mátohy, vzpomínal jsem na prožitý večer rád.
Horší to bylo o čtrnáct dnů později; Honza měl kvůli nějakému incidentu
zakázané vycházky a já jsem se dostal ven s dvěma kluky z jiné čety, s
kterými jsem se znal jen velmi zběžně. Šli jsme skoro najisto za jakousi
ženskou, které se přezdívalo pro její obludnou délku Kandelábr. Byla to
šereda, ale nedalo se nic dělat, protože okruh žen, které jsme mohli získat,
byl značně omezen zejména našimi malými časovými možnostmi. Nutnost
využít za každou cenu volna (tak krátkého a tak řídce udíleného) vedla
vojáky k tomu, že dávali přednost jistému před snesitelným. Během času
byla získána vzájemně sdělovanými průzkumy síť (byť chatrná) takových
víceméně jistých (a ovšem sotva snesi-
telných) žen a byla dána k obecnému použití.
Kandelábr byl z té obecné sítě; nijak mi to nevadilo; když oba kluci
žertovali o její abnormální délce a asi padesátkrát opakovali žert, že si
musíme najít cihlu, abychom si ji dali pod nohy, až přijde na věc, bylo mi
tohle žertování (obhrouhlé a nudné) zvláštním způsobem příjemné a
podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu; čím méně
individualizovaná, oduševnělá, tím lépe; tím lépe, bude·li to jakákoli žena.
I když jsem však hodně vypil, zuřivá chuť po ženě ze mne opadla, když
jsem holku zvanou Kandelábr uviděl. Připadalo mi všechno nechutné a
zbytečné, a protože tam nebyl ani Honza, ani Stáňa, nikdo, koho bych měl
rád, padla na mne příštího dne strašlivá kocovina, která do své skepse
zpětně zahrnula i příhodu před čtrnácti dny, a já jsem se zapřísahal, že už
nikdy nechci mít ani holku na sedačce polního stroje, ani opilý Kandelábr ...
Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě
nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou
chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi
bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí
a ošklivily se mi prostitutky ? Nesmysclass="underline" zaskočila mne lítost.
Lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným, co
jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše
(vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní, příznačnou a obvyklou
situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých
možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž
mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak
bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem
mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach.
Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak
se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem
se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení.
____________________________________________________
___________
(7)
Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň
nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových
manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž
zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné
niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se
hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami
nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde
soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v
dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že
holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu
dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které
tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se
(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám
sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl,
že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když
mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli
do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy
svatby stal se i pro mne velmi významným dnem.
Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu
utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel
jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích
a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem
pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá
ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika
s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými
staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil
jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem
téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu;
snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak
různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického
domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se
naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k
siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem
kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a
viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou
zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba,
která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad
právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito
drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího
jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval
obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě; a
ovšem: to promítnutí mého osobního příběhu do objektivity celého města
mi poskytovalo jakési smíření; chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako
sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem
nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z dom-
ků, které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako
sem nepatřily - v krajině kdysi útěšně venkovanské- obludné čtvrtě nízkých
nouzových baráků, a uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak
nepatřím, musím tu být, v tomto úděsném městě nepatřičností, v městě,
které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.
Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes
jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího
jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn
nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může
napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno
kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf