Žert

čtu (ta táhlá litanie), patří právě smutku Luciina těla, tichého, smířeného

těla odsouzeného k smrti. A četl jsem jí další básně a také tu, která mi

dodnes vyvolává její obraz a končí trojverším:

Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení

je nad krásou je nade vším

slavnost porozumění

Najednou jsem ucítil v prstech, že Luciino rameno se zachvívá; že Lucie

pláče.

Co ji rozplakalo? Smysl těch veršů? Nebo spíš nepojmenovatelný smutek,

který vanul z melodie slova barvy mého hlasu? Anebo ji snad povznášela

slavnostní nesrozumitelnost básní a ona byla dojata k slzám tímto

povznesením? Anebo prostě v ní verše uvolnily tajemnou závoru a vyhrnula

se nahromaděná tíha?

Nevím. Lucie mne držela jak dítě okolo krku, hlavu měla přitisknutu na

zpocené plátno zelené uniformy, která mi obepínala prsa, a plakala, plakala,

plakala.

____________________________________________________

__________

(9)

Kolikrát mi v posledních létech vyčítaly nejrůznější ženy (jen proto, že

jsem jim neuměl oplácet jejich city), že jsem nafoukaný. Je to nesmysl,

nejsem vůbec nafoukaný, ale po pravdě řečeno, samotného mne zarmucuje,

že jsem si od dob své skutečné dospělosti neuměl najít opravdový vztah k

žádné ženě, že jsem žádnou ženu, jak se říká, nemiloval. Nejsem si jist, zda

znám příčiny tohoto svého nezdaru, nevím, zda tkvějí prostě ve vrozených

nedostatcích mého srdce, nebo zda spíš kotví v mém životopise; nechci být

patetický, ale je tomu tak: vracívá se mi velmi často ve vzpomínkách sál, v

němž sto lidí vzpažuje a dává tak povel k· tomu, aby můj život byl zlomen;

těch sto lidí netušilo, že přijde jednou šestapadesátý rok a pozvolná změna

poměrů; nic takového nemohli tušit a počítali tedy s tím, že mé vyvržení

bude doživotní. Nikoli z bolestínství, spíš z jakési zlomyslné svéhlavosti,

která je vlastností přemýšlení, jsem často tu situaci různě obměňoval a

představoval si, co by se třeba dělo, kdybych místo na vyloučení ze strany

byl navržen na oběšení. Nemohl jsem nikdy dojít k ničemu jinému, než že by

i v tomto případě všichni zvedli ruce, zvlášť když by v úvodním referátu byla

prospěšnost mého oběšení cituplně zdůvodněna. Od té doby, potkávám-li

nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli či milenkami, přenáším

si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku: žádný v

té zkoušce neobstáclass="underline" všichni zvedali ruku, stejně jako ji zvedali (ať už

ochotně či neochotně, z víry či ze strachu) tehdejší mí přátelé a známÍ. A

uznejte: je těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotní poslat do vyhnanství

nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat.

Snad to bylo ode mne kruté počínání podrobovat lidi, s nimiž jsem se

stýkal, tak kruté imaginární zkoušce, když bylo nanejvýš pravděpodobné, že

by v mé blízkosti prožili víceméně klidný všední život mimo dobro a zlo a

nikdy by neprošli skutečným sálem, v němž se zvedají ruce. Snad někdo

dokonce řekne, že mé počínání mělo jediný účeclass="underline" abych se v morální

samolibosti nadřazoval nad ostatní. Ale obvinění z domýšlivosti by opravdu

nebylo spravedlivé; sám jsem ovšem nikdy nezvedl ruku pro něčí zkázu,

viděl jsem však dobře, že je to zásluha dost problematická, protože práva

zvedat ruku jsem byl dostatečně včas zbaven. Dlouho jsem si sice snažil

namluvit alespoň to, že bych v podobných situacích ruku nezvedl, ale jsem

natolik poctivý, že jsem se musil nakonec sám sobě vysmát: já jediný že

bych ruku nezvedl? já jediný jsem spravedlivý? ach, ne, nenašel jsem v sobě

žádnou záruku, že bych byl lepší než jiní; jenomže co z toho má plynout pro

můj vztah k ostatním? Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak

nesmiřuje. Protiví se mi z duše, když k sobě lidé cítí bratrský cit, protože v

sobě navzájem spatřili obdobnou nízkost. Netoužím po tomhle slizkém

bratrství.

Tak jak to, že jsem tehdy mohl milovat Lucii? Úvahy, jimž jsem dal před

chvílí průchod, mají naštěstí pozdější datum, takže jsem Lucii (v jinošském

věku, kdy jsem se víc rmoutil než přemýšlel) mohl přijímat ještě s lačným

srdcem a bez pochybovačství jako dar; dar z nebes (šedivě přívětivých

nebes). Byla to pro mne tehdy šťastná doba, možná má nejšťastnější: byl

jsem udřený, umlácený, ubuzerovaný, ale v mém nitru se den ze dne šířil

modřejší a modřejší mír. Je to legrační: kdyby ženy, které mi dnes mají za

zlé mou nafoukanost a podezírají mne, že považuji kdekoho za hlupáka,

znaly Lucii, nazvaly by ji s posměchem hlupačkou a nemohly by pochopit, že

jsem ji měl rád. A já jsem ji měl rád tak, že jsem si vůbec nepřipouštěl

myšlenku, že bych se s ní někdy rozešel; nikdy jsme o tom sice s Lucií

nemluvili, ale já sám jsem docela vážně žil v představách, že si ji jednou

vezmu za ženu. A jestli mne i napadlo, že by to byl nerovný svazek, tak mne

ta nerovnost spíš vábila než odpuzovala.

Měl bych být za těch pár šťastných měsíců vděčný i tehdejšímu veliteli;

poddůstojníci nás honili, jak jen mohli, hledali nám smítka v záhybech

uniformy, rozhazovali nám postele, když na nich našli jediný záhyb - ale

velitel byl slušný. Byl to starší chlapík, přeložili ho k nám od pěchotního

pluku a říkalo se, že ho tím degradovali. Byl tedy také postižený a snad ho to

s námi vnitřně smiřovalo; chtěl po nás samozřejmě pořádek, kázeň a sem

tam nějakou nedělní dobrovolnou směnu (aby mohl vykázat nadřízeným

politickou aktivitu), ale nikdy nás nehonil zbytečně a celkem bez potíží nám

poskytoval naše obsobotní vycházky; dokonce se mi zdá, že právě ono léto

jsem se mohl vídat s Lucií až třikrát do měsíce.

Ve dnech, kdy jsem byl bez ní, jsem jí psal; napsal jsem jí bezpočet dopisů,

pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal

a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst;

člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším

vydání; bojím se, že bych si byl protivný a že bych pak po sobě roztrhal i toto

vyprávění, protože bych poznal, že svědectví, které tu o sobě podávám, je až

příliš prosáklé mým dnešním postojem, mým dnešním smýšlením. Ale které

vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu?

Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té

minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání -

to už nikdy nikdo nezjistí. Ale ostatně - mám-li se vrátit k věci - není tak

důležité, jaké mé dopisy byly; chtěl jsem se spíš zmínit o tom, že jsem jich

Lucii napsal velice mnoho - a Lucie mně ani jeden.

Nemohl jsem ji přimět, aby mi napsala; snad jsem ji vlastními dopisy

nějak zakřikl; snad se jí zdálo, že nemá o čem psát, že dělá pravopisné

chyby; snad se styděla za svůj neumělý rukopis, který jsem znal jen z

podpisu v její občanské legitimaci. Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě

její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil