to jak příběh z čítanky, bylo výročí Osvobození a velká manifestace na
Staroměstském náměstí, náš soubor tam byl také, všude jsme chodili
dohromady, malá hrstečka lidí mezi desetitisíci, a na tribuně byli státníci od
nás i z ciziny, bylo mnoho projevů a mnoho aplausů a potom přistoupil k
mikrofonu také Togliatti a pronesl italsky krátký projev a náměstí
odpovědělo jako vždy voláním, tleskáním, skandováním. Náhodou stál
Pavel v té obrovské tlačenici vedle mne a já jsem slyšela, že do toho pokřiku
sám cosi volá, cosi jiného, cosi svého, podívala jsem se mu na ústa a
pochopila jsem, že zpívá, spíš křičel, než zpíval, chtěl, abychom ho uslyšeli a
přidali se k němu, zpíval italskou revoluční píseň, měli jsme ji v repertoáru a
byla tehdy moc populární, Avanti popolo, a la riscossa, bandiera rossa,
bandiera rossa ...
To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat
lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné, pozdravit na pražském náměstí
italského dělnického vůdce italskou revoluční písní, toužila jsem, aby byl
Togliatti dojat, tak jako já jsem byla už předem dojata, přidala jsem se proto
ze všech sil k Pavlovým ústům a přidávali se další a další, přidal se postupně
celý náš soubor, ale křik náměstí byl strašlivě silný a nás byla hrstka, nás
bylo padesát a jich nejméně padesát tisíc, to byla hrozná převaha, to byl
zoufalý zápas, po celou první sloku jsme myslili, že podlehneme, že náš zpěv
nikdo ani nezaslechne, ale pak se stal zázrak, postupně se k nám přidávaly
další a další hlasy, lidé začali chápat a píseň se pomalu klubala z velkého
rámusu náměstí jak motýl z obrovské hlučící kukly. Nakonec ten motýl, ta
píseň, alespoň několik jejích posledních taktů, doletěl až k tribuně a my
jsme se dychtivě dívali na tvář prošedivělého Itala a byli šťastni, když se
nám zdálo, že reaguje pohybem ruky na píseň, a já jsem si dokonce byla
jista, i když jsem to nemohla z té dálky vidět, že vidím v jeho očích slzy.
A v tom nadšení a dojetí, nevím ani jak, chytla jsem najednou Pavla za
ruku a Pavel opětoval můj stisk, a když pak náměstí utichlo a k mikrofonu
přistoupil zas někdo jiný, měla jsem strach, aby mi ruku nepustil, ale
nepustil ji, drželi jsme se dál až do konce manifestace a nepustili jsme se ani
pak, davy se rozešly a mi jsme se procházeli několik hodin po kvetoucí
Praze.
O sedm let později, když už bylo Zdeničce pět let, na to nikdy
nezapomenu, řekl mi, nevzali jsme se z lásky, ale ze stranické disciplíny, já
vím, že to hylo v hádce, že to byla lež, že si mě Pavel vzal z lásky a teprve
potom se změnil, ale stejně je hrozné, že mi to mohl říct, vždyť právě on
vždycky dokazoval, že dnešní láska je jiná, že není útěkem od lidí, ale
posilou v boji, tak jsme ji také žili, v poledne jsme neměli čas ani poobědvat,
snědli jsme na sekretariátě ČSM dvě suché housky a pak jsme se zase třeba
celý den neviděli, čekávala jsem na Pavla kolem půlnoci, když se vracel z
nekonečných šesti, osmihodinových schůzí, opisovala jsem mu ve volném
čase referáty , které míval na nejrůznějších konferencích a školeních,
náramně mu na nich záleželo, to vím jen já, jak mu záleželo na úspěchu
jeho politickýc vystoupení, stokrát opakoval ve svých projevech, že nový
človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým
a veřejným, a najednou mi po letech vyčte, že tehdy soudruzi jeho soukromí
nechali na pokoji.
Chodili jsme spolu skoro dvě léta a už jsem se stávala trochu netrpělivá, na
tom není nic zvláštního, žádná žena se nechce spokojit s pouhou
studentskou známostí, Pavel se s ní spokojil, zvykl si na její pohodlnou
nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe
a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze
souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a
nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme
spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala
přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět
mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila
jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život,
ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal
mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji
nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěs-
tím a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro
čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom
se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili
bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi
dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ...
(2)
Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám
nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za
vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu,
pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím
už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede
mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel
stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela
vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší
reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne
rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem
sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já
se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju
všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má
jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset
let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech,
kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně
nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji
málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy
zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže,
znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích
neměla vznikat, Sovětský svaz je země nesvobody a nejhorší bylo, že tak
mluvili i komunisté na svých vlastních schůzích, i Pavel tak mluvil, a zase
mu všichni tleskali, Pavlovi vždycky tleskali, už od dětství mu tleskají,
jedináček, jeho matka spává v posteli s jeho fotografií, zázračné dítě, ale jen
průměrný muž, nekouří, nepije, ale bez potlesku neumí žít, to je jeho
alkohol i nikotin, a tak byl rád, že zase může chytat lidi za srdce, mluvil o
hrozných justičních vraždách s takovým citem, že lidé div neplakali, cítila
jsem, jak je šťasten ve svém rozhořčení, a nenáviděla jsem ho .
Strana naštěstí klepla hysteriky přes prsty, ztichli, ztichl i Pavel, místo