času, protože chceme být před pátou v Praze. No nic, musíme se loučit.
Ahoj, Heleno," podal ruku Heleně, pak řekl ještě ahoj mně a technikovi a
všem nám podal ruce. Také slečna Brožová nám podala všem ruce, vzala
Zemánka pod paží a odcházeli.
Odcházeli. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči: Zemánek šel vzpřímeně, s
hrdě (vítězně) vztyčenou blond hlavou a tmavovláska se vznášela vedle
něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi
téměř bolestně, protože její odcházející krása byla ke mně ledově lhostejná,
stejně jako byl vůči mně lhostejný Zemánek (jeho srdečnost, výmluvnost,
jeho paměť i jeho svědomí), stejně jako byla vůči mně lhostejná celá má mi-
nulost, se kterou jsem si tu dal v rodném městě schůzku, abych se jí pomstil,
ale která tu prošla kolem mne nevšímavě, jako by mne neznala.
Dusil jsem se ponížením a hanbou. Netoužil jsem po ničem jiném než
zmizet, osamět a smazat celý tenhle špinavý a bludný příběh, tento hloupý
žert, smazat Helenu i Zemánka, smazat před včerejšek, včerejšek i dnešek,
smazat to, smazat, aby po tom všem nezůstala ani stopa. ,,Nebudete se
zlobit, když řeknu soudružce redaktorce pár slov mezi čtyřma očima?"
zeptal jsem se technika.
Vzal jsem pak Helenu stranou; chtěla mi něco vysvětlovat, říkala cosi o
Zemánkovi a jeho slečně, omlouvala se mi zmateně, že prý mu musila
všechno říct; ale v té chvíli mne již nic nezajímalo; byl jsem naplněn jedinou
touhou: být odtud pryč, pryč odtud a z celé té historie; udělat za vším tečku.
Věděl jsem, že nesmím Helenu dále klamat; byla vůči mně nevinná a já jsem
jednal nízce, protože jsem si ji proměnil v pouhou věc, v kámen, který jsem
chtěl (a neuměl) vrhnout po někom jiném. Dusil jsem se výsměšným
nezdarem své msty i nízkostí vlastního jednání a byl jsem rozhodnut udělat
všemu konec alespoň nyní, sice pozdě, ale přece dříve, než bude víc než
pozdě. Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji
pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila. Uchýlil jsem se tedy k
pouhé rezolutnosti konstatování: několikrát jsem jí opakoval, že jsme spolu
byli naposledy, že se s ní již nesejdu, že ji nemiluji a že to musí pochopit.
Ale bylo to mnohem horší, než jsem tušiclass="underline" Helena zbledla, roztřásla se,
nechtěla mi věřit, nechtěla mne pustit; zažil jsem malé martyrium, než jsem
se jí konečně mohl vyprostit a odejít.
____________________________________________________
___________
(14)
Kolem dokola byli koně a fábory a já jsem tam zůstala stát a dlouho jsem
tam stála, a potom ke mně přišel Jindra, chytil mne za ruku, stiskl mi ji a
ptal se, co je vám, co je vám, a já jsem mu tu ruku nechala v jeho a říkala
jsem, nic, Jindro, nic mi není, co by mi bylo, a měla jsem jakýsi cizí, vysoký
hlas, a pokračovala jsem v divné překotnosti, co ještě máme natáčet, to
vyvolávání máme, máme dva rozhovory, teď musím namluvit ještě
komentář, takhle jsem mluvila o věcech, na které jsem přitom vůbec
nemohla myslit, a on mlčky stál vedle mne a drtil mi ruku.
Ještě nikdy se mne vlastně nedotkl, byl vždycky nesmělý, ale všichni
věděli, že je do mne zamilovaný, a ted' tedy stál vedle mne a drtil mi ruku, a
já jsem blábolila o našem připravovaném pořadu a nemyslela jsem na to,
myslila jsem na Ludvíka a taky, to je legrační, blesklo mi hlavou, jak tu ted'
vypadám před Jindrou, jestli nejsem tím rozrušením ohavná, ale snad ne,
nebrečela jsem přece, jsem jenom rozrušená, nic víc ...
