rychle svůj zelený plášť (byl mi dlouhý a asi mi velmi neslušel) a šel jsem za
ní. Ještě v hledišti kina jsem ji oslovil.
Jako bych se po dobu dvou hodin, kdy jsem seděl vedle ní a myslil na ni,
ladil na její vlny: uměl jsem s ní najednou mluvit, jako bych ji dobře znal;
nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve
zvyku, ale byl jsem docela
přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky
před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek.
Ptal jsem se jí, kde bydlí, co dělá, jestli chodí často do kina. Řekl jsem jí, že
pracuju v dolech, že je to dřina, že se dostanu málokdy ven. Říkala, že je
zaměstnána ve fabrice, že bydlí v internátu, že musejí být v jedenáct doma,
že do kina chodí často, protože ji nebaví tancovačky. Řekl jsem jí, že bych s
ní šel rád do kina, až bude mít zase někdy volno. Řekla, že chodí raději sa-
ma. Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná.
Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo.
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako
smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které
uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární,
vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi
vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované "držení duše", vypěstovaná gesta
a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo
dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými
umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné
vysvobození.
ŘíkaIi jsme si tedy o sobě nejobyčejnější věci; naše zpovědi byly stručné a
věcné. Došli jsme až k internátu a tam jsme chvíli stáli; lucerna vrhala světlo
na Lucii a já jsem se díval na její hnědý kabátek a hladil jsem ji nikoli po
tváři ani po vlasech, ale po odřené látce toho jímavého pláště.
Vzpomínám si ještě na to, že se lucerna pohupovala, že kolem přešly s
nepříjemně hlasitým smíchem mladé holky a otvíraly dveře internátu,
vzpomínám si na pohled vzhůru po zdi té budovy, v níž Lucie bydlela, zdi
šedé a holé s okny bez říms; vzpomínám si pak na Luciinu tvář, která byla
(ve srovnání s tvářemi jiných dívek, jež jsem znal z podobných situací) velice
klidná, bez mimiky a podobala se tváři žákyně, která je u tabule a pokorně
vypovídá (beze vzdoru a beze lsti) jen to, co ví, neusilujíc o známku ani o
pochvalu.
Dohodli jsme se, že napíšu Lucii pohlednici, abych jí oznámil, kdy budu
mít zase povolenu vycházku a kdy se uvidíme. Rozloučili jsme se (bez
polibků a doteků) a já jsem odcházel. Když jsem byl vzdálen několik kroků,
ohlédl jsem se a viděl jsem ji, jak stojí ve dveřích, neodmyká, stojí a dívá se
za mnou; teprve ted', když jsem byl vzdálen, vystoupila ze své zdrženlivosti a
její pohled (do té doby plachý) se na mne dlouze upíral. A potom zvedla
ruku jako někdo, kdo nikdy rukou nemával a neumí mávat, jenom ví, že se
na rozloučenou mává, a proto se nemotorně odhodlal k tomuto pohybu.
Zastavil jsem se a také jsem jí zamával; dívali jsme se na sebe z této dálky,
znovu jsem šel a znovu se zastavil (Lucie stále pohybovala rukou), a takto
jsem pomalu odcházel, až jsem konečně zašel za roh a zmizeli jsme si z očí.
____________________________________________________
___________
(8)
Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl
jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly (jak smetí ve
vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle
uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm na stěně visely s rafičkami po
dlouhé měsíce nepohnutými, se pojednou roztikaly. To bylo významné: čas,
který až dosud plynul jako lhostejný proud od ničeho k ničemu (byl jsem
přece v pauze!) bez jakékoli artikulace, bez jakéhokoli taktu, začal opět
získávat svou zlidštěnou tvář: začal se členit a odpočítávat. Začal jsem lpět
na propustkách z kasáren a jednotlivé dny se mi měnily v příčle žebříku, po
němž jsem stoupal za Lucií.
Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik
mlčenlivého upření jako jí (neměl jsem na to ostatně už nikdy ani tolik
času). K žádné ženě jsem nepociťoval nikdy tolik vděčnosti.
Vděčností? Za co? Lucie mne především vytrhla z kruhu toho žalostného
milostného horizontu, jímž jsme byli všichni obklíčeni. Ovšem: i čerstvě
ženatý Stáňa se vytrhl svým způsobem z tohoto kruhu; měl teď doma, v
Praze, svou milovanou ženu, mohl na ni myslit, mohl si kreslit dalekou
budoucnost svého manželství, mohl se těšit tím, že je milován. Ale nebylo
mu co závidět. Uvedl činem sňatku do pohybu svůj osud, a už ve chvíli, kdy
sedal do vlaku a vracel se do Ostravy, pozbýval na něho jakýkoli vliv; a tak
týden po týdnu, měsíc po měsíci přikapávalo do jeho počáteční spokojenosti
víc a víc neklidu, víc a víc bezmocné starosti o to, co se děje v Praze s jeho
vlastním životem, od něhož tu byl oddělen a k němuž nesměl.
I já jsem setkáním s Lucií uvedl svůj osud do pohybu; ale neztrácel jsem
ho z dohledu; setkával jsem se s Lucií málo, ale přece jen téměř pravidelně a
věděl jsem, že na mne umí čekat čtrnáct dnů i déle a potkat mne po té
přestávce tak, jako bychom se rozešli včera.
Ale Lucie mne neosvobodila jen z obecné kocoviny způsobované
bezútěšností ostravských milostných avantýr. Věděl jsem už sice v té době,
že jsem prohrál svůj zápas a nezměním nic na svých černých výložkách,
věděl jsem, že je nesmyslné, abych se odcizoval lidem, s nimiž jsem měl dva
nebo více roků žít pohromadě, že je nesmyslné reklamovat neustále právo
na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat),
ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne
zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie
zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým
okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka
kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici
diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou
politikou.
Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane
již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl
jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal
komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl
volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl.
Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na
vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak
v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami,
rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních
osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale
(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme
uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a