cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou
touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom
(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my
zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo
dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit.
Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem
se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř.
A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou
možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti
ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece
milováníhodná žena - Lucie.
Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk;
nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí;
nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným.
A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne
uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí
strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou
krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal
vést ...
Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?
Bylo jí devatenáct let, ale ve skutečnosti asi mnohem víc, tak jako bývá
mnohem víc let ženám, které měly tvrdý život a byly hozeny po hlavě z věku
dětství do věku dospělosti. Říkala, že pochází z Chebu, že ukončila
devítiletku a pak chodila do učení. O svém domově mluvila nerada a pokud
vůbec mluvila, tedy jen proto, že jsem ji k tomu nutil. Byla doma
nespokojena: ,,Naši mne neměli rádi," říkala a uváděla různé doklady:
matka se prý podruhé provdala; nevlastní otec prý pil a byl na ni zlý; jednou
ji podezírali, že jim zatajila nějaké peníze; také ji bili. Když nesoulad
dostoupil jisté výše, využila Lucie příležitosti a odešla do Ostravy. Tady už
žije celý rok; kamarádky má; ale raději chodí sama, kamarádky chodí tančit
a vodí si na internát kluky, a to ona nechce; je vážná: chodí raději do kina.
Ano, charakterizovala se jako "vážná" a spojovala tuto vlastnost s
návštěvami biografu; nejraději měla filmy z války, které se v té době hojně
promítaly; snad to bylo tím, že byly napínavé; ale snad ještě spíš tím, že v
nich bylo nahromaděno velké utrpeni a Lucie nad nimi zažívala pocity lítosti
a žalu, o nichž se domnívala, že ji povznášejí a utvrzují v její "vážnosti",
kterou měla na sobě ráda. Jednou se mi také zmínila, že viděla "moc krásný
film" - byl to Dovženkův Mičurin; velmi se jí líbil a uváděla proto tři důvody:
bylo tam, prý pěkně ukázáno, jak je krásná příroda; měla prý také vždycky
hrozně ráda květiny; a člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný
člověk.
Nebylo by ovšem správné si myslit, že mne na Lucii přitahovala jen
exotičnost její prostoty; Luciina prostota, kusé vzdělání jí nijak nebránilo,
aby mi rozuměla. To porozumění nespočívalo ve zkušenostech nebo vědění,
ve schopnosti prodebatovat věc a poradit, nýbrž v tušivé vnímavosti, s níž
mi naslouchala.
Vybavuje se mi jeden letní den: dostal jsem tehdy vycházku dřív, než měla
Lucie po práci; vzal jsem si tedy s sebou knížku; usadil jsem se na zídku
plotu a četl jsem si; byl jsem na tom se čtením špatně, měl jsem málo času a
špatné spojení s pražskými známými; ale vzal jsem si s sebou už jako rekrut
do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely
útěchu: byly to básně Františka Halase.
Ty knížky sehrály v mém životě zvláštní roli, zvláštní už proto, že nejsem
čtenářem poezie a že to byly jediné knihy veršů, které jsem si kdy zamiloval.
Dostal jsem se k nim v době, kdy už jsem byl vyloučen ze strany; právě
tehdy se stalo Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog
tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry,
existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema.
(Kniha, v níž shrnul své názory na českou poezii a na Halase, vyšla tehdy v
masovém nákladu a probíralo ji povinně na svých schůzkách tisíce
mládežnických kroužků.)
Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se
smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu:
vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým,
kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní
mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem
zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný
a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože ra-
dost jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě
před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který
holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A
ty verše mne pak provázely.
Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce,
zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně:
"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla:
"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší
pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se
divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo
bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka
v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku,
který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?"
Kývla hlavou.
Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě
dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před
lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá,
jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na
jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu,
uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.
Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala
tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní
dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.
A tak jsem četclass="underline"
Kláskem hubeným je tělo tvé
z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí
jak klásek hubený je tělo tvé
Přadenem z hedvábí je tělo tvé
toužením popsané do vrásky poslední
jak přadeno z hedvábí je tělo tvé
Spáleným nebem je tělo tvé
číhavě v tkáni smrtka sní
jak spálené nebe je tělo tvé
Přetiché je tělo tvé
jeho pláč zachvívá mými víčky
jak tiché je tělo tvé
Držel jsem Lucii kolem ramene (potaženého tenkým plátnem květovaných
šatků), cítil jsem je v prstech a podlehl nabízející se sugesci, že verše, které