Víš co, Jindro, nech mne ted' chvíli, já si půjdu napsat ten komentář a
hned ho namluvíme, ještě mne chvíli držel a ptal se něžně, co je vám,
Heleno, co je vám, ale já jsem se mu vyvinula a šla jsem na národní výbor,
kde jsme měli půjčenou místnost, přišla jsem tam, konečně jsem byla sama,
prázdná místnost, dopadla jsem na židli a hlavu jsem položila na stůl a
chvíli jsem tak zůstala. Příšerně mne bolela hlava. Otevřela jsem kabelku,
jestli tam nemám prášky, ale nevím, proč jsem ji otvírala, věděla jsem, že
žádné prášky s sebou nemám, ale pak jsem si vzpomněla, že Jindra mívá u
sebe všelijaké léky, na věšáku visel jeho pracovní plášť, strčila jsem ruku do
jeho kapes a opravdu, měl tam jakousi tubu, ano, to je proti bolestem hlavy,
zubů, proti ischiasu a zánětu trojklaného nervu, proti bolestem duše to není,
ale aspoň mé hlavě to pomůže.
Šla jsem k vodovodu, který byl v koutě sousední místnosti, nalila jsem
vodu do sklenky od hořčice a zapila dvě tahlety. Dvě, to je dost, to mi snad
pomůže, ovšem od bolesti duše mi algena nepomůže, leda že bych snědla
celou tubu, protože algena ve velkém množství je jed a Jindrova tuba je
skoro plná, to by možná stačilo.
Ale to byl jen nápad, pouhá představa, jenomže ta představa se mi ted'
pořád vracela, musila jsem myslit na to, proč vůbec žiji, jaký to má smysl,
abych ještě dál žila, ale to vlastně není pravda, na nic takového jsem
nemyslila, vůbec jsem v té chvíli mnoho nemyslila, jen jsem si představila,
že bych nežila, a bylo mi z toho náhle sladce, tak divně sladce, že se mi
najednou chtělo smát a asi jsem se opravdu začala smát.
Položila jsem si na jazyk ještě jednu tabletku, vůbec jsem nebyla
rozhodnuta, že se otrávím, jenom jsem tiskla tu tubu v ruce a říkala jsem si
"držím v ruce svoji smrt" a byla jsem okouzlena tou jednoduchostí, bylo mi,
jako bych se krůček po krůčku přibližovala k hluboké propasti, ne snad
abych do ní skočila, nýbrž jen abych se do ní podívala. Nalila jsem si vodu
do sklenky, zapila tabletu a šla zase zpátky do naší místnosti, bylo tam
otevřené okno a bylo pořád zdaleka slyšet hýlom hýlom, domácí i přespolní,
ale do toho rámusila auta, surová nákladní auta, surové motocykly,
motocykly přehlušující všechno, co je na světě krásné, všechno, čemu jsem
věřila a proč jsem žila, ten rachot byl nesnesitelný a nesnesitelná byla i ta
bezmocná slabost vyvolávajících hlásků, a tak jsem zavřela okno a znovu
jsem pocítila tu dlouhou vytrvalou bolest v duši.
Za celý život mi Pavel tak neublížil jako ty, Ludvíku, jako ty v jedné jediné
minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si
hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted'
přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky,
fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se
z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku,
nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a
vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím,
abys přišel, abys přišel a smiloval se.
Můj bože, třeha je to jenom nějaké strašné nedorozumění, možná že ti Pavel
něco řekl, když jste spolu byli sami, co já vím, ptala jsem se tě na to,
zapřísahala jsem tě, abys mi vysvětlil, proč mne už nemiluješ, nechtěla jsem
tě pustit, čtyřikrát jsem tě zadržela, ale tys nechtěl nic slyšet, jenom jsi říkal,
že je konec, konec, definitivně konec, neodvolatelně konec, tak dobře,
konec, přisvědčila jsem ti nakonec a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako
by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pubertou, řekla jsem tím