nutí a mně se Stáňou nezbývalo nic jiného, než abychom vstali od stolu a
šourali se za ohroženým kamarádem. Hlouček dělo- střelců obklopoval
Honzu mlčky, ale pak se najednou mezi nimi objevil přiožralý roťák (měl asi
taky flašku pod stolem) a hrozivé mlčení přerušiclass="underline" začal kázat, že prý jeho
otec byl za první republiky nezaměstnaný a on už nemá nervy se dívat, jak
se tady roztahujou tihle buržousti s černýma výložkama, že na to nemá
nervy a ať ho kamarádi hlídají, aby tomuhletomu (mínil Honzu) nedal přes
držku. Honza mlčel, a když se objevila mezi roťákovou řečí malá pauzička,
otázal se slušně, co by si soudruzi dělostřelci od něho přáli. Abyste votud
rychle táhli, řekli dělostřelci a Honza řekl, že to právě chceme, ale ať ho
nechají, aby si zavolal taxíka. V té chvíli se zdálo, že roťák dostane záchvat:
to je k posrání, křičel vysokým hlasem, to je k posrání, my se dřem, ven se
nedostanem, kostru honíme, prachy nemáme a voni, ti kapitalisti, ti
diverzanti, ti hajzli si budou jezdit taxíkem, a to prý ne, kdyby je měl zaškrtit
těmahle rukama, taxíkem odtud nepojedou!
Všichni byli upoutáni hádkou; okolo uniformovaných se nahrnuli i civilové
a personál sokolovny, který se bál incidentu. A v té chvíli jsem zahlédl svou
blondýnu; osaměla u stolu a (netečná k hádce) vstala a šla k záchodu;
nenápadně jsem se odpojil od hloučku a v předsíni u vchodu, kde byla šatna
a záchody (kromě šatnářky tam nikdo nebyl), jsem ji oslovil; spadl jsem do
situace jako neplavec do vody a ostych neostych, musil jsem jednat; hrábl
jsem do kapsy, vytáhl několik zmačkaných stovek a řekl jsem: "Nechcete s
námi? Bude větší legrace než tady!" Zadívala se na stovky a pokrčila
rameny. Řekl jsem, že na ni počkám venku a ona přikývla, zapadla na
záchod a za chvíli vyšla už oblečena do pláště; usmívala se na mne a
prohlásila, že je na mně hned vidět, že jsem jiný než druzí. Slyšel jsem to
docela rád, vzal jsem ji pod paží a vedl na druhou stranu ulice, za roh, odkud
jsme pak pozorovali, kdy se před vchodem do sokolovny (ozářeným jedinou
lucernou) objeví Honza se Stáňou. Blondýna se mne zeptala, jestli jsem
student, a když jsem přisvědčil, svěřila se mi, že jí včera ukradli ze šatny ve
fabrice prachy, které nebyly její, ale podnikové, a že je zoufalá, protože by ji
mohli dát kvůli tomu k soudu: zeptala se mne, jestli bych jí nemohl nějakou
stovku půjčit; sáhl jsem do kapsy a dal jí dvě pomačkané stokoruny.
Nečekali jsme dlouho a oba kamarádi vyšli s nasazenými lodičkami a v
pláštích. Pískl jsem na ně, ale v té chvíli se vyřítili z hospody tři jiní vojáci
(bez plášťů a bez čepic) a rozběhli se k nim. Slyšel jsem výhružnou intonaci
otázek, jejichž slova jsem
nerozeznával, ale jejichž smysl jsem vytušiclass="underline" hledali moji blondýnu. Pak
jeden z nich skočil na Honzu a začala rvačka. Rozběhl jsem se za nimi. Stáňa
měl na sebe jednoho dělostřelce, ale Honza dva; byli by ho už málem srazili
k zemi, ale přiběhl jsem naštěstí v pravý čas a začal tlouct pěstmi do jednoho
z nich. Dělostřelci předpokládali, že budou v početní převaze a od chvíle,
kdy se síly vyrovnaly, ztratili původní rozběh; když se jeden z nich složil pod
Stáňovou ranou k zemi a začal úpět, využili jsme jejich zmatku a opustili
rychle bojiště.
Blondýna nás za rohem poslušně čekala. Když ji kamarádi uviděli,
propadli v třeštivé nadšení, říkali, že jsem kanón, chtěli mne objímat a já
jsem byl po velice dlouhé době poprvé zase upřímně a vesele št'asten. Honza
vytáhl zpod kabátu plnou láhev rumu (nechápu, jak se mu ji podařilo
uchránit během rvačky) a zvedl ji do výše. Byli jsme v nejlepší míře,
jenomže jsme neměli kam jít: z jedné hospody jsme byli vyhozeni, do jiných
jsme neměli přístup, taxík nám zuřiví sokové odepřeli a i venku byla naše
existence ohrožena trestnou výpravou, kterou na nás ještě mohli uspořádat.
Dali jsme se rychle pryč úzkou uličkou, šli jsme chvíli mezi domy a potom už
byla jenom z jedné strany zeď a z druhé ploty; u plotu se rýsoval žebřiňák a
vedle něho jakýsi polní stroj s plechovou sedačkou. "Trůn," řekl jsem a
Honza posadil blondýnu na sedačku, která byla právě tak metr nad zemí.
Podávali jsme si láhev z ruky do ruky, pili jsme všichni čtyři, blondýna měla
brzo plno řečí a vsadila se s Honzou: "Že bys mi nepůjčil stovku!" Honza byl
grand, vrazil jí stokorunu a holka měla za chvilku zvednutý kabát i
vyhrnutou sukni a za další chvilku si sama sundala kalhotky. Vzala mne za
ruku a přitahovala si mne k sobě, ale já jsem měl trému, vytrhl se jí a
přistrčil k ní Stáňu, který neprojevoval ani nejmenší váhavost a vstoupil
zcela rozhodně mezi její nohy. Setrvali spolu sotva dvacet vteřin; chtěl jsem
pak dát přednost Honzovi (jednak jsem se (chtěl chovat jako hostitel, jednak
jsem měl pořád trému), ale tentokrát byla blondýna rezolutnější, strhla mne
k sobě, a když jsem byl s to po povzbuzujících dotecích se s ní konečně
spojit, pošeptala mi něžně do ucha: "Jsem tady kvůli tobě, blbečku," a
potom začala vzdychat, takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to
něžná dívka, která mne miluje a kterou miluju, a ona vzdychala a vzdychala
a já jsem nepřestával, až jsem slyšel najednou Honzův hlas, pronášející
jakousi sprostotu, a vtom jsem si uvědomil, že to není dívka, kterou miluju,
a odstoupil jsem od ní náhle, bez ukončení, že se blondýna skoro ulekla a
řekla: "Co blbneš?", ale to už byl u ní Honza a hlasité vzdychání
pokračovalo.
Vrátili jsme se toho dne do kasáren až ke druhé hodině v noci. V půl páté
jsme už musili vstávat na nedělní dobrovolnou směnu, za niž bral náš velitel
prémie a my si vysluhovali naše obsobotní vycházky. Byli jsme nevyspalí,
měli jsme v těle alkohol, a přestože jsme se pohybovali v přítmí štoly jako