naprosto podobný: měl své žluté vlasy pořád stejně žluté, i když si je už
nečesal dozadu v dlouhých kadeřích, nýbrž je měl krátce ostříhané a sčesané
podle módy do čela, držel se pořád stejně vzpřímeně a šíji tlačil dozadu stále
stejně křečovitě, maje na ní hlavu ustavičně mírně zakloněnu; byl stále
stejně žoviální a spokojený, nezranitelný, obdařený přízní andělů i mladou
dívkou, jejíž krása mi okamžitě navodila vzpomínku na trapnou
nedokonalost těla, s nímž jsem trávil včerejší odpoledne.
Doufaje, že naše setkání bude co nejkratší, snažil jsem se odpovídat na
běžné konverzační banality, kterými mne zahrnul, běžnými konverzačními
banalitami: prohlásil znovu, že jsme se léta neviděli, a divil se, že se po tak
dlouhé době potkáváme právě zde, "v téhle díře, kde čert dobrou noc dává";
řekl jsem mu, že jsem se tady narodil; řekl, abych mu prominul, že tu v tom
případě určitě čert nikdy dobrou noc nedával; slečna Brožová se zasmála; já
jsem na vtip nereagoval a řekl jsem, že se nedivím, potkávám-li ho tu,
protože, pokud si pamatuji, byl přece vždycky milovníkem folklóru; slečna
Brožová se znovu zasmála a řekla, že kvůli Jízdě králů sem nepřijeli; zeptal
jsem se jí, jestli se jí Jízda králů nelíbí; řekla, že ji to nebaví; zeptal jsem se jí
proč; pokrčila rameny a Zemánek řekclass="underline" "Milý Ludvíku, časy se změnily."
Jízda králů přešla mezitím zase o dům dále a dva jezdci zápasili s koňmi,
kteří začali neklidně jankovat. Jeden jezdec pokřikoval na druhého, vinil ho
ze špatného ovládání koně a zvolání "ty vole" a "blbče!" mísila se poněkud směšně do rituálu slavnosti. Slečna Brožová řekla: "To by bylo krásné,
kdyby se to splašilo!" Zemánek se tomu vesele smál, ale jezdcům se za
chvilku podařilo koně uklidnit a hýlom hýlom se ozývalo už zase klidně a
vznešeně prostorou vsi.
Šli jsme zvolna za hlaholící jízdou postranní vesnickou ulicí lemovanou
předzahrádkami plnými květin a já jsem marně shledával nějakou
přirozenou a nenásilnou záminku pro to, abych se mohl se Zemánkem
rozloučit; musel jsem pokorně jít po boku jeho pěkné slečny a pokračovat v
pomalé výměně konverzačních vět: dověděl jsem se, že v Bratislavě, kde byli
moji společníci ještě dnes časně ráno, je stejně hezké počasí jako zde;
dověděl jsem se, že sem přijeli Zemánkovým autem a hned za Bratislavou
museli vyměňovat svíčky; pak jsem se také dověděl, že slečna Brožová je
Zemánkovou posluchačkou. Věděl jsem od Heleny, že Zemánek přednáší na
vysoké škole marx-leninismus, ale přesto jsem se ho ted' zeptal, co vlastně
vyučuje. Odpověděl mi, že filosofii (způsob, jak pojmenoval svůj obor, zdál
se mi příznačný; ještě před několika léty by řekl, že přednáší marxismus, ale
v posledních létech upadl tento předmět natolik v oblibě, zejména u
mládeže, že Zemánek, pro něhož otázka obliby byla vždy hlavní otázkou,
ukryl marxismus cudně do obecnějšího pojmu). Podivil jsem se a řekl jsem,
že přece Zemánek, jak si dobře pamatuji, studoval biologii; i v této mé
poznámce byla zlomyslnost narážející na častý diletantismus
vysokoškolských učitelů marxismu, kteří se dostali ke svému oboru nikoli
prostřednictvím vědeckého úsilí, nýbrž mnohdy jen jako propagandisté
státního zřízení. V té chvíli se vložila do rozhovoru slečna Brožová a
prohlásila, že učitelé marxismu mají v hlavě místo mozku politickou
brožuru, ale že Pavel je úplně jiný. Zemánkovi přišla slečnina slova vhod;
mírně protestoval, čímž dal najevo svou skromnost, a zároveň vyprovokoval
slečnu k dalším chválám. A tak jsem se dovídal, že Zemánek patří k
nejoblíbenějším kantorům na škole, že ho posluchači zbožňují právě pro to,
pro co ho nemají rádi ve vedení školy: že říká vždycky to, co si myslí, že je
odvážný a stojí při mládeži. Zemánek stále mírně protestoval, a tak jsem se
dovídal od slečny další podrobnosti o různých konfliktech, které Zemánek v
posledních létech měclass="underline" jak ho snad dokonce chtěli vyhodit z místa, protože
se nedržel ve svém přednášení strnulých a zastaralých osnov a chtěl mládež
seznámit se vším, co se děje v moderní filosofii (prý o něm za to prohlásili,
že k nám chce pašovat "nepřátelskou ideologii"); jak zachránil posluchače,
kterého chtěli vyloučit ze školy pro nějaký klukovský incident (hádka s
policajtem), jejž prý rektor školy (Zemánkův nepřítel) kvalifikoval jako
studentovo politické provinění; jak potom posluchačky fakulty uspořádaly
tajné hlasování o nejoblíbenějšího pedagoga školy a zvítězil on. Zemánek
proti té záplavě chvály už ani neprotestoval a já jsem řekl (s ironickým, žel
sotva srozumitelným podtextem), že slečně Brožové rozumím, protože
pokud si pamatuji, byl i za mých studentských dob Zemánek velmi oblíbený
a populární. Slečna Brožová mi horlivě přitakala: prý se tomu nediví,
protože Pavel umí báječně mluvit a dovede každého protivníka rozsekat v
debatě. "Což o to," zasmál se ted' Zemánek, "jenomže když já je rozsekám v
debatě, oni mne zas mohou rozsekat jinak a mnohem účinnějšími
prostředky, než je debata."
V jisté samolibosti poslední věty jsem poznával Zemánka takového, jakého
jsem ho znal; ale obsahu těch slov jsem se zděsiclass="underline" Zemánek zřejmě opustil
radikálně své někdejší názory a postoje, a kdybych dnes žil v jeho blízkosti,
stál bych v konfliktech, které prožíval, chtě nechtě na jeho straně. A právě to
bylo hrozné, právě na to jsem vůbec nebyl připraven a nepočítal s tím, i když
taková změna postoje nebyla ovšem ničím zázračným, naopak, byla běžná,
prodělali si ji mnozí a mnozí, a pomalu si ji jistě prodělává celá společnost.
Jenomže právě u Zemánka jsem s touto změnou nepočítal; zkameněl mi v
paměti v té podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já jsem mu ted' zuřivě
upíral právo být jiný, než jakého jsem ho znal.
Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že
milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a
dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí
po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své
nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na
nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že
nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové
nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom
si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.
A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může
každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele
rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi
zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním
nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní
rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních
vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrov-
návám tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že