vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím,
proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk, přeju ti
hezkou cestu, přeju ti tedy hezkou cestu ...
Možná že nevíš, jak tě miluji, určitě nevíš, jak tě miluji, možná si myslíš, že
jsem jen panička, která hledala dobrodružství, a netušíš, že jsi mi osudem,
životem, vším ... Možná že mne tu najdeš, jak ležím přikryta bílou plachton,
a pak pochopíš, že jsi zabil to nejcennější, co jsi měl v životě ... anebo
přijdeš, můj bože, a já ještě budu živa a ještě mne budeš moci zachránit a
budeš klečet u mne na kolenou a plakat a já tě budu hladit po rukou, po
vlasech a odpustím ti, všechno ti odpustím ...
____________________________________________________
___________
(15)
Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný
příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se
množil v další a další hloupé žerty, chtěl jsem vymazat celý tento den, jenž
povstal nedopatřením, jen proto, že jsem se ráno pozdě probudil a nemohl
už odjet, ale chtěl jsem vymazat i všechno, co k tomuto dni směřovalo,
všechno to hloupé snažení o Helenu, jež spočívalo rovněž jen na omylu.
Spěchal jsem, jako kdybych za sebou cítil Heleniny pronásledující kroky, a
napadlo mne: i kdyby to bylo možné a já opravdu vymazal těch několik
zbytečných dnů ze svého života, co to pomůže, když celý můj životní příběh
byl počat v omylu, špatným žertem pohlednice, tou náhodou, tím
nesmyslem? A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné
jako věci vzniklé právem a nutně.
Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho
mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? Vždyť
kdo se to tehdy mýlil, když hloupý žert mé pohlednice byl vzat vážně? Kdo
se to mýlil, když Alexejův otec (dnes ostatně už dávno rehabilitovaný, avšak
o nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak
všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž
naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta
božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to
jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní
rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum
domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie
žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní
žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem
všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.
Uviděl jsem na návsi (už ztichlé, protože Jízda králů objížděla druhý konec
vsi) o zeď opřenou velikou tabuli oznamující červenými písmeny, že dnes ve
čtyři odpoledne bude v zahradní restauraci koncertovat cimbálová kapela.
Vedle té tabule byly dveře do hospody, a protože mi zbývaly do odjezdu
autobusu skoro dvě hodiny a byl čas oběda, vešel jsem dovnitř.
____________________________________________________
___________
(16)
Tak strašně se mi chtělo jít ještě o kousíček blíž k té propasti, chtěla jsem
se nahnout nad zábradlí a dívat se do ní, jako by mi měl ten pohled přinést
útěchu a smíření, jako bychom tam dole, aspoň tam dole, když ne jinde, jako
bychom tam dole na dně propasti se mohli spolu najít a být spolu, bez
nedorozumění, bez zlých lidí, bez stárnutí, beze smutku a navždy ... Přešla
jsem znovu do druhého pokoje, měla jsem v sobě zatím čtyři tablety, to nic
není, to jsem ještě od té propasti moc daleko, to se ještě nedotýkám ani
zábradlí. Vysypala jsem si na dlaň zbylé prášky. Pak bylo slyšet z chodby, že
někdo otvírá dveře, lekla jsem se a hodila jsem si prášky do úst a zbrkle je
polykala, bylo to příliš velké sousto, cítila jsem, jak mne tlačí bolestně v
jícnu, i když jsem zapíjela, jak jsem mohla.
Byl to Jindra, ptal se, jak se mi daří práce, a já jsem najednou byla docela
jiná, spadla ze mne zmatenost, už jsem neměla ten vysoký cizí hlas a byla
jsem cílevědomá a rozhodná. Prosím tě, Jindro, to je dobře, žes přišel, něco
bych od tebe potřebovala. Začervenal se, řekl, že pro mne vždycky všechno
udělá a že je rád, že je mi už dobře. Ano, už je mně dobře, jenom chvilku
počkej, chci něco napsat, a sedla jsem si a vzala papír a psala. Ludvíku, můj
nejdražší, milovala jsem tě celou duší i tělem a moje tělo i moje duše nevědí
teď, proč by žily. Loučím se s tebou, miluju tě, sbohem, Helena. Ani jsem po
sobě nečetla, co jsem napsala, Jindra seděl naproti mně, díval se na mne a
nevěděl, co píšu, složila jsem rychle papír a chtěla jsem ho dát do obálky,
obálka ale nikde nebyla, prosím tě, Jindro, nemáš obálku?
Jindra šel klidně ke skříni u stolu, otevřel ji a začal se v ní hrabat, jindy
bych ho napomenula, aby se nehrabal v cizích věcech, ale tentokrát jsem
chtěla jen rychle, rychle obálku, podal mi ji, byla na ní hlavička místního
národního výboru, dala jsem do ní dopis, zalepila a na obálku napsala
Ludvík Jahn, prosím tě, Jindro, pamatuješ si toho člověka, jak s námi stál,
když tam byl taky můj muž a ta slečna, ano, ten černovlasý, já teď odtud
nemohu a potřebovala bych, abys ho někde našel a dal mu to.
Zase mne chytil za ruku, chudáček, co si asi myslil, jak si asi vysvětloval
moje rozčilení, ve snu ho nemohlo napadnout, oč jde, jenom cítil, že se něco
zlého se mnou děje, zase mi držel ruku a přišlo mi to najednou strašlivě
žalostné a on se ke mně sklonil a ohjal mne a přitiskl mi ústa na ústa, chtěla
jsem se bránit, ale on mne držel silně a nmě projelo hlavou, že je to poslední
muž v životě, kterého líbám, že je to můj poslední polibek, a bylo mi
najednou úplně bláznivě a objala jsem ho také a stiskla ho a pootevřela ústa
a cítila jeho jazyk na svém jazyku a jeho ruce na svém těle a cítila jsem v té
chvíli závratný pocit, že teď jsem vlastně docela svobodná a že na ničem
nezáleží, protože jsem všemi opuštěná a můj svět se zřítil a já jsem proto
docela volná a můžu dělat, co se mi zachce, jsem volná jak ta holka, co jsme
ji vyhodili z podniku, nic mne od ní nedělí, můj svět je rozbitý a už ho nikdy
neslepím, už nemám, proč bych byla věrná a komu bych byla věrná, jsem
najednou docela svobodná jako ta technička, ta kurvička, co byla každý
večer v jiné posteli, kdybych žila dál, byla bych taky každý večer v jiné
posteli, cítila jsem Jindrův jazyk v ústech, jsem svobodná, věděla jsem, že ho
mohu pomilovat, chtěla jsem ho pomilovat, kdekoli pomilovat, třeba tady na
stole nebo na prkenné podlaze, honem a rychle a hned, naposledy se
pomilovat, před koncem se pomilovat, ale to už Jindra vstal, usmíval se
pyšně, že prý už jde a že bude spěchat zpátky.
____________________________________________________
___________
(17)
Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil
číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem
rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné