a dožadovat se smíru, já odmítnu ten smír; ano, já odmítnu ten smír, i když
se za něj bude přimlouvat slečna Brožová i všichni její vrstevníci i sám čas.
____________________________________________________
___________
(12)
Únava. Najednou se mi zachtělo nade vším mávnout rukou. Odejít a
přestat se o všechno starat. Nechci být už v tomhle světě hmotných věcí,
kterým nerozumím a které mne klamou. Existuje ještě jiný svět. Svět, kde
jsem doma a kde se vyznám. Je tam cesta, šípkový keř, dezertér, potulný
muzikant a maminka.
Pak jsem se přece jenom přemohl. Musím. Musím dovést do konce svou
při se světem hmotných věcí. Musím nahlédnout až na dno všech omylii a
klamů.
Mám se někoho ptát? Jezdců v Jízdě? Mám se nechat všemi vysmát?
Vybavovalo se mi dnešní ráno. Oblékání krále. A najednou jsem věděl, kam
mám jít.
____________________________________________________
___________
(13)
Máme krále poctivého, ale velmi chudobného, volali jezdci už zase o pár
domků dál, a my jsme šli za nimi. Bohatě opentlené zadky koní, zadky
modré, růžové, zelené a fialové poskakovaly před námi a Zemánek pojednou
ukázal jejich směrem a řekl mi: "Tam je Helena." Podíval jsem se tím
směrem, ale viděl jsem stále jenom barevná koňská těla. Zemánek ukázal
znovu: "Tam." Uviděl jsem ji zpola zacloněnou jedním koněm a tu jsem
ucítil, jak rudnu: způsob, jak mi ji Zemánek ukázal (neřekl ,,má žena", nýbrž
"Helena"), svědčil o tom, že ví, že ji znám.
Helena stála na kraji chodníku a držela v natažené ruce mikrofon; od
mikrofonu vedla šňůra do magnetofonu, který visel přes rameno mladému
chlapci v koženém saku a texaskách a se sluchátky na uších. Zůstali jsme
stát nedaleko nich. Zemánek řekl (zničehonic a jakoby nic), že Helena je
výborná ženská, že nejenom pořád báječně vypadá, ale že je i ohromně
schopná a že se mi vůbec nediví, že si s ní rozumím.
Cítil jsem horkost svých tváří: Zemánek neřekl svou poznámku útočně,
řekl ji naopak velice přívětivým tónem, a o podstatě situace mne nenechával
na pochybách ani pohled slečny Brožové, která se na mne dívala významně
a usmívavě, jako by mi urputně chtěla vyjádřit svou informovanost i své
sympatie, ne-li přímo své spojenectví.
Zemánek zatím pokračoval v ležérních poznámkách o své manželce a
snažil se mi dát najevo (oklikou i náznakem), že všechno ví, ale že
neshledává nic v nepořádku, protože je vůči Heleninu soukromí zcela
liberální; aby dodal svým slovům bezstarostnou lehkost, ukázal na
mladíčka, který nesl magnetofon, a řekl, že ten chlapec (co prý vypadá s
těmi sluchátky na uších jako velký brouk) je do Heleny už dva roky
nebezpečně zamilován a že si mám dát na něho pozor. Slečna Brožová se
zasmála a zeptala se, kolik mu před dvěma léty bylo. Zemánek řekl, že
sedmnáct a že je to pro zamilovanost dostatečný věk. Pak prohlásil žertovně,
že Helena ovšem na zajíčky není a že je vůbec ctnostná paní, ale že takový
kluk, čím je neúspěšnější, tím je zuřivější a určitě by nebyl od rány. Slečna
Brožová (v duchu bezvýznanmého žertování) podotkla, že bych snad na
chlapce stačil.
"Nevím, nevím," řekl Zemánek usmívaje se.
"Nesmíš zapomínat, že jsem pracoval v dolech. Mám od té doby svaly,"
chtěl jsem také jen něco bezvýznamného prohodit a neuvědomil jsem si, že
tou připomínkou žertovnost konverzace překračuju.
"Vy jste pracoval v dolech?" ptala se slečna Brožová.
"Tihle dvacetiletí kluci," držel se Zemánek zarputile svého tématu, ,,když
jsou v partě, jsou opravdu nebezpeční a dovedou pěkně spořádat člověka,
který se jim nelíbí."
,,A jak dlouho?" ptala se slečna Brožová.
"Pět let," řekl jsem.
"A kdy?"
"Ještě před devíti léty."
"Tak to už je dávno, to vám ty svaly zase splaskly," řekla, protože chtěla k
přátelskému žertování přihodit rychle vlastní žertíček. Jenomže já jsem v té
chvíli skutečně pomyslil na své svaly a na to, že mi vůbec nesplaskly, že jsem
naopak stále ve výborné kondici a že bych blondýna, s nímž si tu vyprávím,
dovedl zbít všemi existujícími způsoby - a co je nejdůležitější i nejsmutnější:
že nemám než ty svaly, chci-li mu vrátit starý dluh.
Znovu jsem si představil, že se na mne Zemánek obrátí žoviálně a s
úsměvem a požádá mne, abychom zapomněli na všechno, co mezi námi
bylo, a cítil jsem se zaskočen: Zemánkovu žádost o odpuštění podporuje
totiž nejen jeho názorová proměna, nejen čas a jeho ptačí perspektiva, nejen
slečna Brožová a její vrstevníci, ale i Helena (ano, všichni teď stojí při něm a
proti mně!), protože odpouští-li mi Zemánek mé cizoložství, uplácí si mne
tím, abych i já jemu odpustil.
Když jsem (ve své představě) viděl tu jeho vyděračskou tvář, jistou si
svými velkými spojenci, zachvátila mne taková touha ho udeřit, že jsem se
opravdu viděl, jak ho biji. Kolem dokola se motali křičící jezdci, slunce bylo
nádherně zlaté, slečna Brožová cosi povídala a já jsem měl před zuřivýma
očima krev stékající po jeho tváři.
Ano, to bylo v představě; ale co udělám ve skutečnosti, až mne požádá,
abych mu odpustil?
S hrůzou jsem si uvědomoval, že neudělám nic.
Došli jsme zatím k Heleně a jejímu technikovi, který si právě snímal s uší
sluchátka. "Vy už jste se seznámili?" zatvářila se Helena udiveně, když mne
uviděla se Zemánkem.
"My už se známe velmi dávno," řekl Zemánek.
"Jak to?" divila se.
"Známe se ze studentských dob, studovali jsme na stejné fakultě," řekl
Zemánek a mně se zdálo, že je to už jeden z posledních můstků, po němž
mne vede na to potupné místo (podobné popravišti), kde mne požádá o
odpuštění.
"Bože, to jsou náhody," řekla Helena.
"Tak to na světě chodí," řekl technik, aby dal najevo, že je také na světě.
"Vás dva jsem nepředstavila," uvědomila si Helena a řekla mi: "To je
Jindra. Jindra Kadlečka."
Podal jsem si s Jindrou (nevzhledným pihovatým chlapcem) ruce a
Zemánek řekl Heleně: "Tak jsme si se slečnou Brožovou myslili, že tě
vezmeme s sebou, ale já už dobře chápu, že by se ti to nehodilo, že chceš jet
zpátky s Ludvíkem ... "
" Vy pojedete s námi?" zeptal se mne ted' chlapec v texaskách a opravdu se
mi zdálo, že se mne neptá příliš přátelsky.
"Máš tady auto?" zeptal se mne Zemánek. "Nemám auto," odpověděl jsem.
"Tak se svezeš s nimi a máš to v pohodlí a v nejlepší společnosti," řekl.
,,Ale já jedu stotřicítkou! Abyste se nebál!" řekl chlapec v texaskách.
"Jindro!" okřikla ho Helena.
"Mohl bys jet s námi," řekl Zemánek, "ale já myslím, že dáš nové přítelkyni přednost před starým přítelem." Nazval mne žoviálně a jakoby
mimochodem přítelem a já jsem si byl jist, že potupné smíření je již kousek
od nás; ostatně Zemánek se ted' na chvíli odmlčel, jako by zaváhal, a zdálo
se mi, že mne v příští chvíli odvolá stranou, abychom spolu mluvili mezi
čtyřma očima (sklopil jsem hlavu, jako bych ji kladl pod sekeru), ale mýlil
jsem se: Zemánek se podíval na hodinky a řekclass="underline" "Vlastně už nemáme moc