začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen
tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si
představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých
hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela
napospas. A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář
dotýkanou prsty, představil jsem si snadno, že její něžné ruce drží (otáčejí,
hladí) mou hlavu tak, jako by ji vůbec neuvažovaly s tělem, nýbrž jen samu o
sobě, takže ostrá břitva, která čeká na příručním stolku, bude už moci tu
krásnou samostatnost hlavy jen dovršit.
Pak dotyky ustaly a slyšel jsem, jak holička poodstupuje, jak teď už
doopravdy bere břitvu do ruky, a tehdy jsem si řekl (neboť myšlenky
pokračovaly ve svých hrách), že musím uvidět, jak vlastně vypadá držitelka
(pozdvihovatelka) mé hlavy, můj něžný vrah. Odloupl jsem pohled ze stropu
a podíval se do zrcadla. A tu jsem užasclass="underline" hra, jíž jsem se bavil, nabyla náhle
podivně skutečných rysů; zdálo se mi totiž, že tu ženu, co se nade mnou v
zrcadle sklání, znám.
Jednou rukou přidržovala lalůček mého ucha, druhou seškrabávala
pozorně mýdlo s mé tváře; díval jsem se na ni a tu se mi totožnost, před
chvílí s úžasem zjištěná, začala pomalu rozplývat a ztrácet. Pak se naklonila
nad umývadlo, dvěma prsty odhodila z břitvy chomáč mýdla, vztyčila se a
mírně pootočila křeslo; v té chvíli se potkaly na okamžik naše pohledy a zase
se mi zdálo, že je to ona! Zajisté, ta tvář byla poněkud jiná, jako by patřila
její starší sestře, byla zešedlá, povadlá, poněkud propadlá; ale vždyť je to
patnáct let, co jsem ji naposledy viděl! Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou
tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiž na mne
smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal.
Ale potom nastalo další matení stop: do krámu vstoupil nový zákazník,
posadil se za mými zády na židličku a čekal, až přijde na řadu; záhy oslovil
mou holičku; mluvil cosi o krásném létě a o koupališti, které se staví za
městem; holička odpovídala (vnímal jsem více její hlas než slova, ostatně
zcela bezvýznamná) a zjišťoval jsem, že ten hlas nepoznávám; zněl
samozřejmě, ledabyle, neúzkostně, skoro hrubě, byl to docela cizí hlas.
Myla mi nyní tvář, tiskla dlaně k mému obličeji a já (navzdory hlasu) jsem
znovu začínal věřit, že je to ona, že po patnácti létech cítím znovu její ruce
na své tváři, že mne zase hladí, hladí dlouze a něžně; (zapomínal jsem
docela, že to není hlazení, nýbrž umývání); její cizí hlas přitom stále cosi
odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi, ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl
jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se
podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne
poznala.
Pak vzala ručník a vysoušela mi tvář. Žvanivý chlapík se hlasitě smál vtipu,
který sám řekl, a já jsem si všiml, že moje holička se nesměje, že tedy
pravděpodobně příliš nevnímá, co jí chlapík říká. Vzrušilo mne to, protože
jsem v tom viděl důkaz, že mne poznala a je skrytě rozrušena. Byl jsem
rozhodnut, že ji oslovím, jakmile vstanu z křesla. Sundala mi ubrousek zpod
krku. Vstal jsem. Vytahoval jsem z náprsní kapsy pětikorunu. Čekal jsem,
kdy se znovu setkají naše pohledy, abych ji mohl oslovit křestním jménem
(chlapík pořád cosi žvanil), ale ona měla nevšímavě odvrácenou hlavu,
pětikorunu si vzala rychle a věcně, takže jsem si náhle připadal jako blázen,
který uvěřil klamným přízrakům, a vůbec jsem nenašel odvahu ji oslovit.
Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku; věděl jsem jen, že nevím nic a
že je to veliká hrubost, ztratit jistotu v totožnosti tváře kdysi tak milované.
Nebylo ovšem obtížné dovědět se pravdu. Spěchal jsem do hotelu (cestou
jsem spatřil na protějším chodníku starého přítele z mládí, primáše
cimbálové kapely, Jaroslava, ale jako bych prchal před vtíravou a hlučnou
hudbou, uhnul jsem rychle pohledem) a z hotelu jsem telefonoval Kostkovi;
byl dosud v nemocnici.
,,Prosím vás, ta holička, které jste mne svěřil, jmenuje se Lucie
Šebetková?"
"Dnes se jmenuje jinak, ale je to ona. Odkud ji znáte?" řekl Kostka.
"Z hrozně dávných dob," odpověděl jsem a nešel jsem ani k večeři, šel jsem
ven z hotelu (stmívalo se už), šel jsem se ještě toulat.
II
(1)
Dnes půjdu brzo spát, nevím sice, jestli usnu, ale půjdu brzo spát, Pavel
odjel odpoledne do Bratislavy, já zítra brzo ráno letadlem do Brna a dál
autobusem, Zdenička zůstane dva dny sama doma, vadit jí to nebude, moc o
naši společnost nestojí, totiž o mou společnost nestojí, Pavla zbožňuje,
Pavel je její první obdivovaný muž , však to s ní taky umí, jako to uměl se
všemi ženami i se mnou to uměl a pořád to se mnou umí, tento týden se ke
mně zase začal chovat jako kdysi dávno, hladil mne po tváři a sliboval, že se
pro mne na jižní Moravě staví, jak pojede zpátky z Bratislavy, prý si musíme
zase spolu popovídat, snad sám uznal,že už to tak dál nejde, snad se chce
vrátit k tomu, jak to mezi námi bylo, ale proč na to přišel až teď, když jsem
poznala Ludvíka? Je mi z toho úzko, ale nesmím být smutná, nesmím, ať
smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo, a
nevadí mi, že je dnes to heslo z módy, možná, že jsem pitomá, ale ti, co mi to
říkají, jsou také pitomí, mají také svá hesla a slovíčka, absurdnost, odcizení,
nevím, proč bych měla svou pitomost vyměnit za tu jejich, nechci svůj život
rozlomit v půli, chci, aby to byl jeden můj život, jeden od začátku do konce,
a proto se mi tolik líbil Ludvík, protože když jsem s ním, nemusím měnit své
ideály a vkus, je obyčejný, prostý, veselý, jasný, a to je to, co miluju, jsem
vždycky milovala.
Nestydím se za to, jaká jsem, nemohu být jiná, než jsem byla a jsem do
osmnácti jsem znala jen klášterní klauzuru, tubera, dva roky sanatorium,
další dva roky dohánět zameškané studium, ani taneční jsem nepoznala, jen
spořádaný hyt spořádaných plzeňských občanů a učení a učení, skutečný
život byl za sedmi stěnami, když jsem pak přišla v devětačtyřicátém do
Prahy, byl to najednou zázrak, takové štěstí, že na ně nikdy nezapomenu, a
proto taky Pavla nikdy nemůžu vymazat z duše, i když ho už nemiluju, i
když mi ublížil, nemůžu, Pavel je moje mládí, Praha, fakulta, kolej a hlavně
Fučíkův soubor písní a tanců, dnes už nikdo neví, co to pro nás bylo, tam
jsem Pavla poznala, zpíval tenor a já alt, vystupovali jsme na stovkách
koncertů a estrád, zpívali jsme sovětské písně, naše budovatelské písně a
ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději, moravské písně jsem si tehdy
tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leit-
motivem mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem,
ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech.
A jak jsem se s Pavlem sb1ížila, to bych ani nemohla dnes nikomu říct, je