nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem
byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel
na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho
zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel
jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl
naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se
ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví.
Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském
vyhnanství nemají kina ani na jméno.
Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k zasklené skříňce, a tu
mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma
fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky
se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli
slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když
vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo,
takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl
jeho vztyčenému prstu ... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí,
obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na
petřkovickou ulici.
A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii.
Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a
nešel dál? bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? bylo to ve
zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě
chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale
vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost
dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první
pohled? cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na
ostravských ulicích více? anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím.
Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým,
nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu;
pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé
haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina
pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo ode-
vzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem
netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne
přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje
drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.
Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr,
kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických
domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy
zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si
drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích
vedoucích do domu lelkovalo malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody
lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý
lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.)
Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku
představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem
za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila
se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě
upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala
pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na
lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i
seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká
na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme
obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych
bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala.
Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že
láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své
počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření
tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný -
esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz
a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené
pravdy.
Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci
drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý
svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář
nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid,
prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo
se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme)
tajemný dar samozřejmosti; zdálo se mi, že stačí pouze k dívce jít a oslovit ji
a že ve chvíli, kdy se mi (konečně) podívá do tváře, musí se usmát asi tak,
jako by před ní stál náhle bratr, kterého několik let neviděla.
Pak zvedla Lucie hlavu; dívala se vzhůru na věž s hodinami; (i tento pohyb
mám vmemorován do hlavy; pohyb dívky, která nenosí hodinky na ruce a
která si automaticky sedá čelem k hodinám). Vstala a šla ke kinu; chtěl jsem
se k ní připojit; nechyběla mi smělost, ale chyběla mi pojednou slova; měl
jsem sice prsa plná pocitů, ale v hlavě ani jednu slabiku; došel jsem za
dívkou zase až do malé předsíňky, kde byla pokladna a odkud bylo vidět do
sálu, jenž zel prázdnotou. Prázdnota hlediště čímsi odpuzuje; Lucie se
zastavila a rozpačitě rozhlédla; v tu chvíli vešlo do předsíně několik lidí a
hrnulo se k pokladně; předběhl jsem je a koupil si lístek na nemilovaný film.
Zatím dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila
čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady
jako Lucie a sedl si vedle ní. Pak se rozezněla vřískavá hudba z obehrané
desky, hlediště ztemnělo a na plátně se objevily reklamy.
Lucie si musila uvědomovat, že to není náhoda, sedl-li si voják s černými
výložkami právě vedle ní, jistě mne celou dobu vnímala a cítila mé
sousedství, snad je musila cítit o to víc, že jsem já sám byl na ni zcela
soustředěn; co se dělo na plátně, jsem nevnímal (jak směšná pomsta:
radoval jsem se, že film, jehož se mí mravokárci tak často dovolávali, míjí
ted' přede mnou na plátně, aniž mu věnuji pozornost).
Potom film skončil, rozsvítila se světla, hrstka diváků se zvedala ze svých
míst. Také Lucie vstala. Zvedla z klína složený hnědý svrchník a vsunula
ruku do jeho rukávu. Nasadil jsem si rychle lodičku, aby neuviděla dohola
ostříhanou lebku, a pomohl jí beze slova do druhého rukávu. Krátce se na
mne podívala a nic neřekla, snad jen nepatrně pohnula hlavou, ale nevěděl
jsem, mělo-li to znamenat děkovnou úklonu nebo byl-li to pohyb docela
mimoděčný. Potom drobnými kroky vycházela z řady. Oblékl jsem si také