vysokoškolského docenta marxismu bylo příliš pohodlné, aby jím
hazardoval, ale něco tu už zůstalo ve vzduchu, zárodek apatie, nedůvěry,
pochybovačství, zárodek, který tiše a tajně bujel, nevěděla jsem , co proti
tomu dělat, a jen jsem k partaji přilnula ještě víc než dosud, jako by partaj
byla živá bytost, člověk, a zvláštní, že spíš žena než muž, moudrá žena,
mohu si s ní rozprávět docela důvěrně, když už si vlastně ani s nikým
nemám co říct, nejenom s Pavlem, ani jiní mě nemají moc rádi, však se to
ukázalo, když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý
muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou,
nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství
obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin,
pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich
pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví,
redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli
před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli
je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké
nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější
řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé
klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já
nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato
technička musela z rozhlasu odejít.
Pomstili se mi tehdy jaksepatří, udělali ze mne stvůru, bestii, úplná
kampaň, začali slídit po mém soukromém životě, to byla moje Achillova
pata, žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala,
hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala
marně, jednou to na mne vypálili na veřejné schůzi, prý jsem pokrytec,
pranýřuju prý jiné lidi, že rozvracejí manželství, chtěla bych je vylučovat,
vyha- zovat, ničit, a sama jsem manželovi nevěrná, kde můžu, tak to říkali
na schůzi, ale za zády to říkali ještě hůř, prý jsem pro veřejnost jeptiška a v
soukromí jsem kurva, jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím,
co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z
nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich
dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o
ně strach!
Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem
se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich
soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já
jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není,
ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě,
věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je
pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje
vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.
A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé
holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě,
vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká,
že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany
nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k
takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s
jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila
a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč,
šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý
sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné
svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné
hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř
člověka pulsuje sexus, to zvíře.
A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama
sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té
strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych
mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály,
protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od
začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala,
Ludvíku, Ludvíku ...
(3)
To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu,
ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké
informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový
fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se
zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,
obrátil hned řeč na obyčejné věci, jestli jsem vdaná, jestli mám děti, kam
jezdím na dovolenou a taky řekl, že vypadám mladě a jsem hezká, chtěl mě
zbavit trémy, bylo to od něho milé, poznala jsem už chvastounů, co se umějí
jen vytahovat, i když neumějí ani z desetiny co on, to Pavel by mluvil jenom
o sobě, ale to právě bylo legrační, že jsem u něho byla celou hodinu a o jeho
ústavu jsem věděla tolik co předtím, smolila jsem pak doma fejeton a vůbec
mi to nešlo, ale možná že jsem byla ráda, že mi to nejde, měla jsem aspoň
záminku mu zatelefonovat, jestli by si nechtěl přečíst, co jsem napsala. Sešli
jsme se v kavárně, můj nešťastný fejeton měl čtyři stránky, přečetl ho,
galantně se usmál a řekl, že je výborný, dával mi najevo od počátku, že ho
zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má
těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný
skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život,
pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s
gorkovským životopisem, ale nejvíc jsem ustrnula, že je z jižní Moravy, že
hrával dokonce v cimbálové kapele, nemohla jsem věřit svým uším, uslyšela
jsem leitmotiv svého života, viděla jsem z dálky přicházet své mládí a cítila
jsem, jak Ludvíkovi propadám.
Ptal se mne, co prý celé dny dělám, vyprávěla jsem mu o tom a on mi řekl,
pořád slyším ten jeho hlas, zpola žertovný, zpola soucitný, špatně žijete,
paní Heleno, a prohlásil pak, že prý se to musí změnit, že musím začít žít
jinak, že se musím trochu víc věnovat životním radostem. Řekla jsem mu, že
proti tomu nic nemám, že jsem byla vždycky vyznavačkou radosti, že mi
není nic protivnějšího než všechny ty módní smutky a chandry, a on mi řekl,
že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti
nejsmutnější lidé, ó, jakou máte pravdu, chtěla jsem křičet, a pak řekl
přímo, bez obalu, že prý pro mne přijde příštího dne ve čtyři hodiny před
rozhlas, že si spolu vyjedeme někam do přírody, za Prahu. Bránila jsem se,
jsem přece vdaná žena, nemohu si jen tak vyjíždět s cizím mužem do lesa, a
Ludvík na to odpověděl žertem, že prý není žádný muž, nýbrž jenom vědec,